Světlana Zárubová: Bývám tichý pozorovatel
S moderátorkou Zpráv TV Prima SVĚTLANOU ZÁRUBOVOU jsem si povídal například o jejím někdejším šéfování v oddělení domácího zpravodajství České televize.
Zajímalo mě totiž, jak se tehdy "vyrovnala" s pozicí vedoucí a jak tuto dobu hodnotí s odstupem času. Rozhovor jsme však začali zlehka, u jejího syna Viktora.
* Stále holduje fotbalu?
Bohužel ano.
* Proč bohužel?
Fotbal je totiž docela náročné prostředí. Když vidím některé rodiče, jak urputně ženou děti dopředu a jak strašně se mezi sebou při zápasech dovedou pohádat, mívám z toho hodně zvláštní pocity.
* Zapojila jste se někdy do jejich slovních potyček?
Ne, ne. Bývám jen tichý pozorovatel a v těch vypjatých chvílích si vždycky sama pro sebe říkám: "Hlavně se do toho nepleť!" Jednou se dokonce stalo, že si tam rodiče dali pěstí. Fakt! Takhle bych rozhodně nechtěla dopadnout. (usměje se)
* Podobné projevy k fotbalu asi patří. Vezměte si například fanoušky různých klubů...
Bohužel... Navíc se tam nejde moc daleko pro sprosté slovo. A to platí jak u trenérů, tak rodičů, kteří často i velmi vulgárně řvou na děti z druhého týmu. Při zápasech často chybí smysl pro fair-play. Rodičům jde jen o vítězství, jenže já si myslím, že by si to kluci měli hlavně užít. To ve fotbalu, a zvlášť pokud se jedná o devítileté děti, hodně postrádám.
* Mluvila jste o agresivitě některých fotbalových fanoušků se synem?
Samozřejmě. On tyhle věci vnímá docela jasně a rozumně. Píší o nich noviny, vidí to v televizi. Jinak se s ním ale o fotbale moc bavit nemůžu, protože mu, alespoň podle jeho mínění, vůbec nerozumím.
* Takže žádné zasvěcené sportovní debaty?
Já bych to, myslím, dovedla, jenže on mě za parťáka prostě nebere. Ve fotbale pro něj nejsem partner pro diskusi. Je fakt, že má neskutečný přehled o různých týmech, klubech i fotbalistech, čemuž samozřejmě nemůžu konkurovat.
* Poučuje vás někdy?
Já se nechávám poučit ráda, protože fotbalu rozumí víc než já. Někdy je to ale dost srandovní. (usměje se)
* Co děláte během jeho zápasu?
My tam musíme být o hodinu dřív, než začnou hrát, takže se mi tím celková "čekací" doba ještě prodlužuje. Když mají zápas třeba od půl deváté, na stadionu býváme v půl osmé. O víkendu musíme občas vstávat kolem půl sedmé a z toho radost nemám. Navíc se hraje za každého počasí - v dešti, ve sněhu, v mrazu. Od podzimu do jara chodím v lyžařských podkolenkách a nosím snad nejteplejší spodní prádlo, co existuje, čepici, kožich - a přesto je mi pořád zima. Při zápase sleduji dění na hřišti a o pauzách si obvykle čtu noviny. Proto si také myslím, že už dovedu celkem dobře rozpoznat, jestli hrají dobře, nebo ne. Viktor ale můj názor nesdílí. (směje se)
* Opusťme rodinu a zastavme se na chvíli u vaší profese. Jak byste charakterizovala své tříleté působení na Primě?
Například se tady za tu dobu vystřídalo několik šéfů a ředitelů. Práce na Primě je úplně jiná než třeba v České televizi, kde jsem byla devět let. Prima je malinká, ale myslím, že zbytečně upozaděná. S prostředky, kterými disponuje, totiž dělá dobré a konkurence schopné zprávy. Obdivuji naše reportéry, jak s nesrovnatelně skromnějším technickým vybavením dokážou vytvořit zajímavé reportáže. Zprávy se za ty tři roky vylepšily i vizuálně. Když jsem začínala, seděli jsme ve virtuálním studiu laděném dočervena, což se moc nelíbilo ani divákům. Dnes máme hezké studio, kde vládne příjemná atmosféra. Jednu dobu jsme na Primě sice prožívali i poměrně těžké období, ale podobné věci se čas od času prostě dějí. Teď naši relativní pohodu, pokud se vůbec ve zpravodajství dá o pohodě mluvit, kazí snad ,,jen" všudypřítomná krize, která nutí šetřit každého a na čemkoliv.
* Zmínila jste se o svém působení v České televizi, kde vám také svěřili funkci vedoucí domácího zpravodajství. Jaká jste byla šéfová?
Strašná! Byla jsem šílená puntičkářka a každého tím děsně otravovala. Chtěla jsem, aby všechno fungovalo co nejlépe a všichni dělali svoji práci pokud možno na dvě stě procent. Hodně jsem podřízené prudila, vím to. Na druhou stranu opravdu pracovití lidé oceňovali, že tam někdo udělal alespoň trošku vítr. Myslím, že se mi povedlo i pár změn, do kterých se předtím nikomu nechtělo, ale byly pro dobro věci. Bylo to náročné i proto, že jsem přišla do práce ráno v devět a odcházela v osm večer po Událostech, kdy jsem rozesílala otravné SMS a upozorňovala v nich dotyčné většinou na chyby. Občas se mezi textovkami ale objevila i pochvala. (usměje se) Podřízení ze mě měli jistě velkou radost.
* Co vám tehdy dělalo největší starosti?
Vyjít s lidmi alespoň tak, abych je nezprudila natolik, že by mě začali považovat za úplného blázna, abych byla spravedlivá ke všem stejně, což mi popravdě někdy dělalo velké problémy, a abych nebyla nesnesitelná, což se mi vždycky asi moc nedařilo... (směje se)
* A poslední otázka. Dovedete si při přípravě zpráv zanadávat?
Nadávám poměrně často. Novináři jsou obecně dost sprostí, což je obrana proti stresu, který se vás chtě nechtě zmocňuje v momentě, kdy máte uzávěrku. Odbourává se tím napětí. Někdy tak mívám pocit, jako bych spíš než v práci byla na fotbalovém zápase. (usměje se)
Jiří Landa