Ten, který mluví s koňmi

Zdroj: čtk/david veis, profimedia/mf dnes/slavomír kubeš a jan karban

Odnepaměti jsou lidé spjati s koňmi, kteří se dávno před tím, než začal člověk rozum brát, volně proháněli po stepích. Od doby, kdy je naši prapředci lovili pro potravu, kdy se ve službách člověka účastnili válek a pomáhali zúrodňovat půdu, jsme vztah k nim pozměnili. Sice je stále využíváme třeba při svozu dříví z nepřístupných míst, některým z nás vrací zdraví při hipoterapii, ale kůň a člověk si spolu nyní užívají mnohem víc zábavy.

Přírodu však neošálíme. Plaché zvíře nedůvěřuje lidem, je snadné ho i nechtěně zradit a těžké získat důvěru zpět. Ve svém přirozeném prostředí chrání stádo hřebec a vede ho vůdčí klisna. V množství je totiž síla, takže všichni cítí jistotu a bezpečí. Pokud se objeví nepřítel, rychlý útěk znamená spásu. I když si tedy z koně uděláme „domácího mazlíčka“, zůstává ve střehu, a jen se mu něco nezdá, pádí pryč. Každý kůň má jinou povahu a odlišný temperament. Nešťastný a časem i zlý může být ten, který je sám. Jeho psychiku lehce naruší hrubé zacházení, náročný výcvik, nedostatek péče a volného prostoru i odpočinku, nemoc nebo úraz. Kdo pomůže traumatizovanému zvířeti?

„Tom zvolna položil ruku na jeho šíji. Pilgrim se zachvěl a na chvíli strnul. Ale to byla jenom opatrnost. Když pochopil, že mu nehrozí žádná bolest, uklidnil se a nechal se drbat,“ popisuje Pořady Zaříkávač koní
Nicholas Evans terapii fyzicky i duševně zraněného koně v románu Zaříkávač koní. U nás má takové schopnosti například Miloslav Simandl z Blatné, který pracuje jako podkovář, ale na rozdíl od jiných „koňáků“ je známý tím, že se zabývá přirozenou a nenásilnou komunikací mezi člověkem a koněm. Se svými koňmi Denym a Apawim pořádá různá vystoupení, při kterých zvířata pracují volně, bez jakéhokoli provazu, uzdy či sedla. Cvičí drezurní, parkurové, westernové i cirkusové prvky. Zároveň ale přiměje k poslušnosti i bujného hřebce, aniž použije bič, a pomůže psychicky nemocným koním z nesnází.

„Na porozumění koním je třeba velké úsilí a trpělivost. Abych vycítil náladu svých zvířat, je třeba s nimi pracovat každý den. Při výcviku poznám, jestli je práce baví, nebo jsou podráždění či naštvaní,“ říká. „Během několika let, kdy jsem sbíral zkušenosti a učil se pozorováním těchto zvířat, sledováním práce jiných lidí a vlastními chybami, jsem dosáhl toho, že poznám, jak se kůň cítí, jak se zachová, a podle toho s ním i pracuji.“ Kůň musí ke cvičiteli získat naprostou důvěru, k čemuž je zapotřebí dostatek času, individuální přístup podle potřeb každého zvířete a veškerá pozornost cvičitele. V těchto chvílích musí být člověk podporou, musí vyzařovat klid, kůň nesmí cítit strach, nejistotu nebo nebezpečí.

„Ztracená důvěra se u koně projevuje různými způsoby. Nejčastěji se setkávám s agresí a bázlivostí. Agresivní zvíře může na člověka záměrně útočit. S těmito koňmi je třeba zacházet s respektem, opatrností a být stále ve střehu. Z mého pohledu je ale těžší práce s těmi bázlivými, protože většinou trvá delší dobu navázat s nimi kontakt a získat ztracenou důvěru.“ Příjemný pocit z odvedené práce měl například při výcviku pětiletého hřebce a klisny, kteří měli minimální kontakt s člověkem a žili jen na volné pastvině. Musel je učit základní věci – chození na ohlávce, zvedání nohou – až se postupně dopracoval k jejich obsednutí. Naopak nejbolestivější pocity prožívá, když se po skončení výcviku svěřeného koně majitelé ke zvířeti chovají stejně jako dřív a neberou na vědomí žádné rady a doporučení.

Zajímavosti

Kůň nerozumí lidské řeči, ale řeči našeho těla a tónu hlasu perfektně.

Tato zvířata se navzájem (a tedy i s lidmi) poznávají čichem, nepřítele ucítí na kilometr daleko.

Kůň vidí jinak a viděné i jinak vnímá. To, co vidíme my, on třeba nezaregistruje. Statické objekty leckdy vnímá v pohybu. A vše je pro něj o polovinu větší než pro nás.

Bojí se o nohy, ale dobrovolně nešlápne na nic živého. V případě nebezpečí toto pravidlo neplatí.

Týdeník Televize, autor: Eva Pavlatová