Vanda Hybnerová: Životu ve městě jsem odvykla

Zdroj: monika navrátilová

Na přelomu srpna a září je sice k vidění na festivalu Letní Letná, jinak ale práci v létě odmítá. Chtějí se s manželem, hercem Sašou Rašilovem, věnovat hlavně dcerám. „Jsou prostě prázdniny a snažíme se být spolu,“ vysvětlila. „Myslím, že to je nejdůležitější. Zvlášť dnes, kdy spolu všichni komunikují přes počítače nebo mobily, je fyzický kontakt úplně nejpodstatnější.“

Představte si, že ano. Samotnou mě to překvapilo. Tím, že jsme se odstěhovali z Prahy na venkov, máme v podstatě už čtyřleté společné prázdniny. Tak jsme letos nadhodili variantu, že by už rodinná dovolená nebyla, a vůbec neprošla. Holky jsou skvělý, jsou spíš moje kámošky. Myslím, že se naše vztahy podařily a že jsou s námi ještě pořád rády.

To je dobře, že tak působíme. (úsměv) Nechci nikomu brát iluze. Mediální obraz si koneckonců vytvářejí média sama. A my jsme jako ti ,,v pořádku“. Jinak ale žijeme docela normální život s emocemi a krizemi jako všichni. Ráda to přirovnávám k moři – stále v pohybu. Klid, bouře a zase klid. Vlastně nevím, co v tomto případě znamená harmonie… Ve vztahu se pořád o něco bojuje.

Ne ne, nechala jsem si svoje příjmení. Už když jsem byla malá, rozhodla jsem se, že se jménem, se kterým jsem se narodila, taky odejdu. Jediná jistota je člověk sám sobě. Ale jestli s někým strávíte kus cesty, nebo celou, nemůžete dopředu vědět. A přijmout něčí příjmení je vlastně závazek, u kterého nemůžete slíbit, že ho splníte. Navíc když se pořád udržujete trošku v nejistotě, máte možná větší šanci, že to dobře dopadne.

Fotoateliér Le Petit Cheval pořádáme už třetí rok, hrozně nás baví. Poskytujeme lidem zážitkové služby, můžeme je v kohokoli proměnit. Naaranžovat nějakou situaci, vrátit je nebo posunout v čase, vytvořit emoci a tu na chvíli zastavit. V našem ateliéru si každý připadá krásný a výjimečný. A my ten okamžik zachytíme na fotografii a pak už takový zůstane napořád. Máme velký fundus kostýmů, který průběžně doplňujeme. Ať už ze starých divadelních fundusů, různých natáčení, nebo obcházím bleší trhy. Spoustu kostýmů taky šijeme a vyrábíme nekonvenční, potrhlé klobouky. Často všechno vytváříme přímo na místě lidem na míru.

Né, můj muž ne. (smích) Holky to baví, ale hlavně mi pomáhají moje tři milovaný duše: herečky Radka Matějčková a Lenka Volfová a potom Kateřina Krobová, což je scenáristka a dramaturgyně, se kterou jsem už spolupracovala mnohokrát na divadle. Funguje jako „rezonanční deska“. Chrlím na ni mraky nesmyslných nápadů, ona je třídí a pak mi klade logické otázky, aby představení dostávalo tvar. Loni jsme třeba připravily hru Pokoj v Divadle Bolka Polívky. Jde o poklonu pěti velkým ženám, které v minulém století něco dokázaly. A na příští rok chystáme další projekt. Měl by se jmenovat Slow Show a chci ho dělat se čtyřmi starými klauny.

Zatím nemůžu, projekt je ještě ve stadiu zrodu. Ale ráda bych, aby se do divadla vrátil můj otec (mim Boris Hybner – pozn. red.), dlužím mu to. I dál mám přislíbené napros­to dokonalé pány kolegy. Půjde o setkání čtyř komiků, kdy každý bude zastupovat jiný obor. Měl by tam být komik z němé filmové éry, cirkusový klaun, klasický „deburauovský“ mim a taky stand-up comedy – takový ten žvanil u mikrofonu. Víc nechci prozrazovat, protože zatím se na to ještě víc těším, než by bylo uděláno.

Mám. Musím mít plány, o tom je můj život.

Ne. Saša je daleko víc přes muziku. Je typ člověka, který vezme do ruky hudební nástroj a za chvíli je schopný něco zahrát. No, a já zase řeším výtvarné věci, různé fikce a sny, to mám po mamince. (malířka Jana Kremanová – pozn. red.) Ale přesně se to říct nedá. Člověk se samozřejmě musí naučit ustoupit Pořady Základka
Ze zoo do zoo
dobrému nápadu i za cenu toho, že někdy potlačí sám sebe. A funguje to! Tímhle stylem už vznikla čtyři představení.

Před lety, kdy jsme se Sašou chystali první kusy, to byl obrovský motor. Pořád jsme o nich mluvili, v práci i doma, všechno jsme hrozně prožívali. Ale čím dýl člověk hereckou profesi dělá, tím víc se hrany obrušují. Divadlo pořád miluju a něco mě žene vymýšlet další a další věci, už to ale není tak emotivní jako dřív. Překonávat ten produkční moloch je stále těžší. Bez zázemí, bez peněz i mecenášů je to složité, pořád je ale silnější touha něco říct. Něco vytvořit i za cenu, že projekty dotujeme z vlastních zdrojů. Děláme to i proto, aby člověk nezakrněl. Kdybych věděla, že by se můj umělecký život měl ubírat jenom cestou komerční práce, budu radši na Vysočině pěstovat zelí.

Vůbec ne. Myslím, že si holky teď, jak začaly dospívat, dost uvědomují, že náš život se nepodobá způsobu života většiny ostatních. Nejsme lidi, kteří chodí v osm ráno do práce, přijdou domů ve čtyři a mají nějaký řád. U nás nikdy žádný řád nebyl. Jediný představovaly ony dvě a my jsme se jim ho snažili v mezích možností poskytnout. Nicméně se s námi musely naučit improvizovat. Někdy se situace mění z hodiny na hodinu, někdo musí rychle někam odjet. Na tohle byly zvyklé odmalička. Ale že bychom je zapojovali do aktivit, to ne. Divadelní fotoateliér je vlastně první věc, ke které jsem je přibrala. Každou holku přece baví hrát si na princezny a zamotávat se do starých krajek a šátků po babičce.

Záclony na hlavu, přesně. Krajky, stará kombiné, háčkované rukavičky, různé hadříky. Pro ně jde o tenhle druh světa. Navíc starší, Josefína, studuje grafiku a fotografii, takže jí můžu i trošičku předat svoje zkušenosti. Focení ji baví, v ateliéru se už střídáme. Tonička je zase múzický člověk, hraje na piano a tancuje.

Mám pocit, že jsem ve Francii snad musela v minulém životě žít. Jakmile vjedu třeba do Provence, připadám si, jako bych se vrátila domů. Jsem tam šťastná, přestože francouzsky skoro nemluvím. Nebo takhle: po sedmičce dobrého červeného jsem schopná konverzovat s číšníkem. (smích) Ale bohužel jsem jazyky studovala v Čechách za totáče a nebylo pro ně uplatnění. I když jsem se učila francouzštinu a němčinu docela intenzivně, pak přišlo období studia, potom děti a jazyky se vytratily. A není vůbec čas. Kdyby mi někdo řekl, že mi splní přání, chtěla bych, aby mi do hlavy natlačil cizí řeč. Tohle považuju za svoje největší minus, které nejsem schopná dohnat.

Ano, nakazili jsme se všichni. Je to magické místo, snažíme se tam jezdit každý rok. Aspoň na skok do Paříže nebo do Provence. Letos jsme objevili Korsiku, naprosto nás uchvátila. A hlavně máme rádi místní kulturu, milujeme staré francouzské komedie, Toniččin mužský idol je už od dětství Louis de Funès. I náš fotoateliér je touto zemí inspirovaný, pouštíme si francouzskou hudbu a rozstřikujeme do vzduchu levandulové esence.

Denně vyfotografujeme kolem sta lidí. Ne samozřejmě jednotlivě, často děláme velké rodinné portréty. Neradi spěcháme, každému se chceme věnovat. Povídat si, najít pro něj tu nejlepší proměnu a kostým. Televizní popularita do jisté míry způsobí, že lidi vědí, ke komu jdou. Mají možnost se s námi setkat a třeba zjistit, že nejsem jako Olga Krutvorová ze seriálu Dokonalý svět. Že jsem normální člověk. Je legrační, jak mi všichni říkají: „Vy jste hrozně malinká, paní Hybnerová. Jak to? V televizi vypadáte větší!“ (smích) Strašně si užívám, že energii, kterou od diváků dostáváme, můžu zase zprostředkovaně vracet. Jsem ráda, že to lidi baví. Až na pár výjimek, které jsou ovšem taky inspirativní, máme jen kladné ohlasy. Některé dámy si totiž myslí, že je ve photoshopu trošku vyžehlíme. Podobné služby ale neposkytujeme.

Když budu upřímná, mně už se vlastně do divadla nechce nikdy. Ale v okamžiku, kdy si oblíknu kostým a začne představení, jsem šťastná. Nejhorší je, když jsou čtyři hodiny odpoledne. To je čas, kdy jste nejvíc naštvaná, že musíte večer hrát. Ale pak… Autentičnost divadla je zvláštní adrenalin, který vás nabije. Po představení se cítím, jako kdybych se probudila po úžasně prospané noci. Mám hromadu energie. A jak všichni tvrdí, že je šílený, že se hned v noci vracíme domů na Vysočinu, tak já na ty baterky ještě v pohodě dojedu. Těžší jsou pak samozřejmě rána, protože vstáváme v šest s holkama do školy.

Ano. Člověk si musí jednou za čas říct: Dneska nevstávám, dnes spím. I když jsem četla, že to takhle nefunguje, že se nedospíte. V nějaké americké studii jsem se dokonce dozvěděla, že spánek je zbytečná věc.

Ale naše tělo odpočívá stejně, i když si třeba jen lehnete a bdíte. Odborné studie prý prokázaly, že ke spánku není žádný chemický důvod. Jde o psychickou záležitost. Nevím, asi člověk potřebuje sny k tomu, aby si mozek všechno utřídil. Ale potěšilo mě, že je to vlastně zbytečný, takže když mám den, kdy spím jenom tři hodiny, říkám si: Jéžiš, proč jsem si šla lehnout? Vždyť jsem mohla ještě tři hodiny zametat nebo mýt nádobí. (smích) Ne, na odpočinek je dost času. Ještě pořád cítím, že energie neubývá. Je jasný, že po čtyřicítce se všechno trošičku láme, ale o co jsem unavenější, o to víc už holky vyrostly a v některých věcech si poradí samy.

Nebo s něčím po-mů-žou… no. (smích) Ale jo, pomůžou. Teď jsem byla tři dny v kuse v Praze a vím, že doma bude všechno v pořádku, zvířata přežijou. Myslím, že se díky nim holky na­učily velkému pocitu zodpovědnosti. Dokonce bych zvíře doporučila do každé rodiny. Nechápu rodiče, kteří je dětem zakazují. Je to dobrá škola.

Vlastně všechno, o čem tady mluvíme, jsou moje volné chvilky. Dnes jsem paradoxně skončila na Barrandově asi o dvě hodiny dřív, přijela jsem do centra a byla zoufalá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Životu ve městě jsem úplně odvykla. Byt v Praze sice máme, ale představa, že bych si do něj šla sednout a třeba si četla… To nejde. Naštěstí mám spoustu přátel. A jak jsme se bavily o setkávání, tak se prostě ráda s někým vidím. Někoho obejmu, zeptám se, jak se má. To je moje volná chvilka – trávit čas s lidmi, které mám ráda.

Asi. A taky proto, že jde o rodinný formát a nabídli ho i dcerám. Původně měli představu celé rodiny, jenomže můj muž je vytížený a dát nás všechny dohromady se ukázalo nemožné. Teď nevím, jestli úplně podpořím projekt zoologická zahrada, ale samozřejmě ne vždycky se mi líbí, jakým způsobem jsou zvířata držená. Spousta nemá se životem v zajetí problém, naopak je fajn, že se ohrožené druhy zachrání. U některých se mi ovšem ježí chlupy na zádech, protože v klecích být nemusejí a nesou to těžce. Nicméně jsem za tuhle práci ráda, protože mám možnost podívat se i tam, kam se normálně návštěvníci nedostanou. A hlavně si povídat s ošetřovateli. Intenzivní vztahy, které někdy se zvířaty mají, jsou úžasné. Nejvíc se mi vlastně na zahradách líbí, že v nich lidi dělají s absolutní láskou a pokorou. Stejně jako umění, ani zoo nemůže být o penězích. Za práci ošetřovatelé nedostanou žádné hory doly, přesto musejí svým svěřencům poskytnout maximum. Láska k nim je to, co je žene dál.

Vizitka

Narodila se 30. září 1968 v Praze

Vystudovala grafickou průmyslovku, obor fotografie, a herectví na pražské DAMU

Divadla (výběr): Divadlo Komedie, Dejvické divadlo, Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech

V roce 2004 získala Thálii za drama Důkaz

Film a TV (výběr): Divoké včely, Román pro muže, PIKO, Ordinace v růžové zahradě, Taková normální rodinka, Na vlky železa, Dokonalý svět

S manželem Sašou Rašilovem mají dcery Josefínu (18 let) a Antonii (14 let) a spoustu zvířat

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová