Bára Seidlová: Přála bych si nic si nepřát
Na televizní obrazovce ji právě vídáme jako Martinu v seriálu Místo v životě a jako Kristinu v Maharalu. Bára však není ani Martina, ani Kristina.
Jedna z našich nejpůvabnějších mladých hereček má o svém místě v životě jasnou představu a rozhodně nevěří, že jí něco pomůže vyřešit talisman. Většinu času tráví v Brně a nejvíc energie věnuje divadlu.
* Kdysi jste prohlásila, že se seriálovým herectvím končíte, a záhy poté, že se zříkáte i filmu. Trvá tohle vaše odhodlání?
To je jako ta hra na šuškanou - pošeptáte slovo sousedovi a ten ho pošeptá dál, ten zase dál, a když dojde k poslednímu, často nemá s tím prvně vyřčeným nic společného. Já jsem pouze řekla, že končím s pokračováním seriálu Místo v životě, to je vše. Teď od vás slyším, že se dokonce zříkám filmu! Nedávno jsem se dokonce dozvěděla, že jsem skončila s filmovou a televizní tvorbou už v roce 2006. Tehdy jsem zrovna točila film Maharal a nějaké menší věci v televizi. Televizní tvorba nejsou jen seriály. Je pravda, že se soustředím hlavně na divadlo, to je u mě na prvním místě. Ale co se týče filmové tvorby, nikdy jsem nevyslovila, že se filmu zříkám. Jen si vybírám, co chci točit a co ne. Někdo si mé údajné výroky jednoduše vymyslel, jak už se to v médiích toužících po senzaci stává.
* Potvrdilo se vám ono okřídlené "nikdy neříkej nikdy"?
Potvrzuje se mi to stále. Svoboda přece znamená, že je všecko možné! Každou minutu máte možnost začít znova a jinak. Život je hra. Jaká, to záleží jen na nás. Já mám ráda komedii. Poskytuje mi totiž jiný úhel pohledu na zdánlivě tragické věci. Všechno spolu souvisí, nic nestojí za odsouzení.
* Divadelní herectví jistě člověka naplňuje víc než postava v nekonečném seriálu, ale herce, který není vidět v nejmocnějším médiu, si má možnost zamilovat méně lidí. To vám nevadí?
To je legrační pohled. To, že vás ,,miluje dav", je jen jeho potřeba mít vysněný idol. Je to projekce jeho představ o vás, která se skutečností nemá moc společného. Já miluju své diváky v divadle, i když je jich třeba deset. Děláme nekomerční autorské divadlo a naše publikum nezajímá, v čem jsem hrála, kolik mám v pase nebo jaké mám vlasy. Zajímá ho, co chci představením říct. Můžu tam být sama sebou a dát z jeviště všechno, co mám. Nebo jen souznít v pocitu, myšlence... To je podstatnější než popularita postavená na tom, že se vaše tvář někde objevuje. Z oslovování na ulici a pokřikování mám husí kůži: "Hele, to je ta herečka!" - "Zubejda, vole, ne!" Nebo taky: "Ahoj, Barunko! Proč jsi nechala toho Ondru?" Je mi příjemnější, když potkám po představení pohádky nějaké dítě, které na mě ukazuje a křičí: "Ježiiibabááá!"
* Viděla jsem vás kdysi v Disku v Polaroidech a dodnes je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Jak na ně a na tu dobu vzpomínáte? Co se vám z toho, co jste tehdy plánovala, vyplnilo a co ne?
Polaroidy jsou nezapomenutelný zážitek i pro mě. Byli jsme studenti a svobodní, měli jsme možnost vyjádřit se k tomu, co nás tehdy zajímalo. Končila jsem školu a okamžitě šla na volnou nohu, hostovala v divadlech, točila a hledala prostor k vlastnímu vyjádření. Chtěla jsem dělat věci s radostí. Teď se mi to splnilo! Společně s Danielou a Nikolou Zbytovskými hraji v našem autorském divadle MALÉhRY a navíc máme domovskou scénu a záštitu v brněnském Divadle Bolka Polívky. Máme to, o čem jsme snily: neomezený prostor dělat divadlo! Jsem šťastná.
* Jak se vůbec změnila Bára Seidlová od dob Zubejdy k Maharalu, který diváci právě sledují v televizi?
Tak Bára Seidlová, které tehdy bylo čtrnáct, trochu přibrala, myslím tím tak dvě tři kila (abych se příště zase nedočkala titulku: "STÁLE PŘIBÍRÁM"). Ale teď vážně - už nejsem minulost, nejsem ale ani budoucnost, jsem teď a tady. Zítra budu zase jiná. Nedá se to vrátit ani zastavit a v tom je ta krása!
* Když už jsme u Maharalu - co pro vás bylo při natáčení nejtěžší?
Dojít ke kompromisu mezi mou představou a představou režiséra. Pavla Jandourka mám moc ráda, ale v tom, jak má moje postava vyznít, jsme se dost rozcházeli. Já chtěla hrát "italskou komedii" trapnou, komickou, upjatou, chudáka holku, Pavel ji viděl jako svůdnou Laru Croft... To jde jen těžko dohromady, takže vše, co mně připadalo vtipné, ve filmu není. No nic, asi budu muset začít točit italské komedie.
* Věříte na věci mezi nebem a zemí? Jste například fatalistka s tím, že je dopředu dáno, jak se bude čí život odvíjet?
Věřím, že si všechno děláme sami. I když pochopit to a připustit je někdy zdánlivě kruté.
* Narodila jste se na Moravě, studovala a hrála v Praze a dnes žijete v Brně. Táhne vás tam rodná hrouda, práce nebo jiné důvody? Čím je pro vás Brno přitažlivější než Praha?
Všichni chtějí do Prahy, je to pro ně synonymum úspěchu, dosažení cíle. Měla jsem možnost to zakusit a jsem za to moc vděčná. Ale pokaždé jsem byla jen najatý herec a přitom jsem toužila dělat věci sama za sebe. V Brně ta příležitost přišla. Holky Zbytovské už dávno hrály svá představení. Daniela v režii Petera Scherhaufera divadlo jednoho herce, pak společně s Nikolou a nakonec jsem se přidala já. Peter Scherhaufer zemřel a my se do toho musely pustit samy. Začaly jsme pohádkou. Nikdy v životě bych neřekla, že se člověk může pohádkou o ježibabách tak pobavit. Pak přišla ambice udělat představení pro dospělé Nebe? - scénář napsala Daniela a my s Nikolou si upravovaly jen svoje monology. Celé to je jen naše práce. A s tímhle představením nás přijalo Divadlo Bolka Polívky. Myslíte, že jsem mohla zůstat v Praze? V Brně máme možnost dělat autorské divadlo MALÉhRY. Přiznávám, že miluju brněnské publikum a brněnský humor, miluju Brno. Mám pocit, že až teď se učím skutečně hrát.
* Je těžké si v herecké profesi uchovat vnitřní spokojenost a vyrovnanost? Trpíváte občas takovými těmi stavy: moc práce, nestíhám a naopak málo práce, jak se jen uživím?
Vždycky to nějak dopadne. Jak se říká, pokud věc řešení má, tak se to vyřeší, a pokud ne, tak nač se ještě nervovat. Ty vlny "mám toho moc, mám toho málo" jsou tu pořád. V současnosti jsem spíš v takovém vlnobití "mám toho moc, mám toho moc, mám toho moc"! Přitom hraní je to nejmenší. Ale tahání rekvizit, vystavování smluv, jednání se sponzory... Nikdy bych neřekla, kolik to zabere času! Když se mě pak někdo ve chvíli, kdy pobíhám mezi kulisárnou, jevištěm a počítačem, zeptá, co ještě kromě divadla dělám, míněno něco "pořádného", jako je film nebo televize, mám chuť mu to, co držím právě v ruce, hodit na hlavu. Ta zkušenost je nesdělitelná.
* Takže tu otázku raději vynechám. Zkrátka žijete především divadlem...
Ano. Máme po premiéře pohádky Sněhová královna. Je to trochu neklasické nastudování příběhu Káje a Gerdy vyprávěného z pohledu tří uklízeček - Růži, Jiřky a Máni. Jako rekvizity používají své úklidové náčiní, ale zároveň nacházejí spoustu skutečných rekvizit, které fiktivní herci zanechali ve velké kouzelné skříni. Je nádherné vidět, jak dětská fantazie pracuje, jak nám děti pomáhají a radí. Jinak hrajeme pravidelně komedii Nebe? a diváci přijali i naše poslední představení Vepřo, knedlo, zelo, což je komedie z kravína o touze tří sester dojiček dostat se do velkého světa - do Říma. Připravujeme hru Peklo, komické drama pěti žen, kterým jeden muž tragicky poznamenal život. Mimochodem, dvě z těch pěti žen budou hrát muži, takže žádné feministické téma nečekejte! Na spolupráci přistoupil i hudebník Zdeněk Kluka, který nejen složí k představení hudbu, ale dokonce s námi bude vystupovat na jevišti. Takže tímhle teď žiju.
* Jaký vůbec máte jako rodačka z Mikulova vztah k vínu?
Víno mám ráda, hodně kolem něj mudruju a ještě radši ho piju.
* Co považujete za nejdůležitější pro udržení trvalého partnerského vztahu?
Pořád máme tendenci se něčeho násilně držet. Ať už je to postavení, majetek nebo vztah. Myslím, že trvalé nemůže být nic. Buď to prostě je, anebo není. Pro mě je nejdůležitější vědomí, že všechno, co činím já i mé okolí, vychází z lásky a svobodné vůle. Nelze nic očekávat, jen milovat a zůstat při tom sám sebou...
* Jaký máte názor na žárlivost?
Žárlivost znamená, že máme strach, že to, co očekáváme od druhých, připadne někomu jinému. Partner je vlastně naše zrcadlo. Teprve až si budeme schopni dát vše sami, ne něco, ale vše, začnou to lidé kolem nás zrcadlit. Pak už není důvod k žárlivosti. Pokud začnu žárlit, asi se zamyslím prvně sama nad sebou.
* Kdybyste si mohla přát tři věci, které by to byly?
Nejvíc bych si přála už si nic nepřát!
VIZITKA
* Narozena: 23. 5. 1981
* Studia: brněnská konzervatoř, pražská DAMU
* Oblíbená hudba: italské vypalovačky z 80. let (Venditti, Battisti aj.), Čánkišou, Jean Gabin, korsické duchovní písně, Thomas Dybhdal, Led Lane, Chucho Valdés, Bobby McFerrin
* Právě čte: Dostojevského Bratry Karamazovy a průběžně všechny zaznamenané přednášky duchovního Mistra Osho.
* Ráda: tráví čas se stejně smýšlejícími lidmi, chodí po lese, čte a sní, chodí po Brně, vaří špagety s rajčatovou omáčkou, drátkuje
Zuzana Ptáčková