Antonie Talacková: Zápasím s trpělivostí
Antonii Talackovou znají především návštěvníci pražského Národního divadla, kde má herečka stálé angažmá. Televizní diváci ji zase mohli vídat v seriálu Vyprávěj.
Nyní se však herečka "přestěhovala" do "nováckého" seriálu Pojišťovna štěstí.
* Co byste mi prozradila o dalším směřování vaší postavy v páté a zároveň i závěrečné sérii?
V předchozí sérii byla Markéta zapšklá, absolutně závislá na pomoci své sestry a neměla příliš chuť do života. Teď začíná žít se stejně postiženým Pavlem, kterého hraje Jan Potměšil. Je to jen epizodní dějová linka, ale většina scén vychází z Honzových zkušeností. Dal scenáristům mnoho námětů, s čím vším se postižení v běžném životě potýkají. Na našem příběhu je ukázáno, jak i handicapovaní lidé na vozíku dokážou vést úplně normální plnohodnotný život, mohou mít rodinu, jezdit na výlety, chodit nakupovat, koupat se v bazénu. Dokonce se natáčelo i u něj doma v bezbariérově upraveném domku.
* Jak se vám s Janem Potměšilem pracovalo?
Setkání s ním bylo neuvěřitelné a velmi obohacující. Když přišel po autohavárii po mnoha měsících k vědomí, musel začínat úplně od nuly. Učil se znovu mluvit, komunikovat, rozeznávat, nacházet chuť a vůbec smysl života. Chůze pro něj byla zatím nejposlednějším problémem. Bojoval o život velmi dlouho a statečně. Mám po setkání s ním pocit, jako by byl v některých případech život postižených lidí bohatší. Dokážou si totiž vážit věcí, které kolem ,,normálního" člověka projdou bez povšimnutí, aniž nad nimi zauvažuje nebo za ně poděkuje.
* Dával vám při natáčení nějaké rady?
Jistě. Například mi přivezl vlastní sedátko na vozík, bez kterého jsme pár obrazů natočili, což pro něj bylo nemyslitelné. Sedák je důležitý jako prevence proti otlačeninám. Učil mě také, jak vystupovat a nastupovat z auta, jak se dostat do schodů, skočit do bazénu, plavat apod. Jedná se o neuvěřitelné množství nejrůznějších úkonů, jež si musí člověk v podobné situaci najednou osvojit. Pro mě to byla především obrovská škola trpělivosti, s níž zápasím celý život. Když vám totiž něco například pětsetkrát upadne a vy danou věc musíte stejně tolikrát zvednout... Honza už všechno tohle zvládl, já bych na to asi takovou sílu neměla. Nevím. Byla jsem i u něj doma, strávili jsme spolu mraky hodin, kdy jsme si o všem povídali. Myslím, že by své zkušenosti měl poslat někam dál a ukázat lidem, nejenom těm postiženým, jak se dá srovnat s nepřízní osudu.
* Před časem jste hrála také v seriálu Vyprávěj. Jak se vám líbil výsledek?
Podívala jsem se asi na dva díly. Na Vyprávěj mi imponovaly hlavně dvě věci. Zaprvé jsem nemusela dělat kamerové zkoušky (směje se) a zadruhé se jedná o zajímavé ohlédnutí za naší nedávnou minulostí. Při natáčení mě nejvíc těšila ta "šedesátá v zákulisí". Mám na mysli práci maskérek, rekvizitářů a kostýmních výtvarnic. Mělo to nádhernou atmosféru.
* Proč nemáte ráda kamerové zkoušky?
Z jednoho prostého důvodu: Nikdy žádné neudělám. Při kamerovkách se mi ještě ani jednou nestalo, že by si vybrali zrovna mě. Pokud jsem už dostala nějakou televizní roli, vždycky mi ji nabídl režisér, který mě znal z divadla.
* Máte zdokumentovaný svůj první televizní výstup?
Ano. Dělávali jsme jako studenti JAMU různé davové komparsivní scény a připadali si velmi důležití. Ve filmu Dvojrole jsme jeli ve vlaku a všichni jsme se cpali do záběru. No a velmi výrazné davové taneční kreace jsme předváděli v pohádce O nebojácném Floriánkovi. Často ji opakují a já se na ni vždycky ráda dívám. Veselá studentská léta... (usmívá se) V mé další brněnské pohádce O ševci Ondrovi a komtesce Jůlince už jsem si "zatančila" v titulní roli.
* Spolu s manželem Igorem Barešem nyní hrajete nejen v seriálu Pojišťovna štěstí, ale máte angažmá v pražském Národním divadle. Sledujete jeho práci?
Samozřejmě že ano. Jsem jeho velká obdivovatelka, takže všechny inscenace, v nichž hraje, vidím hned několikrát. Mám ho ráda, tak by bylo divné, kdybych se na něj nedívala ráda i na divadle, ne?! (usmívá se) Myslím ale, že v Národním nedostává role, které by si zasloužil nebo které by ho hodně těšily. Často si to vynahrazuje hostováním. V Divadle Na prádle hraje Obchodníka s deštěm a já myslím že nádherně. V Šumperku nastudoval Zánik samoty od svého milovaného autora Vladimíra Körnera. Rád zkouší v Olomouci, kde se cítí doma. A není mu zatěžko jet za hodnotným titulem daleko do jakéhokoli divadla. Velmi často ho doprovázím a ,,posunuji" autem. Zaprvé můj muž neřídí a zadruhé je to pro nás oba vždy takové výletní zpestření.
* Váš manžel opravdu neřídí?
Ne, zato je velký milovník, ale i kritik Českých drah. Všude jezdí hlavně vlakem, má jakousi celoroční kartu. Při jízdě se učí texty, poslouchá hudbu a také si s Českými drahami velmi často dopisuje. Nikdy nevynechá příležitost se slušnou písemnou formou zeptat, proč měl daný vlak tříhodinové zpoždění, proč jel celou cestu s vypnutým topením, proč inzerovaný přípoj nečekal. tak jak bylo v jízdním řádu uvedeno. Je to jeho oblíbený sport.
* Takže jste do problémů s Českými drahami zasvěcena?
Velice, velice! Já s nimi ale jezdím jen občas. Máme nemalého psa, který nám v ledasčems organizuje život. A kvůli němu dávám přednost autu. Pokud je však třeba sněhová kalamita nebo jsou nějaké jiné potíže, vždycky jedeme raději vlakem. Dřív jsme také často podnikali nejrůznější železniční výlety, což dnes bohužel děláme jen zřídka, jsme víc rozmazlení. Holt stárneme...
Řekla o divadle ANTONIE TALACKOVÁ
* Jakou inscenaci, v níž účinkujete, máte nejraději?
Aktuálně asi Obchodníka s deštěm, kterého má na repertoáru pražské Divadlo Na prádle. S Igorem tak vlastně poprvé hrajeme v nějakém představení už jako manželé, což mě těší. A co mám ráda v Národním divadle? Určitě Roxanu v Cyranovi z Bergeraku a mojí nejoblíbenější rolí je Miki v inscenaci Mikve. Mám tu čest stát na jevišti s herečkami, jako jsou Iva Janžurová, Táňa Medvecká, Jana Boušková a Eva Salzmannová. Bylo to nádherné zkoušení v nádherné dámské společnosti. Myslím, že je to na výsledku vidět.
* A co vaše zatím poslední premiéra Žebrácké opery, která se neshledala s dobrou odezvou recenzentů?
Polly je nádherná role a já ji hraji moc ráda. Prioritu vidím v odezvě diváků. Někteří odcházejí velmi spokojení, někteří naopak. Na tom není nic špatného. Speciálně u tak náročného projektu, jako je Žebrácká opera. Jen nastudování písní by zasloužilo nejméně trojnásobnou zkušební dobu. Všichni jsme si toho byli vědomi, věnovali jsme tomu veškerý čas, učili se zpívat a myslím, že je to vidět. Nastudování patří mezi ta odvážná, hru uvádíme v novém překladu, který každému není po chuti. Oproti premiérovému uvedení jsme hodně krátili, hrajeme klasicky s jednou pauzou. Mnoho věcí se dá vytknout, ale určitě i naopak. Velmi ráda si přečtu negativní, ale konstruktivní odbornou kritiku, ze které se jako herečka můžu poučit, uvědomit si věci, jež jsem při zkušebním procesu opomněla, přehlédla nebo si je špatně vyložila. I to lze, myslím, očekávat od kvalitní kritiky - samozřejmě kromě informace pro možného diváka. Ráda si přečtu negativní, a přesto erudovanou kritiku například od pana Kerbra, pana Uhdeho a jiných. Ale kritiky některých dam jako například paní Hrdinové nebo paní Machalické považuji za hloupé, zbytečné a lživé nadávky vypovídající spíš o nich samých než o kvalitě představení. Čtenáře však samozřejmě od návštěvy divadla odradí. Moc mě to mrzí. Jejich práce si nevážím, zrovna tak jako si ony neváží té naší.
Jiří Landa