Ján Koleník: Čekám na důvod odejít
Herec Ján Koleník se v seriálu Nikdy neříkej nikdy, jenž vysílá stanice Barrandov TV, poprvé představuje českým divákům.
Byla mu svěřena role sebevědomého a úspěšného developera Igora Gáboríka, který rozhodně netrpí finanční nouzí.
* V čem je pro vás seriál Nikdy neříkej nikdy jiný než ostatní?
Jsem vděčný televizi JOJ (seriál vznikl v její produkci, pozn. red.), že nám umožnila si zahrát v opravdu luxusním seriálu, i když se jí náklady možná zcela nevrátí. Je to jistá hodnota pro televizi, tvůrce i diváky. Luxus v tomto případě znamená především čas na výrobu a způsob jeho zpracování. Herci i výprava v něm vypadají exkluzivněji než ve stále stejně nasvícených ateliérech. Určitě se jedná o krok vpřed v seriálové tvorbě na Slovensku a to jak po formální, tak obsahové stránce.
* Jaké téma vás nejvíc zaujalo?
Líbí se mi cynizmus, s nímž je seriál napsaný, a jak si scenárista Andy Kraus pohrává s osudy postav. Jsem zvědavý, jestli tomu humoru budou rozumět i čeští diváci. Nikdy neříkej nikdy má jednoduchou zápletku na pozadí sociálních rozdílů mezi hlavními hrdiny. Všechno v něm se vším souvisí, situace a lidé se vzájemně ovlivňují, i přestože o tom zúčastnění nemusejí vždycky vědět.
* Divákům v Čechách zatím nejste moc známý. Zajímalo by mě proto, kdy jste si uvědomil, že herectví se nejspíš stane vaším osudem?
Dnes už to vím. Je totiž pozdě, abych se učil něčemu jinému, možná i smysluplnějšímu, co by mi přineslo větší satisfakci. Nadšení a velký entuziazmus pro herectví jsem v sobě objevil až coby student gymnázia. I tak jsem ale tátovi na otázku: Kam chceš jít na vysokou školu? stále opakoval, že na biologii. Jenže zrovna v té době u nás v Banské Bystrici otvírali novou uměleckou školu, já se přihlásil, a z biologie bylo nakonec herectví.
* Chápali doma vaše nadšení?
V mé rodině jsou skoro všichni inženýři, technici. Zpočátku proto moc nevěděli, co si o tom mají myslet - a popravdě ani já. Navíc se jednalo o celkem novou školu bez akreditace. Rodičům jsem nepřidal nadšení ani poté, co jsem po dvou letech odešel studovat totéž do Bratislavy, ale znovu od začátku. Až tam se mi konečně začala rýsovat nějaká smysluplná perspektiva. Právě tehdy mi máma prozradila, že táta nebyl z mého rozhodnutí stát se hercem příliš nadšen. Příbuzní dnes znají moji práci celkem do detailů a vidí, že není moc jednoduchá, ale podporují mě.
* Dokázal byste po vzoru některých kolegů natrvalo přesídlit do Čech?
Jestliže mám říci pravdu, po šesti letech ve Slovenském národním divadle vyhledávám příležitost si zahrát někde jinde. Cítím potřebu změnit prostředí. Zatím však respektuji svého zaměstnavatele, jeho zájmy a plním si povinnosti v Bratislavě. Přesídlit mimo Slovensko by totiž vyžadovalo, abych dal v divadle výpověď. Nic jiného zásadního mě tam nedrží. Asi bych se tedy nebránil. Možná stále čekám na důvod odejít.
* Naposledy jste hrál v Praze loni v létě. Co nebo kdo vás zaměstnával o volných dnech při hostování na Letních shakespearovských slavnostech?
Většinou jsme dospávali noci. (usměje se) Představení na Hradě končí skoro o půlnoci, takže jsme chodili spát až kolem čtvrté ráno. Jednalo se ale o příjemnou dovolenou spojenou s prací s příjemnými lidmi. I když hrát totéž každý večer desetkrát za sebou je celkem únavné, nemám totiž moc rád stereotyp. Přestože jsme se chtěli jít někam společně podívat, nakonec jsme si byli jen párkrát zaplavat.
* Máte v Praze hodně přátel?
Žijí tu hlavně mí příbuzní, které vždy navštívím. Z přátel jsou to většinou lidé ze Slovenska, co odešli studovat do Prahy a zůstali zde. Paradoxně se ale setkáváme tak jednou do roka na Slovensku.
* Překvapí vás někdy "cizí" české slovo?
Tradičně názvy měsíců v roce, ale už se v nich zdokonaluji. Stále si je opakuji. (usměje se)
* Orientujete se v českém politickém a kulturním dění?
Pouze všeobecně. Pokud jsem ale v Čechách, tak se rád podívám na vaši veřejnoprávní televizi. Mám z ní dobrý pocit, i když se samozřejmě můžu mýlit. Líbí se mi publicistika, která má šmrnc. O rozdílech ve vnímání kultury asi ani nemusím mluvit. Češi si svých umělců a kulturního dědictví velmi váží a hlídají si ho. Někdy možná až příliš okázale, ale mně to velmi imponuje.
* Jaké to je, přestoupit z mladší do střední generace herců?
Zatím si to nijak extra neuvědomuji. I když je asi viditelné, že jsme v divadle nejvíc obsazováni a ,,držíme" repertoár. Podle mého názoru budeme ještě dlouho suplovat i místo mladé generace, protože se stavy v souboru nedoplňují. Jsme sice trochu demotivováni dramaturgií a výběrem her, ale aspoň myslím, že držíme spolu.
* Je vám jedenatřicet let. Nenastal už čas usadit se?
Myslím, že k tomu poslední dobou směřuji, jen nevím, jestli mi to bude vyhovovat. Určitě je dobré mít nějaký záchytný bod, jenže já jsem člověk, který moc dlouho nevydrží být na jednom místě. Usadím se tedy až tehdy, pokud se mi už totálně nebude nic chtít.
Co řekl JÁN KOLENÍK o slovenském divadle
Vzpomenete si na svůj první výstup ve Slovenském národním divadle?
Bylo to v inscenaci Oidipus vladař, kde jsem účinkoval v chóru. Chodil jsem tehdy do druháku. Úžasný pocit a obrovská pokora. Mimo jiné jste hrál v kontroverzní inscenaci Martina McDonagha (foto) Pan Polštář pojednávající o nejkrutějším násilí páchaném na dětech.
Co herec cítí ve chvíli, kdy lidé odcházejí ze sálu během představení?
Pokud se jedná o herce, který právě dokončil školu a přišel do divadla, je to hodně blbý pocit. Myslím, že v tu dobu jsem přestal být horlivým snílkem a začal být realistou. Tehdy jsem se naučil brát naše povolání s nadhledem, ale ubralo mi to na entuziazmu.
Dá se proti tomu obrnit?
Určitě ano. Jednoduše se stanete profesionálem. Tehdy jsem byl naštvaný i na diváky, kteří se chovali neohleduplně. Tímto ale vyjádřili svůj názor, takže hra rezonovala. V televizních zprávách je samozřejmě také hodně násilí, jenže jiné je to se zájmem sledovat doma v obýváku než v sále plném lidí. Věděl jsem, že se do divadla přišli odreagovat, vybrali si však špatnou hru.
Hovořili jste o tom s kolegy?
Vůbec. Nemluvil jsem s nimi ani během zkoušení. Myslím, že kdyby se ta hra inscenovala dnes, udělalo by se to jinak, jinak bych to i hrál a i diváci by se už necítili být tolik dotčeni.
Jiří Landa