David Matásek: Jsem prudič
Kromě postavy Kendyho z pěti filmů o Básnících ho známe ze seriálů Letiště, Redakce, Hospoda, teď ho budeme vídat v Přešlapech, a také jako bývalého skinheada a kytaristu skupiny Orlík. Sešli jsme se v jedné žižkovské restauraci. Ačkoli už není holohlavec, nechodí v kanadách a bombru a ve střízlivém oblečení s brýlemi na nose vypadá spíš jako úspěšný manažer prosperující soukromé firmy (jsou-li dnes takové), něco mi říká, že právě sem, na Žižkov, David patří.
* Na Žižkově jste strávil dětství a teď tu znova žijete...
Tenkrát jsme bydleli trochu jinde. Na pomezí Malešic a Žižkova. S kluky z Malešic jsme pořádali takové ,,knoflíkové války", prali jsme se... Bylo super, že v Praze existovala místa jako starý garáže, kde postávaly vraky aut a kolem rostla dvoumetrová lebeda. Bylo to dobrodružný.
* V partě jste byl vůdcem, nebo spíš řadovým "bojovníkem"?
Býval jsem pecivál. Změnilo se to až později. Ve škole jsem byl hrozný lempl, učení mi moc nešlo, nebyl jsem ani nijak zdatný sportovec. Rodiče to chtěli zlomit, tak mě přihlásili do juda, ale nikdy jsem v tom sportu nezaznamenal výraznější úspěch.
* Pral jste se někdy s Ondřejem Vetchým, který se věnuje judu dodnes?
Prali jsme se z legrace ve škole. Věděli jsme o sobě, že jsme judisti, takže stačilo pár slov a už jsme se strkali... Ondra je silový, já spíš takovej vyčuranej. (smích)
* Ale vraťme se k vašemu vyprávění...
Cílevědomost jsem vypozoroval, až když mě naši pustili do Prahy studovat konzervatoř. První rok jsem samozřejmě asi čtyřikrát ztratil občanku, pětkrát klíče, tašku se všemi skripty. Byl jsem takový easy man. Dneska jsem naopak spíš prudič, který chce mít všechno nalajnovaný. Nevím, co se stalo. Asi geny. Děda býval takový. Všechno měl naplánovaný dopředu, vedl si deník, sledoval, jaký bude počasí, a já jsem bohužel stejný. Někdy je to opruz. Hlavně pro moje ženy a děti, protože jsem nepříjemný, když něco nevyjde. Třeba když prší, kdy nemělo. (úsměv)
* Vaši rodiče jsou výtvarníci?
Jo. Táta je scénograf a léta dělal v hradeckým divadle Drak. Máma se věnuje grafi ce.
* Takže vás tatínek bral do divadla?
Bral. Leckdy nebylo zbytí. Ale mně se tam moc nelíbilo, protože ty strejdové a tety byli na můj vkus moc hlučný a exaltovaný.
* Dětské divadlo Drak vás muselo přece bavit?
V Draku se dělalo divadlo spíš pro dospělý. Tátových scénografií a loutek jsem se většinou bál.
* Mluvili jste o divadle doma?
Táta o tom diskutuje rád, ale já nejsem přesvědčený, že se má o divadle nějak sáhodlouze mluvit. Jsem spíš praktik. Vím, že věci nějak fungujou, ale dobírat se pravdy několikahodinovými hovory, to mě moc nezajímá. Některý tajný skříňky bych neotevíral a nechal je, jak jsou.
* Dokážete na jevišti trpět, nebo to berete spíš jako řemeslo?
Řemeslo je v zásadě dobrá věc, ale hlavní je společný duch. To jsem si ověřil. Proto si ani nemyslím, že by bylo pro mě důležitý hrát významný role. Prvořadý je kolektiv, a jestli hraju Hamleta nebo Laerta, je jedno. Hamlet může být vynikající, ale pokud ostatní postavy kolem něj nevytvoří atmosféru, bude stát celek za prd. A jak jste se ptal na to trpění - jeden významný americký režisér inscenoval v Národním hru Pokoušení od Václava Havla, já tam měl obrovskou roli, Foustku, a on mi na konci řekl, že jsem pro něj oříšek, protože jsem toho Foustku nikdy neměl rád. "Jak můžete mít rád kariéristu, který se podřizuje poryvům větru, aby si zachránil holou prdel?" namítal jsem. !My jsme v tom vyrostli!" Umím trpět, na to jsou různý finty, spousta herců trpí opravdově a stojí je to játra, ale já toho příznivcem nejsem. Zábavnější je ponechat si malinko odstup. Možná to paní z Pelhřimova tak nedojme, ale třeba se o tom utrpení dozví víc.
* Proč jste začínal hereckou kariéru v souboru Bouře?
Všichni páni profesoři na škole říkali: "Jděte na oblast, ať se tam vyhrajete." Mně se ale zoufale nechtělo z Prahy a pak jsem najednou dostal lano od tohohle žižkovskýho souboru, kde režírovali lidi, který měli v tý době víceméně utrum, jako byli Jan Kačer a Evald Schorm. Hráli jsme dvacetkrát do měsíce velký autory a každý večer někde jinde. Bylo to výborný. Do Národního mě vzal Ivan Rajmont na základě našeho představení, který viděl na pražské periferii a který bylo úplně šílený. Nezakázali ho jenom proto, že už měli v roce 1988 jiný starosti. Byla to událost. Lidi to milovali i nenáviděli. Nic mezi tím. A to jsme chtěli. Představení se jmenovalo Ó, velký Buddho, pomoz jim a odehrávalo se v Kambodži 70. let za vlády Rudých Khmerů. Pojednávalo o totalitě a diváci v tom správně vycítili paralelu s dobou, ve který jsme žili. Ta hra byla na jednu stranu agitka, na druhou stranu si ale ta doba nic jinýho nezasloužila. Zkoušeli jsme osm hodin denně, spali jsme v kulturním domě Delta na sídlišti Dědina, celý to bylo udělaný na koleně, ale na základě toho představení jsem dostal v roce 1991 první velký angažmá.
* Čím jste v Národním divadle začínal?
Orlandem ve hře Jak se vám líbí. Byl jsem partnerem Zuzany Bydžovský, se kterou jsem se znal z dřívějška, takže ten náraz nebyl takový. Samozřejmě že to byl svým způsobem šok a možná i rozčarování, navíc v roce 1991 tam byla ještě spousta lidí, kteří nebyli ochotní smířit se s tím, že se doba změnila. Najednou přilezly nějaký sklepní obludy, režisér řekl: "To jsou vaši kolegové," a my je museli přesvědčit, že tam patříme. V té době jsem vážil metrák, byl jsem holohlavý a táhla se se mnou pověst zlého muže, takže si na mě m lidi nic nedovolili. Na rozdíl od kolegyň, kterým se tam říkalo děvenko a někde u hajzlů se na ně vyříkávaly názory. Ke mně se chovali vždycky celkem fajn.
* Třeba se vás báli...
To si taky myslím, ale nechci to říct takhle natvrdo. (úsměv) Na druhou stranu - já kritiku snesu.
* Skinheadské období u vás propuklo v době, kdy jste na konzervatoři chodili do vinárny Orlík?
Kdepak, až o šest let později. A nebylo to z mladický nerozvážnosti. Víte, já jsem hrál od dětství na kytaru, vždycky jsem si přál mít kapelu, jenže jsme to s kamarády nikdy nedotáhli. Až jsme se o tom bavili s Danem Landou, a ten, co si vezme do hlavy, to uskuteční.
* Byli jste už tenkrát oba holohlaví?
On byl holohlavější. Já tomu přišel na chuť, až když jsme začali hrát. I co se týká oblíkání. To k tomu patřilo. Od začátku jsme věděli, že chceme dělat něco, co v lidech probudí hrdost. Punkový nihilismus se nám nelíbil, nová vlna byla v té době skoro ofi ciální - některý kapely jako OK band to měly posvěcený od tatínků - a my jsme chtěli jít jinou cestou. Vycházet z punkový muziky, ale s jinými texty. Tak jsme do nich nacpali trošinku vlastenectví.
* Zhlédli jste se v zahraničních vzorech?
Rozhodně jsme to nedělali pod dojmem vzorů ze zahraničí. Věděli jsme, jak se oblíkají kluci v Anglii, ale jejich textům jsme nerozuměli. A co se týká dalších, Dan Landa, který už tenkrát uměl dobře německy, říkal, že německý kapely jsou samí náckové, a to jsme odmítali.
* Vadilo vám, když vás lidi s nimi spojovali?
Je blbý, když jste přiřazováni k ideologii, která masově vraždila. Na druhou stranu jsme byli drsný kluci, který, když měl někdo blbý kecy, s ním vyběhli, takže se to nabízelo. Horší bylo, když se pak na naši muziku nabalili fanoušci, který si mysleli, že jsme náckové. Skončili jsme, protože jsme s tím nechtěli mít nic společnýho. Aby se říkalo, že v Třebíči někdo vyvrátil židovský hroby, protože tam má hrát Orlík, to ne! Říkal jsem, jestli s tímhle budeme spojovaný, tak se na to musíme vykašlat. Nemůžeme přece pořád něco někomu vysvětlovat. Řeči jsou k ničemu. Jediná možnost, jak dokázat, že to tak nemyslíme, byla nechat toho. A tak jsme to ze dne na den zabalili.
* Jak jste vnímal Dana Landu?
On je rozporuplná osobnost. Postrádal manažerský schopnosti, protože byl chaotik, ale přesně věděl, co chce a jak to chce udělat. Dan je houževnatý a na co sáhne, to se mu povede. Zažil jsem třeba, jak vzal pingpongovou pálku, kterou držel v ruce naposledy jako dítě. Zajásal jsem, že ho konečně v něčem rozsekám, protože byl do tý doby ve všem lepší. My jsme měli tenkrát chatu v Troji, pořád jsme to se ženou mydlili a dost nám to šlo. První set jsem vyhrál, ale on se neustále zlepšoval a nakonec mě porazil. Na to, že je v mnoha oborech autodidakt, je skvělej. Lidi, který ho osočujou, jsou k němu nespravedlivý. Já jsem ho poznal ze všech stran a je to citlivý a dobrý člověk.
* V Národním divadle se potkáváte s kolegou Richardem Krajčem. Bavíte se spolu o muzice?
Bavíme, ale já už se za muzikanta moc nepovažuju. Navíc máme na hudbu dost rozdílný názory. Líbila se mi jejich první deska, pak ta třetí, ale jinak mě to neoslovuje. Richard se mě taky ptal, kolik jsme prodali desek. Když jsem mu řekl, že prvního alba přes sto tisíc a druhýho skoro sto tisíc, vůbec nechápal. Tenkrát byla jiná doba. V Národním ale není jen on. Káča Winterová a Magda Borová jsou taky aktivní muzikantky a dělají to bezvadně.
* Proslavili vás Básníci. Už vám leze na nervy, když se vás na ně lidi pořád ptají?
Co mám dělat?! Samozřejmě jsem byl ve spoustě projektů, kde jsem se daleko víc nadřel nebo to bylo výpovědí víc moje, ale na druhou stranu jsem měl velkou kliku. V osmnácti jsem natočil film, který byl strašně populární a velká část mé generace si ho vzala za svůj. Nevím, co si mám o tom myslet. Ztratil jsem na to kritický nadhled.
* Prý jste se vtipům z Básníků nesmál tenkrát a nesmějete se jim ani dnes?
Dušanu Kleinovi a panu doktoru Pecháčkovi přišlo legrační, že by takhle mohli mluvit gymnazisti. Já si myslím, že je to uměle vytvořená realita. Ale lidi to přijali. Na druhou stranu chápu Dušana, že nechtěl dělat filmy, který by "nastavovaly zrcadlo", jak byl tenkrát trend. Chtěl ukázat jakoby zidealizovanou mládež, a to se mu povedlo.
* Od nové sezony máte hrát hlavní roli ve hře Jaromír Jágr - Kladeňák...
Premiéra je 9. října a hodně se na to těším, protože je to dobrá hra.
* Bude to něco jako opera Nagano?
Ne, ne. Petr Kolečko si vymyslel, že každý velký hokejista má svého filozofa, který ho navštěvuje v noci, když spí. A Jaromíra Jágra navštěvuje Ludwig von Wittgenstein, židovský myslitel a předchůdce Nietzscheho, jehož maminka byla paní Poldi -ta, co byla ve znaku SONP. On byl brilantní filozof a dokázal zpochybnit všechno, co se řeklo. A tenhle Ludwig von Wittgenstein chodí v noci za Jágrem a zneklidňuje ho. A Jaromír neví, co si má počít. Má problémy s nějakou holkou ze Slovenska, v Americe je stávka, chystá se jet do Ruska, a tak navštíví svého kamaráda Maria Lemieuxe a svěří se mu. A Mario vytřeští oči a přizná se, že jemu se děje něco podobného. Že ho navštěvuje Voltaire. A pak se ukáže, že to postihlo všechny významný hokejisty. Ta hra je zjednodušeně řečeno zdramatizovaná filozofi e pro střední školy. Ale je to fakt dobrý. Jsou tam i akční věci, třeba smrt Čerepanova. Jaromír Jágr je jakousi optikou, přes kterou se Kolečkovy nápady lámou. V žádném případě to nemá působit jako výsměch. Jardu Jágra všichni považujeme za hrdinu současnosti. Divadelní kritici se těší, že ho budeme shazovat, ale dělat si z něj srandu není na místě. Jenom je ta skutečnost trochu převrácená, což divadlo má dělat a dělá.
* Hrajete hlavní postavu, Jaromíra Jágra. Znáte se osobně?
V životě jsme se nepotkali. Chodil jsem akorát na Václaváku do Jágr's baru, protože tam měli dobrý žebírka. Ani hokej jsem dobře nehrál. Doufám, že management neopomine Jardu pozvat na premiéru, tím spíš, že je jeho tatínek mecenášem kladenského divadla.
* Obraťme list. Nova právě opakuje seriál Hospoda. Každý chlap by prý měl mít svoji hospůdku, jak jste na tom vy?
Nejsem ten typ, ale určitý okruh oblíbených hospůdek mám. Tahle, kde sedíme, je klidná a dá se tady přes den dobře a ne moc draze najíst. Pokud ale chceme rošťačit, zajdeme do Království, což je na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Pivo, kořalka, buřty s cibulí. Je to hospoda se vším všudy. Občas se to tam i popere, ale je to spíš folklor než konfl ikt. Lidi jsou tam jinak příjemný. Když přijede někdo z ciziny a chce vidět, jak vypadá Žižkov, tak ho tam kolem půlnoci vezmu.
* Proč se vůbec lidi dívají na seriály?
Z nedostatku vlastního dobrodružství. Tím, že jsme se ,,usádlili" ve vyjetých kolejích, lidi spolu nemluví, neříkají si: ,,Nebavíš mě," ale koukají se na něco, kde si to ty postavy říkají. Je to ujetý.
* Scházíte se rád s lidmi?
Míň než dřív. Když jsem byl malý, máma furt vařila takzvanou "čínu" a pořád u nás někdo byl. Dnes je šancí na rozptýlení daleko víc.
* Proč vyhledáváte společnost méně než dřív?
Tím, že trávím večery s kolegy a pětistovkou diváků, jsem pak radši doma sám.
* Jste potřetí ženatý. Jaké je začít už potřetí nový život?
Ono to vypadá, že jsem promiskuitní blázen nebo sňatkový podvodník, ale já jsem na poměry doby a profese celkem věrný. A teď jsem spokojený. Poprvé jsem se ženil v jedenadvaceti. To bylo v té době normální. Ale ničeho nelituju. Za prvé je to dobrá študýrka a pak - člověk se vyvíjí. Rozvod není rakovina, ale rozdělení něčeho, co nefunguje. Jen to není dobrý pro děti.
DAVID MATÁSEK
* Narodil se 14. 2. 1963 v Praze
* Vystudoval hereckou konzervatoř, po ní byl v souboru Bouře, člen Národního divadla (1991-1995, 2002-dosud), po roce 1995 hrál v Divadle Komedie
* Už v osmnácti letech si zahrál ve filmu Jak svět přichází o básníky, později i v dalších čtyřech dílech a filmech Jedna ruka netleská, Samotáři, Jménem krále atd.
* TV seriály: Hospoda, Redakce, Letiště, Přešlapy
* Hrál na kytaru ve skupinách Orlík a Hagen Baden
* David je potřetí ženatý, má dcery Lindu (18) a Marii (3) a baví ho přemisťovat se po Praze na skútru "Jsem praktik. Vím, že věci nějak fungujou."
Vašek Vašák