Ve stopách vraha

Když Alfred Hitchcock natáčel Psycho, tušil, že bude šokovat. Nemohl ale vědět, že stvoří fenomén. A že jeho hororu časem přibude několik pokračování.

Už je to víc než padesát let, co Psycho ovládlo kina. Navzdory prvotním vlažným recenzím se karta brzy obrátila. Kritici ho opěvovali, diváci stáli fronty na lístky. Režisér Alfred Hitchcock natočil film, který dal světu jednu z nejzákeřnějších scén (kvůli které se mnozí přestali sprchovat) a který udělal hvězdu z herce Anthonyho Perkinse, ač ho zároveň vsunul do škatulky Vraždící schizofrenik. Psycho posunulo hranici ve zobrazení násilí a dodnes boduje v žebříčcích nejděsivějších snímků všech dob.

Přitom nechybělo mnoho a vůbec nevzniklo. Film vychází ze stejnojmenného románu Roberta Blocha z roku 1959, jenž se volně inspiroval vrahem Edem Geinem. Šlo o muže, který si nechával doma matčinu mrtvolu. Hitchovi se líbilo, jak Bloch příběh vyprávěl. Několikrát přivedl do děje sympatické postavy, které vzápětí zabil. Nečekané, o to efektnější. Stejné schéma chtěl využít na plátně. Jenže když získal práva a skoupil co nejvíc výtisků knihy, aby co nejméně lidí znalo děj, studio mu odmítlo dát požadovaný rozpočet. Drsné látce nevěřilo. Proto se Hitch rozhodl udělat film rychle a levně. Najal si televizní štáb a zvolil černobílý materiál, který mu stejně pro krvavou látku připadal vhodnější.

V příběhu pak učinil pár změn. Zatímco v knize je hlavní hrdina Norman Bates obézní a psychicky labilní chlap středních let, do snímku Hitch obsadil sedmadvacetiletého fešáka Perkinse. Román je i daleko násilnější. Ve slavné scéně ve sprše v něm přijde dívka o hlavu (doslova!), kdežto na plátně je „pouze“ ubodána. Také Pořady Psycho II
Psycho III
se traduje, že během celého natáčení Hitchcock vyráběl různé verze matčiny mrtvoly a schovával je v šatně herečky Janet Leigh. Ta si do poslední chvíle nebyla jistá, zda to dělá proto, aby ji udržel v roli, nebo aby zjistil, které tělo bude pro publikum nejstrašidelnější.

Všeobecně známá jsou Hitchcockova opatření před premiérou. Všem zakázal poskytovat rozhovory, aby nevyzradili z příběhu ani ň.

Snad nejsmělejší byl však zákaz „pozdního příchodu“ do kin. Hitch totiž odrovnal hlavní hvězdu Janet Leigh ve třetině děje. Kdyby diváci dorazili pozdě, už by ji nestihli a cítili by se podvedení. Kupodivu mu to prošlo a při rozpočtu osm set tisíc dolarů Psycho jen v USA vydělalo dvaatřicet milionů!

Hitchcock se k populárnímu hororu nikdy nevrátil, po jeho smrti ale vzniklo několik pokračování. Roku 1983 mělo premiéru Psycho II, jež se odehrává dvaadvacet let po jedničce. Původně mělo jít o televizní film, když ovšem Anthony Perkins přislíbil účast, byl horor uveden do kin. Režisérem se stal Hitchův žák Richard Franklin, který chtěl vzdát Mistrovi hold. Proto do filmu umístil řadu narážek na originál, v jedné scéně se dokonce mihne na zdi Hitchcockova silueta. Stejně jako Hitch také on před štábem i herci pečlivě tajil děj. Všechny scénáře končily slovy: „Závěrečnou scénu dodáme až poslední natáčecí den.“

Jediní, kdo znali konec, byli režisér a scenárista.

U diváků film zabodoval, a tak o tři roky později vtrhlo na plátna Psycho III. V něm Perkins získal nejen hlavní roli, ale i post (debutujícího) režiséra. V duchu originálu toužil točit černobíle, studio mu však podobné věci zatrhlo. Z výsledku se vyklubal propadák a nejméně výdělečný snímek série. I proto šlo Psycho IV: Začátek rovnou do televize. Vedle Perkinse (už jen coby herce) na něm pracoval i scenárista jedničky Joseph Stefano. Ani jedno z pokračování se mu nelíbilo, a tak se je rozhodl ignorovat. Časově se děj odehrává po trojce, Bates tu ale vzpomíná, jak před lety zabil matku, a tak se film vrací i do časů „před Hitchcockem“.

V biografech se Psycho znovu objevilo v roce 1998. Tehdy vznikl barevný, téměř „doslovný“ remake původního hororu. Kritika ho strhala a sám režisér Gus Van Sant později připustil, že šlo o experiment, který se nepovedl. Ukázal, že i když film „přetočíte“ záběr po záběru, nikdy se originálu nevyrovná.

Vražda ve sprše je jednou z nejznámějších scén v dějinách kinematografie. Natáčení trvalo týden a 45 sekund filmu obsahuje sedmdesát různých postavení kamery.

Psycho v koupelně

Původně Hitch chtěl, aby scéna zůstala bez hudby. Skladatel Bernard Herrmann ale naléhal, aby to aspoň zkusili. Když Hitch slyšel Herrmannův doprovod, byl nadšený a zdvojnásobil mu plat.

Režisér nechal vyrobit figurínu, z níž měla po ranách nožem téci krev. Místo ní však použil nahou dvojnici. Z herečky Janet Leigh vidíme jen ruce, ramena a hlavu.

Krev nahradil čokoládový sirup. Vypadal totiž lépe a realističtěji než krev umělá.

Jak vznikl zvuk nože pronikajícího do lidského těla? Bodáním do melounu.

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová