Lenka Krobotová: Oprášené herecké sebevědomí
Má zvláštní zasněný výraz a patří k výrazným hereckým talentům své generace. Jejím domovským jevištěm je Dejvické divadlo, kde hraje mimo jiné pod režií otce Miroslava Krobota. Kdykoli se objeví ve filmu nebo seriálu, málokdo ji přehlédne. Taková je i v roli královny v seriálu Ať žijí rytíři! a samozřejmě v hororu T. M. A.
Na rozhovor jsme neměly tolik času, kolik jsme si původně naplánovaly - Lenka měla odpoledne dabing, který se protáhl, a doma hlídání půldruhého roku starého Šimona... Ale jak sama řekla: "Nebojte, mluvím docela rychle, to zvládneme!" Opravdu jsme toho stihly říct docela hodně, ale nejvíc se hovor točil kolem neuvěřitelného roku, který prožila mezi narozením prvního syna Šimona a početím dalšího potomka.
* Seriál Ať žijí rytíři! jste točila jako novopečená maminka a po jeho odvysílání se vám narodí druhé miminko. Bylo to tak plánované?
Tak to tedy vůbec ne! (smích) Bylo to malé, nebo vlastně docela velké překvapení, ale nebránila jsem se. Mezi dětmi bude rok a tři čtvrtě, budou si bližší. Termín máme v polovině dubna a zatím netušíme, co to bude. Jsem v pohodě - kluk nebo holka, jiná varianta není. Trochu jsem chtěla vědět, co to bude, ale manžel mě přemluvil, abychom se nechali společně překvapit stejně jako u Šimona.
* Váš syn je od počátku svého života filmové dítě - při natáčení seriálu Ať žijí rytíři! mu byly tři měsíce.
Byla jsem v šestinedělí, když mi zavolala produkce, zda bych měla několik dní čas na natáčení menší role královny. Nebyla to nabídka, na kterou bych kývla už dávno před Šimonovým narozením - prostě taková rychlá akce. Při přípravách došlo k nějakým změnám a někdo si náhodou vzpomněl na mě. Byla jsem překvapená, nic takového jsem nečekala, byly prázdniny, miminko jsem měla v náručí. Moje první reakce byla, že jsem jen produkci upozornila, že jsem těsně po porodu, takže nepříliš ,,ve formě", čili se na natáčení moc necítím. Neváhala jsem ani hned neodmítla, jen jsem velmi přesně popsala svůj stav. Všechno věděli a nabídli mi V bezvadné podmínky, od karavanu až po možnost kdykoli nakojit. Šimon mo byl strašně hodné miminko - ani str nevím, čím jsme si ho zasloužili, nevím úplně jako za odměnu. I to byl důvod, j proč jsem nakonec souhlasila. js
* Prožila jste léto mezi rolí maminky a královny?
Hlavně to bylo báječné zpestření. A nebudu lhát, trochu i oprášení neb hereckého sebevědomí. Když se mi narodil Šimon, vklouzla jsem hned do maminkovské role, na kterou jsem se těšila a děsně si ji užívala, ale jako herečka jsem si nebyla úplně jistá... A najednou přišli úplně nečekaně ,,Rytíři". I role královny, která není nijak velká, mi vyhovovala. Byl to takový klidný a úplně přirozený návrat k herectví. Navíc prožitý v létě na jihočeském hradě a potom několik podzimních dní na venkovském statku v pražských Hlubočepích.
* Jak se vám hrála královna v šestinedělí?
(smích) Bylo to docela vtipné, kojila jsem každé dvě hodiny, a tak jsem si představovala, že obléknu kostým, ze kterého v případě potřeby snadno vyklouznu. Přijela jsem a k mému úžasu na mě čekalo brnění. Perfektně mi padlo, jen jsem byla zvědavá, jak mě z něj každé dvě hodiny rozšroubují. To samo už bylo docela pikantní a celé to doplnila ještě scéna, v níž mě posadili na koně... Připadala jsem si jako Johanka z Arku, ale kojící v šestinedělí! Trochu to zavánělo zápisem do Guinnessovy knihy rekordů. Nakonec jsme to zvládli. Naštěstí kolem královny byla vždycky stráž na koních, což byli zkušení koňáci, kteří mi pomáhali a drželi mě při ,,ladném" seskakování. V té době se syn projevil jako bezvadné, přizpůsobivé dítě, byl hladový téměř přesně v čase pauzy, jinak spinkal.
* Ale diváci vás uvidí i v tom vysněném historickém kostýmu, ne?
Na ten došlo až na podzim na statku, kdy byl Šimon už "větší a rozumnější". I já jsem už byla docela v pohodě.
* Jste sice profesionální herečka, dokázala jste přesto před kamerou",odstřihnout", že máte v karavanu miminko?
Vůbec ne, ale příroda nás matky docela dobře naprogramovala, že právě v šestinedělí jsme v takovém podivném oparu, kdy vnímáme sice všechno, ale zároveň jenom to nejdůležitější - miminko. Nebyla jsem nijak hysterická. Věděla jsem, že Šimon je pár metrů ode mě, kdykoli k němu mohu zajít a všichni jsou strašně vstřícní. To mi dodávalo velký klid.
* S ročním odstupem berete všechno s humorem.
Myslím, že jsem se hodně smála i tenkrát. Ale nejvíc mě baví představa, že kdyby mi tehdy někdo řekl, že už při vysílání budu zase v jiném stavu, neudržela bych se při té absurdní představě smíchy.
* Bylo natáčení s režisérem Karlem Janákem vaše první?
Úplná premiéra. A hrozně mile mě překvapilo. On je úžasný hravý pohodář, a přitom je jeho přístup děsně poctivý. Každou scénu u intenzivně prožívá, ale nikoli le niv podobě neurotického křiku. Naopak, udržuje velmi příjemnou atmosféru. Bylo mi s ním jako režisérem moc hezky.
* Nemýlím se, že jste mezi narozením prvního a druhého dítěte kromě návratu na divadelní jeviště vašeho domovského Dejvického divadla stihla ještě natočit horor?
Ano, s režisérem Jurajem Herzem jsem natočila psychologický horor T. M. A., ale ten byl plánovaný. Tedy trochu. (smích) Kývla jsem na natáčení rovněž v době těhotenství, ale s větším předstihem. Samozřejmě jsem netušila, zda bude všechno v pořádku, ale domluvili jsme se, že v listopadu už bych mohla točit. Protože bylo fakt všechno bez problémů, já měla za sebou malý rytířský trénink z léta a Šimonovi měly být ,,už" tři měsíce, nebyl důvod nezahrát si hlavní ženskou postavu. Navíc pod vedením takového režiséra, jakým je Juraj Herz. Obě práce byly takový dárek za porod, který nebyl zrovna nejjednodušší.
* Nevadilo vám v tom přecitlivělém období natáčení hororu?
Ne, vůbec ne... Práce na place je úplně jiná než výsledek, který vidí divák na plátně. Juraj Herz je zkušený režisér, který přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout. Nebyla to naše premiérová spolupráce, potkali jsme se při mojí první televizní práci na seriálu Wolfgang A. Mozart. Jeho dar humoru při natáčení - zvlášť hororu - je úžasný. To, že mi nabídl hezkou roli a tím mi dal i velkou důvěru, jsem vzala jako skutečnou hereckou výzvu. Pohoda při natáčení mi dodala velké sebevědomí. A navíc jsem mohla sledovat při práci takové profesionály, jako je dvojice Juraj Herz - Jiří Macháně. To je radost!
* V čem to byla pro vás výzva?
No jasně že v tom, jestli to dokážu. Každá nabídka je pro herečku v podobném stavu dobrá k udržení psychického zdraví. Už jenom vědomí, že vám někdo věří, že takovou roli zvládnete, i když máte obrazně i ve skutečnosti pár kilo navíc. Po porodu jsem se necítila moc dobře fyzicky ani psychicky, taky jsem pořád čekala, že budu ze všeho nějak víc vytrslá - jsem docela nevyzpytatelná povaha, která lítá v emocích. Mívám výkyvy, ale s věkem se to lepší, začínám s nimi víc a víc pracovat a ovládat je. Už kvůli herectví, kterému takové stavy neprospívají - ačkoli kontrolovaně mohou. Sebevědomí mi obě ty práce docela vrátily, prostě jsem docela to dokázala. Hodně mě to nakoplo.
* Vrátila jste se i do divadelních představení. Do kdy budete hrát?
Ani poprvé, ani podruhé jsem neměla v těhotenství žádné komplikace. Poprvé jsem hrála do sedmého měsíce a teď to vypadá podobně. Takže už pomalu končím. A zase to za mě berou alternující kolegyně.
* Už podruhé, protože skoro všechny hry mají velký úspěch a hrají se dlouho. To z vás mají asi velkou radost...
Nevím, snad... (smích) Ale vlastně si myslím, že je docela výhoda, že všechny moje alternace mohou volně pokračovat, kolegyně je mají už nazkoušené a mnohokrát odehrané.
* Víte, jak se hraje v jiném stavu. Ale jaké to je navíc s ročním chlapečkem doma?
To je dobrá otázka... Jaký mám tedy pocit? Vlastně docela osvobozující. Vnímání mám posunuté úplně jinam, tak trochu zahalené v nějakém závoji. Ale na jevišti se cítím skvěle. Teď to jde všechno ještě zvládnout, ale jaké to bude se dvěma dětmi doma, to upřímně netuším. Pravda je, že jsem vždycky chtěla mít dvě děti, ale asi ne tak rychle. Kdyby aspoň jedno chodilo už do školky... (smích) Jenže je to jinak. Raději hledám výhody: budu mít všechno za sebou a ti dva si třeba budou rozumět, hrát si a pomáhat. Já budu muset - pokud chci hrát, což bych velmi ráda - "jenom" zvládnout provoz. Jak říká moje kamarádka: každá ženská, která má děti a chce pracovat, musí být hlavně hodně dobrá produkční. Na to se připravuju především.
* Kdo vám nejvíc pomáhá?
Od začátku maminka, tchyně i manžel. Ten mě úžasně mile překvapil, jak vzal otcovství vážně. Od prvního dne těhotenství a narození Šimona je skvělý. Ale ještě se vrátím k vaší předchozí otázce. Zatím se mi pořád dařilo udržovat takovou příjemnou rovnováhu mezi mateřstvím a herectvím. Mě totiž baví obojí - nevydržela bych jenom doma, ale chůvou bych taky nic neřešila. Ty dny s dítětem jsou zatím nejkrásnější, co jsem kdy prožila. A když se při tom daří ještě trochu v profesi, je to fajn. Mně to dělá moc dobře, jsem klidná, šťastná a vyrovnaná. Je to na první pohled absurdní, ale herecká profese takovou vyrovnanost umožňuje možná nejvíc, není to žádný klasický kancl s pevnou pracovní dobou od - do. Mám možnost být s dítětem během dne a to, že občas večer hraju, se dá zvládnout. Naštěstí nejsem sama.
* Takže herectví je vlastně ideální zaměstnání?
Myslím, že v souvislosti s mateřstvím ano. A vlastně i jinak. (smích)
* Chtěla jste ho někdy opustit?
Ano, absurdně mě to napadalo v době, kdy jsem měla nejvíc práce v divadle, ale byla jsem sama bez partnera. Bylo to těsně předtím, než jsem potkala svého muže. Zkoušela jsem skoro pořád, téměř denně hrála, po představeních chodila po večírcích s kamarády. Jenže najednou jsem cítila, že čeho je moc, toho je příliš. Chtěla jsem z toho kolotoče vystoupit, třeba i přestoupit úplně jinam. Můj život herecký i osobní musejí být v rovnováze. Potom jsem šťastná. A to jsem teď.
* Kterou hrou jste se loučila s jevištěm teď podruhé?
Milostnou variací na Goetha s názvem Spřízněni volbou. Je to také jediná role, kde jsem nikdy nebyla a nebudu alternovaná. Nazkoušeli jsme ji před více než třemi roky s režisérem J. A. Pitínským, dávno před prvním těhotenstvím. Vrátila jsem se do ní a i teď na mě snad ,,počká". Je to docela obtížné představení plné těžkých textů a zpěvu. Tři hodiny neslezeme z jeviště. Stejně jako poprvé i podruhé končím touto hrou. Ještě si spolu s ostatními zahraju premiéru Muže bez minulosti, věc, kterou jsem ještě stihla nazkoušet. Skoro se mi ani nechce končit. Je mi dobře a děkuju za to.
* S divadlem jste se rozloučila, možná budete mít čas se vidět alespoň v televizi v seriálu Ať žijí rytíři!?
Nerada to dělám, ale dívám se. Trochu trpím, když se mám soustředit jenom na sebe. Vždycky mnohem víc záleží na celku - třeba na projekci filmu Karamazovi jsem úplně zapomněla, že Grušeňku hraju já. Ten ješitný herecký pohled byl najednou pryč, což byla dobrá známka pro mě i film. Když mě ale film ,,nevcucne" a mám čas na sebe, jsem příšerně kritická. Seriál je na tom nejhůř, není tak intenzivní, takže třeba na Poslední sezónu, kde jsem hrála lékařku, jsem se nemohla koukat.
* Jste na sebe přísnější než vaše herecká rodina, otec režisér a maminka herečka?
Asi ano, ale až teď. Dřív jsem si víc odpouštěla. Možná to souvisí s věkem a zkušeností. Maminka mě vždycky děsně podporovala, chodila na každé představení a držela palce. Táta mlčky vyčkával. Ale vlastně doma moc herectví neřešíme.
* Je výjimečné, když je dcera herečkou dřív než její otec. Byla jste k tátovi-herci někdy kritická?
Ne, moc ne. Když s ním člověk žije celý život, tak není příliš objektivní. S maminkou se mu občas v dobrém trochu smějeme. Je ale neuvěřitelné, jak táta dokáže být jako herec přesný. Když jsem ho viděla poprvé, strašně mě jeho minimalistický, a přitom jedinečný projev překvapil.
* Spolu jste hráli v divadle i ve filmu. Je to rozdíl?
Určitě, film je mnohem techničtější, divadlo je intenzivnější, víc se projeví souhra a schopnost naslouchat. Táta mě nejdřív režíroval, poprvé když jsme zkoušeli Oblomova, kde jsem hostovala. Když jsme potom spolu hráli v Příbězích obyčejného šílenství, bylo to poprvé, kdy byl osloven jako herec - režisér Petr Zelenka vlastně odstartoval v jeho padesáti letech kariéru herce Miroslava Krobota. Tenkrát jsem se před ním a s ním na jevišti trochu styděla, vnímala jsem ho pořád jako režiséra a zároveň tátu, navíc jsme hráli naznačený milenecký vztah. Zvládli jsme to a naše rodinné vztahy už nikdo v divadle neřeší. Já jsem šťastná, že jsme byli spolu na jevišti i ve filmu.
* V Restartu na vás dokonce křičel... Ale váš výkon prý ocenili i pánové Lipský a Zindulka hlasem do Českého lva.
Ano a strašně si toho vážím, protože to byl hodně výjimečný generační film. Možná je to největší herecká pocta, jakou jsem dostala.
* Máte ještě nějaké plány do dubna, kdy budete doma už čtyři?
Ráda bych si odehrála premiéru už zmíněné hry Muž bez minulosti podle filmu Akiho Kaurismäkiho, kde účinkujeme všichni z dejvického souboru, včetně zaměstnanců divadla. Je to srdeční záležitost. Díky tomu se budu mít po porodu kam vrátit. Ale to všechno se uvidí podle miminka - pokud budeme mít štěstí a bude stejně hodné jako první, možná v září budu stát na jevišti. Myslím, že si budu potřebovat od dětí trochu "odpočinout". (smích)
* Narodila se 10. března 1977 v Praze
* Otec je divadelní režisér a herec Miroslav Krobot, maminka herečka Hana Doulová, má dva bratry, Jana a Vojtu
* Vystudovala herectví na DAMU
* Od roku 2000 je členkou pražského Dejvického divadla
* Film a televize: Jedna ruka netleská, Restart, Doblba!, Karamazovi, T. M. A., Útěk do Budína, Poslední sezóna, Operace Silver A, Hraběnky, BrainStorm, Ať žijí rytíři!
* Je vdaná za hudebníka Václava Havelku (vystupuje pod jménem selFbrush, je zakladatel skupiny Please The Trees a spolupracuje se Stavovským divadlem)
!Připadala jsem si jako Johanka z Arku, ale kojící v šestinedělí..."
Michaela Hrušková