Zdena Hadrbolcová: Se smutnými konci jsem smířená

Zdroj: Monika Navrátilová, Nova, archiv Divadla Na zábradlí a archiv TVP

Můj záměr mi ale vzápětí vymluvila. „Víte, nejsem slavící typ, patřím totiž do skupiny životních pesimistů,“ přiznala mi v telefonním hovoru. Její informaci jsem však využil hned na začátku našeho „regulérního“ rozhovoru, nad nímž jsme se sešli v kavárně pražského Divadla Na zábradlí, kde herečku můžeme spatřit hned v několika inscenacích.

Asi jsem zbytečně brzy začala z rodičovské knihovny, v očekávání, že tam snad najdu nějaké dospělé pikantnosti, tahat vážnou literaturu naprosto nevhodnou pro můj věk. No a přece všechny slavné a ceněné příběhy končí špatně. Anna Karenina skočí pod vlak, taktéž paní Bovaryová spáchá sebevraždu, Scarlett O’Hara se v románu Jih proti Severu zase mine v lásce s tím úžasným Rhettem Butlerem, a o Taťáně s Oněginem ani nemluvě… Ostatně i Beruška se k Ferdovi nezachová právě charakterně -ukradne mu kočárek i s koníkem, Broučci umrznou, a když k tomu přidáte Andersenovy a Erbenovy pohádky… Například takové Děvčátko se sirkami poznamená člověka na celý život. Když jsem pak začala číst knížky o divadle, zapsala jsem si výrok slavného francouzského divadelníka Jeana Vilara: „… většina divadelníků končí v deziluzi.“ A tak jsem smířená i s vlastním případně neslavným koncem, ale nejsem z toho smutná. Pořád se vrhám do všelijakých divadelních dobrodružství, která s sebou nesou vzrušení i radost a většinou končí špatně. No a co. Tak to chodí…

Stále ke svým rodičům, prarodičům a ke svému Jiřímu, i když už nejsou na světě. Až když jsem je ztratila, př ipustila jsem si, že měli v mnohém pravdu, a přestala jsem, alespoň doufám, dělat blbosti, které sice z lásky tolerovali, ale moc se jim nelíbily. Mám moc ráda bratra, Pořady Ulice
jeho rodinu a malého synovce, který je milý a inteligentní, ale vykazuje jisté povahové rysy, s nimiž bude mít asi problém. Nevím, do kolika let jsem mívala ve školních posudcích poznámku o svém malém smyslu pro kolektiv. Pětiletý synovec se svěřil, že nemá rád cizí lidi. Velice ho chápu, ale bude s tím muset něco dělat. Vím, o čem mluvím. Svět je totiž plný cizích lidí, a tak jako naši nejbližší už nás nikdy nikdo nezištně a bez podmínek milovat nebude…

Jeden z mých prvních rozhovorů se jmenoval Bez čepice nejsem celá. Nějak mi to utkvělo v paměti, jednalo se buď o tehdejší Květy, nebo o Vlastu, a bylo to o módě. Téměř celý život nosím krátké vlasy a mít něco na hlavě se mi vždycky hrozně líbilo, s tou čepicí nebo kloboukem se oblečení krásně „dokončí“. Jsem už opravdu „ve zralém věku“, ale ještě jsem úplně nenastoupila na takové to seriózní dámské oblečení. Až si jednou nevezmu čepici, bude to se mnou zlé. Ačkoliv, proč bych to měla dělat?! Své přítelkyni, která se kriticky dívá na moje krátké sukně, vždycky řeknu: „Ivuško, už jsem tak stará, že můžu všechno.“ (usmívá se)

Napsala jsem několik textů pro Divadlo Na okraji, které v 70. a 80. letech minulého století hrálo v pražském Rubínu, kde jsem strávila snad nejkrásnější divadelní léta svého života. Ale jednalo se o literární koláže, ne hry. Drama je hodně těžké. Nedávno jsem pozorně sledovala představení Racka ve Stavovském divadle. Znám to drama slovo od slova a znovu jsem si říkala, jak to ten zatracený Čechov dělal. Samozřejmě měl, podobně jako já, hodně pesimistický pohled na svět, ale obávám se, že to k napsání dobré hry nestačí… (usmívá se)

Mám za sebou premiéru inscenace hry Jiřího Pokorného, kterou psal autor přímo pro herce Divadla Na zábradlí. Jsme tam čtyři bezdomovci, naším domovem je opuštěná hrobka a prožijeme dobrodružství s podivně získanými penězi. Pěkný úlet. Tematicky si pak cením Bambuškova projektu Česká válka v režii Davida Czesanyho o 50. letech a o třetím odboji. Už pátý rok hrajeme s kolegou Honzou Lepšíkem křehký text Pískoviště, kde jsme jako dvě malé děti a projdeme modelovým vztahem od počátečního odmítání až k lásce a rozloučení. Prostě smutný konec, jak jinak. A smutný závěr má i Sarabanda, nádherný text Ingmara Bergmana, kde s Mílou Mejzlíkem hrajeme dvojici lidí téměř na konci života. Od prvních začátků v divadle jsem byla takzvaně „charakterní“ herečka a o lásce jsem si moc nezahrála. Vlastně je velké štěstí, že to můžu udělat teď, když už tomu trochu rozumím.

S tou je to podobné. Naivky mě taky míjely a Růža je i přes svůj věk naivka jak vyšitá. Moc si tu roli užívám a s kolegy, zvláště s paní Nyklovou, tedy Jarkou Obermaierovou se mi báječně hraje.

Myslíte, jak se s Mílou ukážeme na dvě vteřiny svlečení? Bergman to tak napsal a na konci hry to má svůj hluboký smysl. Proto mě vůbec nenapadlo o tom uvažovat.

(zamyslí se) Víte, na začátku rozhovoru jsem se chlubila, jak jsem rozvážnější a jak se umím lépe ovládat. Jenže pak najednou zjistím, že jsem v jádru stále stejná, že jsem jako ten můj malý synovec. Když se mi někdo nelíbí, otočím se a jdu pryč…

TV Plus, autor: Jiří Landa