Tančící ptáci

Zdroj: getty images

Samec a samice jeřába mandžuského spolu zůstávají po celý život, takže jsou vyobrazováni na svatebních kimonech jako vzor manželského štěstí. V souvislosti s jeřáby používají Japonci slovo aware, vyjadřující „prchavé okamžiky úchvatné krásy“. Něco na jejich okouzlující éteričnosti asi bude, když jsou jí nadšeni i v Číně. Tam dokonce navrhli jeřába mandžuského jako národní zvíře. U schvalovacích orgánů ale neprošlo, že latiníci ho vidí jako grus japonensis, tedy jeřába japonského.

Na světě žije patnáct druhů jeřábů a všechny tančí. Mladší kvapík, starší ploužák. Jakmile u nich odezní puberta, zatouží jeřábi po ženění. Jejich zásnubní obřad se skládá z dlouhého a složitého vzájemného klanění, neobvyklých pohybů krkem, nervózního pobíhání (odcházejí přece navždycky od maminky!) a krátkých letů. Ptáci stojí proti sobě s rozevřenými křídly, vysoko vyskakují, berou do zobáku větvičky nebo trávu a vyhazují je nad hlavu, jako by chtěli naznačit: Já v manželství rozhodně uklízet nebudu! Přesto to působí neobyčejně křehce a elegantně. Nejvíc tanečků se pořádá brzy zjara, často ještě na sněhu. Takže svatební křepčení je možná jenom gráciézní přešlapování, protože jeřáby prostě zebou nohy. Mimochodem, tanec má na ptáky podobný účinek Pořady Kamera na cestách
jako na lidi. Několik jich začne a za chvíli už je to jako na technoparty. Přidá se celé hejno, včetně ještě ochmýřených mláďat, což vypadá trochu komicky. Lidé dokonce začali ptačí pohyby napodobovat a už před 2500 lety vznikl v Číně tanec bílých jeřábů, což zase přijde legrační ptákům.

Jeřáb mandžuský žije na jihovýchodě Ruska, severovýchodě Číny a japonském ostrově Hokkaidó. Ve volné přírodě se vyskytují už jen necelé dva tisíce kusů. Jeřáb bývá metr a půl vysoký, váží osm kilo a černobílá křídla dokáže roztáhnout až do rozpětí dvou a půl metru. V průměru se dožívá pětadvaceti let, v zajetí dvakrát víc. Největší populace jeřábů mandžuských obývá čínskou přírodní rezervaci Čalung, která je i základnou pro jejich umělé rozmnožování. Jeřábi si tu dokázali s chovateli vytvořit silný citový vztah. A ti je několikrát denně navštěvují. Až mají kvůli tomu doma problémy. Když jeřábům něco schází, projevuje se to stejně jako u lidí depresemi. Pokud je všechno v pořádku, štěbetají a – samozřejmě – tančí.

Ptáci i chovatelé. Ve volné přírodě zabírají jeřábí páry mokřady o rozloze jeden až dvanáct kilometrů čtverečních a hnízdo si staví v půl metru hluboké vodě. Samice pak do něj snese dvě vejce a v sezení se měsíc poctivě střídají mamka i taťka. Přes jejich starostlivost však přežívá jen jedno mládě. Na podzim táhnou jeřábi přezimovat na jih. Typické pro ně je, že při letu hlasitě troubí, což je slyšet na kilometry daleko. Zřejmě aby se hejno při dlouhých hodinách ve vzduchu udrželo pohromadě.

Troubení jim umožňuje zvláštní ozvučné ústrojí tvořené esovitou dýchací trubicí, která je uložená v hrudní kosti. Vedoucí družstev k udržení šiku dokonce fasují nesnesitelné umělohmotné vuvuzely, jež se tak „osvědčily“ na mistrovství světa ve fotbale. Potravou jeřábů jsou malí obojživelníci, vodní hmyz, bezobratlí a rostliny. Největší spokojenost z nich vyzařuje, když je lidi obdivují a usmívají se na ně. To se pak můžou přetrhnout.

Zajímavosti

V Koreji byl jeřáb mandžuský uznán jako přírodní památka.

V Japonsku je zákonem chráněný jako národní kulturní bohatství a bývá zobrazován na řadě předmětů — například tisícijenových bankovkách nebo logu aerolinií.

V Číně se dostal jeřáb do pověstí a legend.

V taoismu je znakem dlouhověkosti a nesmrtelnosti, v umění vznešenosti. Proto ho nalézáme namalovaného na stěnách hrobek dynastie Šang a na bronzových ceremoniálních nádobách dynastie Žou.

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák