Vendulka Křížová: Kamarádím s partnerovou exmanželkou

V „primáckém“ seriálu Cesty domů hraje VENDULKA KŘÍŽOVÁ postavu zdravotní sestřičky Zlaty Šebové.

Sešli jsme se v klubu jejího domovského Divadla na Vinohradech v Praze, a poněvadž jsem tam před několika dny viděl novinku Mocná Afrodité, položil jsem jí hned na úvod otázku, jejíž odpověď mě velmi zajímala.

Nevadí vám hrát v představení, v němž máte tak malou roli?

Nevadí, vzala jsem ji na požádání tehdejšího uměleckého šéfa Martina Stropnického a režisérky Natálie Deákové. Prostor tam nemám skoro žádný, ale představení mám stejně ráda. S paní režisérkou se totiž příjemně pracuje, a navíc si užívám luxusu, že si v práci odpočinu. Času, který mám sama pro sebe, což se mi doma nestává, využiju maximálně. Pročítám a učím se scénáře k seriálu Cesty domů nebo vyřizuju zmeškanou korespondenci. Časem tedy rozhodně neplýtvám.

Vrátila jste někdy roli?

Ano. Jednalo se o roli, kde bych musela hlavně zpívat. Zpěv není moje silná stránka, ale doma si zazpívám často a ráda…

Zmínila jste Cesty domů, jak se v seriálu cítíte?

Spousta lidí k „nekonečným“ seriálům přistupuje nepříliš vstřícně, ale já jsem za Cesty domů ráda. Pracuju tam totiž ve skvělé společnosti Lojzy Švehlíka, Ládi Potměšila, Igora Bareše, Honzy Zadražila, Jitky Smutné a mnoha dalších, což nejsou žádné „rychlokvašky“. Natáčení mě baví, těším se na ně, a navíc jsem se díky tomu seznámila i s lidmi, které bych u divadla nepotkala – konkrétně bych jmenovala třeba Ivu Kubelkovou. Podobná nová a zajímavá setkání mě obohacují.

Spatřujete nějaký rozdíl mezi „Ordinací“, v níž jste kdysi také hrála, a Cestami domů?

„Cesty“ mi přirostly víc k srdci, což je dáno nejen tím, o čem jsem mluvila před chvílí, ale i samotnou rolí Zlaty. Točíme mimo jiné v zajímavém prostředí IKEMU, kde se potkáváme se skutečnými pacienty. A tam se může kdokoliv z nás během několika chvil octnout také. Točili jsme i v domově důchodců, byla jsem v takovém zařízení Pořady Cesty domů
poprvé. Je to určitě užitečná zkušenost.

Zkusila jste si píchnout injekci naostro?

Ne! To bych se bála. My pochopitelně všechno kašírujeme. Mně totiž injekce a všechny tyhle věci kolem nedělají moc dobře. Držím se raději svého kopyta. (usmívá se)

Nyní běží reprízy seriálu Dobrodružství kriminalistiky. V epizodě Volavka jste měla výraznou roli…

---

Vlastně se jednalo o jedinou věc, kterou jsem natočila s režisérem Antonínem Moskalykem. Hrála jsem postavu, která byla nasazená jako volavka. Kvůli sebeobraně jsem musela projít judistickým výcvikem. Scénář mi také předepisoval vystoupení s hadem, škrtičem hroznýšem královským, což mi nedělalo moc dobře. Když toho dvacetikilového hada vyndali z bedny a dali mi ho kolem krku, řeknu vám, docela jsem se bála. Byl u toho samozřejmě i jeho páníček, který mě uklidňoval a tvrdil, že by v případě potřeby zasáhl. Jenže takové chlácholení ve chvíli, kdy mi Pepíček stahoval hrdlo, nějak vůbec nepomáhalo … Pán mě upozornil, že pokud by mě had náhodou opravdu začal škrtit, nesmím ho od sebe odtahovat, protože by tak vyvinul ještě větší sílu, ale naopak ho jakoby natáhnout. Bylo to docela krušné… Domů bych si hada asi nepořídila. (směje se)

Na jaké televizní inscenace si ráda vzpomenete?

Sice nejsem velkým příznivcem podobného vzpomínání, dívám se raději dopředu, ale pokud bych se měla zamyslet, určitě bych připomněla inscenaci režiséra Jaroslava Dudka Honorární konzul, kde jsem se setkala s charizmatickým Petrem Čepkem ve skleníku pražské Botanické zahrady. Pracovala jsem i s režiséry Václavem Vorlíčkem, Zdeňkem Zelenkou a Karlem Smyczkem. S Dušanem Kleinem jsem pracovala na inscenaci Miláček Ornifle a s ním jsem také dělala jeden z dílů seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, což byl přímý přenos, a tudíž nejen pro nás herce neuvěřitelný adrenalin. Dodnes si myslím, že se měly točit především věci ze zákulisí, kde panoval zmatek a šílené nervy, neuvěřitelně jsme také pobíhali po celém objektu televize na Kavčích horách… Ale byla jsem při tom moc ráda, zkrátka – skvělá zkušenost. Podobný projekt se už asi bohužel nikdy nezopakuje.

Herci si často zkoušejí i moderování. Neměla jste někdy nutkání vstoupit do těchto vámi zatím neprobádaných vod?

Ne, v žádném případě! Už vidím, jak bych někde blekotala. (směje se) Obdivuju všechny schopné moderátory, kteří mají obrovský postřeh a umějí improvizovat. Na to musíte mít talent a dneska se tahle profese regulérně učí na školách.

A na jevišti improvizovat umíte?

Pokud vám vypadne text, tak vám nic jiného nezbývá, zachraňujete si tím svoji vlastní kůži. (usmívá se) Pud sebezáchovy u mě i v tomto případě funguje.

Závěrem bych se vás chtěl zeptat na premiéru komedie Velké holky nepláčou, kde hrajete po boku Jany Šulcové, někdejší manželky svého současného partnera Oldřicha Víznera. Pro mnohé lidi je to jistě překvapení…

Ale my s Janou měly hned od začátku hezký vztah, vždycky jsme si rozuměly. Společnou práci jsme plánovaly už delší dobu, jenže až teď se konečně naskytla příležitost. Navštěvujeme se, trávíme spolu volný čas, navíc máme obě rády zvířata, měly jsme stejného muže a obě jsme herečky. Co víc k tomu chcete dodat? (usmívá se)

VIZITKA

Narozena: 3. července 1972 v Brně

Znamení: Rak

Stav: svobodná, jejím partnerem je herec Oldřich Vízner

Děti: dcera Anežka (11), synové Albert (10) a Ferdinand (4)

V její domácnosti také žije: dvanáct papoušků, tři kočky a dva psi

Výběr z televizních inscenací, v nichž hrála: Honorární konzul (1991), O myrtové panně (1992), Zelený rytíř (1993), Pohádka o lidech a Boží lékárně (1995), Drobečky z perníku (2000), Ordinace v růžové zahradě (2005), Cesty domů (od roku 2010)

TV Plus, autor: Jiří Landa