Rytmus podle Vlasty Průchové
Vždycky jsem si přála setkat se s Vlastou Průchovou, vynikající a možná naší nejlepší jazzovou zpěvačkou, černoškou v bílé kůži s hlasem, který nezeslábl ani v jejích pětasedmdesáti letech - naopak dostal sílu prožitku. Zpívalav padesátých letech v Hybernii na jamsessionech, kam při svém seznámení chodili moji rodiče, a byla šťastnou hvězdou při setkání s mým mužem na jejím koncertě v Lucerně. Snad proto, že osudovou láskou byl pro ni jazz, kterýzpívala vždy pro radost, dokázala rozdávat tolik štěstí a radosti i kolem sebe. I když ne vždy to měla s jazzem jednoduché...
Pokud by se vydala cestou svých rodičů, stala by se z ní operní pěvkyně po mamince, nebo by zamířila k vojenským písničkám, které zněly Ružomberokem, kde se narodila a kde byl její otec úředníkem vojenské správy."Ale já odmalička milovala rytmus. V opeře ho moc není, takže nebezpečí, že bych se věnovala opeře, mi nehrozilo. Ale vojenské písničky jsem znala všechny. Jinak jsem zpívala cokoli - poslouchala jsem rádio a podle toho s hudbou šla ,"vzpomíná Vlasta Průchová. Když se s rodiči přestěhovala z Ružomberoku do Prahy, začala za války chodit na gymnázium a osudově ji zasáhla vlna jazzu."Měla jsem desky Elly Fitzgeraldové, Louise Armstronga a celé řadydalších skvělých jazzmanů, které jsem stále přehrávala na gramofonu s klikou. Hrůza byla, když se mi jednou rozbil. Ale protože mě vždycky bavila manuální práce, rozebrala jsem ho a podařilo se mi ho opravit. Díky tomu jsemzase mohla poslouchat desky, které jsme si půjčovali se spolužáky. Starší kluci už toho o muzice věděli víc a díky nim jsem potkala jazz."
Když jí bylo patnáct, odjela se sestrou za filmovými hvězdami na festival do Zlína, kde skutečně potkaly takové osobnosti, jako byli Oldřich Nový, Nataša Gollová nebo Hana Vítová. Ale co víc, potkaly tam taky kapelu skvělýchjazzmanů, jejichž pozvání na koncert do kavárny Morava si nenechaly ujít. Mezi nimi byl Jan Hammer, vynikající muzikant, sportovec, budoucí lékař a špičkový kardiolog."Bylo mi patnáct, když jsem poznala Honzu, chodilajsem na jejich koncerty do Akvária v patře paláce Metro. Tam hráli špičkoví muzikanti skvělý jazz. Byla válka a Němec samozřejmě nedovolil žádné tancování, ale hrát se ještě mohlo, americký jazz s českými názvy."Zase tobyla ta skvělá rytmická muzika, kterou na své dvacáté narozeniny začala Vlasta Průchová sama zpívat."Poprvé to bylo v Mariánských Lázních. Do té chvíle jsem jen poslouchala a k vystupování měla spoustu zábran. Ale kluci zkapely mě přesvědčovali, že mám jazzový feeling, že umím frázovat a že bych zpívat měla. A tak jsem jednou dostala telegram: >>Pořiď si šaty. Nauč se pár písniček. A přijeď. Budeš tady se svým snoubencem.<< To napsali i mýmrodičům. Já opravdu do Mariánek odjela a poprvé zpívala v Evropa Grilu."Možná se to zdá neuvěřitelné, ale Vlasta Průchová už zpívá padesát pět let.
Jazz je muzika, která je tvořivá a nikdy není stereotypní, jako třeba ta, kterou dnes slyšíte v rádiu. Ta je tak primitivní, že si už můžete domyslet, jak to asi dopadne. U jazzu se to stát nemůže. Znáte hlavní melodii, alevšechno ostatní si vymýšlíte, tvoříte na místě zpocitů a inspirací, které jsou kolem vás. Všichni jazzoví muzikanti mají chuť stále překvapovat své kolegy, třeba jen aby je vyhecovali k lepším výkonům. Proto nás jazz tak baví,"říká Vlasta Průchová. Sama zažila několik jazzových vln: free jazz se jí nelíbil pro svoji uřvanost, hraní jeden přes druhého, třískání lokty do kláves. ("Jednou byla v Redutě dokonce zakrvácená klávesnice odvášnivého hraní Němců!") Když se jazz spojil s klasikou, taky to nebylo to pravé. Ale když přišel bebop se sketováním, měla Vlasta Průchová jasno."Od roku 1947 jsme začali pravidelně vystupovat v Pygmalionu,nejslavnějším jazzovém klubu na Václaváku. Lidi nechtěli ani tancovat, jenom poslouchat. Už jsme byli sHonzou Hammerem manželé, hráli a zpívali spolu s jeho špičkovými muzikanty. Bohužel potom Pygmalion zavřeli. Ale nám senarodil malý Honzík, což bylo chvíli předmětem sázky: zda můj muž dříve odpromuje na medicíně, nebo já porodím. Nakonec jsme to zvládli ve stejný den. Tenkrát to prý velkolepě oslavil Karel Vlach, který nechal zahrát s velkoudirigentskou holí Castaldo, čímž přivítal na svět malého jazzmana."A to ještě nikdo netušil, že syn opravdu bude hrát a dělat muziku, se kterou jednou půjde světem."Myslím, že podstata jazzu se pro mě ani po těchvíc než padesáti letech nemění: musí v ní být základní feeling a drive. V jazzu musí všichni dýchat stejně i frázovat stejně. Na to není recept, to musí člověk cítit a potom zahrát a zazpívat. Proto jsou jazzové koncerty takskvělé,"říká Vlasta Průchová. Prozpívala se celým životem a ani trochu není smutná z toho, že jazzovou hudbu v rádiu lidé neslýchali a ani dnes neslyší, že vystupovat příliš nemohla nebo že si na svoje sólové desky muselapočkat až do svých sedmdesátin.
Ačkoli to s jazzem nebylo nikdy jednoduché, Vlasta Průchová společně s manželem Janem Hammerem, Karlem Krautgartnerem a Jaromírem Hořcem udělali veliký kus práce v 50. letech pro českou písničku."Tenkrát se hrál stejnýpóvl jako dneska příšerné texty, příšerné melodie a dokola pořád stejní lidé. My se rozhodli, že trochu pozvedneme českou písničku, a vyhlásili soutěž Písnička pro všední den. Přišly stovky písní, z nichž se vždy vybralo deset,které nazpívali Jiří Vašíček, Milan Chladil, Hana Hegerová, Karel Hála, později Karel Gott a další. Dovedla jsem do vítězného konce Blues pro malého chlapce a Nedělní vláček. Ten jsem ale stejně potom na desku nenazpívala,protože tenkrát byl Pepíček Zíma populárnější... Taky jsme vyhráli s Karlem Gottem s písničkou Až nám bude dvakrát tolik. Jemu bylo dvacet a mně třiatřicet když jsem teď měla narozeniny, kde taky byl, nechala jsem na nějposvítit a řekla, jestli ještě vzpomíná... On se dvakrát tolika v šedesáti dožil, já to asi do devětadevadesáti nedotáhnu."
Vstoupí-li kdokoli do bytu v centru Prahy, kde Vlasta Průchová žije už padesát let, okamžitě vytuší, že tento byt žije naplno. Všechno v něm voní po muzice a dobré náladě. Atmosféru dolaďují milované lampičky, volně rozmístěnépo celém bytě a dovezené ze všech koutů světa, malé stolky a především květiny obklopující velký klavír uprostřed pokoje."Kdyby mohl tento byt promluvit, měl by opravdu na co vzpomínat. I když Honzík a Andrea byli malí aještě v postýlkách, nebylo výjimkou, že jsme se tady po koncertech scházeli a jamovalo se ještě dlouho do noci. Tímto bytem prošla celá řada skvělých našich i světových muzikantů, kteří běžně usedali ke klavíru, brali hudebnínástroje do rukou, hráli a já zpívala..."Jednou zavtipkoval Jiří Suchý, proč ještě v Praze nehostoval big band Duka Ellingtona? Protože prý Hammerovi nemají dost velký byt."Kolem jazzu se pohybují báječní,inteligentní lidé se skvělým smyslem pro humor. A ten muzikantský jazzový je zvlášť vytříbený. My jsme si v životě užili tolik legrace. Při zájezdech se nejen hrálo, ale i vášnivě sportovalo - například síť na nohejbal a míčjsem s sebou tahala skoro pořád a klidně jsem si troufla s mým mužem i na mužskou dvojici. Můj život byl krásný a stálo mi za to, žít ho a prožít s lidmi, které jsem milovala, a s hudbou, bez které bych si snad ani těchpětasedmdesát let nedokázala představit. Kdykoli se postavím na jeviště, na všechny starosti a trápení, kterých nebylo a není v životě málo, zapomínám. Jazz je pro mě životem, který nekonečně ráda žiju."
___________________
VLASTA PRŮCHOVÁ (1926) se narodila v Ružomberoku, ale od roku 1939 žije v Praze. Se skupinami Rytmus 47 a Rytmus 48 zpívala v pražském jazzovém klubu Pygmalion. V roce 1947 se provdala za MUDr. Jana Hammera (zemřel v květnu1989), vynikajícího muzikanta i kardiologa, který založil první tuzemskou koronární jednotku. V roce 1947 se jim narodil syn Jan, jehož talent byl od malička tak výrazný, že získal stipendium na Berklee School of Music vBostonu. V roce 1952 se narodila dcera Andrea. Od roku 1953 zpívala Vlasta Průchová v Alhambře. Koncem 50. let se podílela na soutěži Hledáme písničku pro všední den, v níž několikrát zvítězila. V roce 1968 odjela společně scelou rodinou na rok do USA, kde její muž dostal stipendium ve Washingtonu, ale zpět se vrátila jen s manželem a dcerou. Syn Jan zůstal v USA, kde se věnuje dodnes hudbě na světové úrovni (ještě před odjezdem napsal hudbu kŠíleně smutné princezně, dnes je autorem hudby k řadě amerických seriálů, připravoval i znělky pro TV Nova a je úspěšným multiinstrumentalistou). Vlasta Průchová vždy zpívala se špičkovými kapelníky, jako byli KarelKrautgartner, Karel Vlach a muzikanty, jako Emil Viklický a dalšími. Dnes vystupuje v pražských jazzových klubech (Agartha, Reduta, Dům U Staré paní či Ungelt) se skupinou Swinging Qartet Zdeňka Zdeňka. Jediné ocenění: CenaGustava Broma Vlastě Průchové za celoživotní jazzový přínos. Sólová alba: Tonight, Docela všední, obyčejný den
DOCELA VŠEDNÍ, OBYČEJNÝ DEN
Docela všední, obyčejný den, k večeru o půl šesté. Ulice hoří do tmy neonem v tom starém pohádkovém městě. Docela všední, docela všední den víc kouzla má než krásný sen...
Připravila MICHAELA HRUŠKOVÁ