Petr Kolář: Nekrájím muziku na plátky...
Má krátce po premiéře muzikálu Golem ve staronové budově U Hybernů, kde zpívá katolického mládence Vojtu. A tento týden ho uvidíme také ve Vánocích v opeře ve společnosti dalších zpěváků.
* Jak snášíte premiéry? Nejste trémista?
Jsem. Ale v mezích - kdybych se hroutil, už tady nejsem. Říkám tomu pocit odpovědnosti. Aby všechno klaplo a já byl v pořádku, aby fungovaly technické věci, na nichž jsem závislý.
* S režisérem Filipem Renčem jste si taky sedli?
Ve finále ano. Asi není tajemstvím, že to všechno bylo hodně narychlo, dost se dřelo a byl to nápor na nervy. Ale myslím, že jsme všechno nakonec zvládli.
* Zbýval čas na jiné projekty, nebo přijdou na řadu až teď?
Moc ne. Absolvoval jsem při zkouškách na Golema ještě turné s Karlem Gottem, to bylo moc fajn. Jinak ale veškerý čas spolkl Golem.
* Vystoupíte ve Vánocích v opeře. Letos poprvé?
Ano. Dřív jsem zřejmě nebyl tak slavnej...
* Těší vás společnost, která se ve Státní opeře Praha sejde? Leona Machálková, Helena Vondráčková, Laďa Kerndl...
Určitě. Rád jsem součástí projektů s lidmi, jichž si vážím a kteří něco dokázali - žene mě to dopředu.
* Mimochodem, kdy jste byl naposled ve Státní opeře?
Když se předávali zlatí slavíci. Chtěl jsem tam navštívit Rusalku od Zdeňka Trošky, ale nakonec nezbyl čas.
* Opera je pro leckoho náročný oříšek. Dospěl jste k ní jako divák až v pozdějším věku, nebo vás na ni tahali už jako malé dítě?
V Budějovicích jsem měl kamarádku, která hrála v operním orchestru na housle. Já tehdy dělal první nahrávky hned vedle, budovy byly propojené. Vnímal jsem neoficiálně přes zeď jejich zkoušky, občas jsem tam i nakukoval. Ale jako divák jsem se začal o operu zajímat až později.
* Vánoce v opeře jsou charitativní akcí. Máte je rád?
Ano, je důležité pomoci těm, kteří to potřebují. Ostatně nikdy člověk neví, kdy bude potřebovat taky pomoc. Poznal jsem pár lidí, kteří mi pomohli, když jsem byl v nesnázích.
* Co jsou pro vás nesnáze?
Základní věci. Nemít kde bydlet, nemít na jídlo, žít v zimě. Když vám k tomu navíc není dobře, je to průšvih. Ale nevracím se k tomu, neradostné věci vypouštím, dívám se dopředu.
* Teď je celkem důvod: máte práci, peníze, rodinu, bydlení v teple...
Ano. I když se to může samozřejmě změnit. Mám výhodu, že dělám, co mě baví, a pokud se nestane nic zásadního, snad to bude pokračovat.
* Takže šťastná vlna? Nebojíte se její odvrácené strany?
Ne. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Jestli mám zrovna šťastnou vlnu, nevím, moc to nezkoumám. Snažím se dělat, co umím, a dělat to pro lidi. Občas někdo stagnuje, protože se nechá ukolíbat úspěchem a začne míň pracovat. Sejde z očí, sejde z mysli. Tak to je. Ale já se odejít nechystám, mám nápady a těším se na jejich realizaci. Můžu dělat desky a vážím si toho, zatímco jiní by rádi a nemohou - taky jsem kdysi byl v jejich situaci, vím, co říkám.
* Působíte jako nekonvenční člověk. Úspěch ale někdy dostane lidi ve vaší branži do jistého vleku a představ producentů. Nikdo vás zatím nenutil ostříhat dlouhé vlasy a změnit image?
Ne. Proč by to dělal? Mám kliku, že jsem se mohl obklopit lidmi, kteří vědí, co chci. Podporují mě, nemusím s nimi řešit konflikty ohledně své práce. Mám firmu, ta kdyby řekla: Změníš image, jinak rozvazujeme pracovní poměr - bylo by to dilema. Ale naštěstí jsem toho ušetřen. Neměním se, jsem pořád stejný, vždycky mi šlo o výsledek a mí spolupracovníci mě berou takového, jaký jsem. I když připouštím, že člověk vždycky nemusí poznat ty správné. Důvěřuju a prověřuju. A vyplatilo se mi to. To víte, vlků tu běhá spousta...
* Jak řešíte situace, kdy vám kritici metají do tváře, že se cpete do populární hudby a sbíráte ceny?
Na tyhle otázky vždycky odpovídám, že i největší rocker chce být populární, jen tomu tak neříká. Podstatné je, že můžete hrát pro lidi, a jestli tomu ve středním proudu říkají popularita a metalici úspěch, je to jejich problém. Pořád je to muzika pro lidi - ať už koncert pro dvacku spřízněných nebo dvě stě posluchačů... Podle mě je to krátkozraké. Necítím se být zpěvák středního proudu, dělám hudbu, jaká mě zajímá, v různých žánrech, zpíval jsem i s operními sólisty, beru to jako výbornou zkušenost. A když baví moje hudba lidi, pro které ji dělám, proč to řešit? Nejsem ortodoxní, vnímám hudbu jako celek, nechci ji nakrájet na plátky...
* Před časem jsme si povídali o tom, že jste kdysi chodíval do posilovny. Jak se udržujete teď?
Od doby, kdy se nám narodil kluk, cvičím doma. Na zemi. Ne každý den, ale snažím se. U mne by to ani jinak nešlo, jsem typ, který se na jídlo podívá a tloustne. Mám rád jídlo a pivo, to zdravé výživě neprospívá. Naštěstí mě moje žena hlídá. Mně je pak blbý do toho nejít, když vidím, že ona cvičí a já se flákám na gauči...
* Jste dobrý otec?
To víte, že nejsem ten, který je se synem pořád doma. Moje profese to dost dobře neumožňuje, ale snažím se mu věnovat každou volnou chvíli. Teď už chodí do školky.
* Chystáte nové cédéčko. Jaké bude?
Takový kulatý, vylisovaný, víc říct nedokážu - je to brzo. Bude tam hudba, ale nemůžu vám říct přesně jaká. Mám rád písničky, které si někdo druhý poslechne, a zazpívá si je taky. Určitě ale nepůjde o dechovku, to je jistota.
* To by člověk neřekl... Mimochodem, máte svého hudebního gurua?
Jo, mámu. Té jsem vždycky pouštěl svou muziku jako první - od čtrnácti let, co ji dělám. Umí říct jasný názor. Má pro to zvláštní cit, i když není výjimečně hudebně vzdělaná, na gymnáziu hrála jen na piano. Táta, ten mě vždycky bral jako komedianta, nepovažoval hudbu za povolání, za důstojnou obživu. Asi proto jsem do toho taky šel...
Jana Podskalská