Světlana Witowská Zárubová: Novinařina mě naprosto pohltila

Zdroj: vlado kníž

Dva roky je rozvedená, přesto je stále spojována s bývalým mužem. V médiích dosud vídáme její jméno s oběma příjmeními – Witowská Zárubová. Mohlo by se zdát, že novináři z bulváru se na kolegy nezaměřují, ale zřejmě jim rozchod dvou redaktorů České televize přišel něčím zajímavý. Možná ještě lákavější je Světlanin návrat do zaměstnání, kde se mezitím z bývalého manžela Roberta Záruby a bývalé kolegyně Nory Fridrichové stali manželé.

Připadá mi hodně divné, že novináři píšou o novinářích, a myslím si, že vztahy, které probírají, zajímají jenom je. Mně osobně by bylo úplně jedno, co se kde píše, ale dost mi vadí, když se můj dvanáctiletý syn na internetu dočte spoustu lží a výmyslů. A už vůbec nechápu, že si někdo vymyslí celý rozhovor! Nejhorší je, že na internetu už to zůstane napořád. Nikdo to z něj nevymaže a vy nemáte žádnou šanci s tím cokoliv udělat. Můžete zprávu jenom dementovat, popřípadě se soudit. Nejtěžší ovšem je dokazovat někomu, že to, co si přečetl, jsem nikdy neřekla. Někteří známí mi radí, abych sem tam nějakou informaci do bulváru „pustila“, já ale s bulvárem tuhle hru nechci hrát. Nevidím jediný důvod, proč bych měla.

Hodně dlouho jsem věřila, že se k původně zvolené profesi vrátím, ale novinařina mě naprosto pohltila. Připadá mi svobodná, televizní prostředí je příjemné a lidé volnomyšlenkářští. Pravý opak soudnictví, kde je všechno jasně dané s přesnými pravidly. Představa, že budu sedět několik hodin nad hromadou spisů, budu je dlouho studovat a potom rozhodovat někomu o životě, už mě tak neláká. Mým snem bylo stát se soudkyní nebo státní zástupkyní, abych stála na straně zákona. Nechtěla jsem dělat ani advokátku, ani právničku. Po škole se mi zdálo, že jsem ještě moc mladá na tak zodpovědné povolání. Pořád jsem si říkala, že se k němu vrátím, až budu mít víc životních zkušeností, abych mohla někomu s čistým svědomím říct: „Ty jsi zločinec a půjdeš do vězení.“ Čekala jsem, až budu starší, a teď jsem už moc stará na to, abych se vrátila. Spolužák z gymnázia, který je myslím velmi dobrým soudcem, říká, že je to práce spíš pro muže než pro ženu s dětmi, protože je hodně časově i psychicky náročná.

Studium práv bylo ještě do revoluce čtyřleté. Když jsem nastoupila do prvního ročníku, prodloužilo se na pět let a ve škole nebylo ještě úplně jasné, co se bude v tom roce studia navíc dělat. Ze začátku jsme proto měli poměrně volný režim a dost volného času. Já jsem se nechtěla jen tak poflakovat, a když jsem hledala brigádu, narazila jsem v Mladé frontě Dnes na inzerát, že hledají eléva na soudnictví. Přihlásila jsem se do konkurzu a začala psát do novin. Na starosti jsem měla kriminalitu, soudy, kde jsem proseděla i několik hodin denně. Stejnou práci jsem potom dělala v ČTK, odkud jsem přešla do České televize. Sedm let jsem natáčela reportáže, pak jsem moderovala zprávy, Události, Události, komentáře, a jakmile začala vysílat ČT24, moderovala jsem i tam. Pracovala jsem i jako editorka, vedoucí domácí redakce... Už jsem dělala snad všechno.

Jejich zpravodajství jsou úplně jiná. Veřejnoprávní je takové všeobjímající. Musí se zabývat i globálními tématy, která nejsou tak atraktivní, ale velmi důležitá, protože se dotýkají nás všech, aniž si to možná někdy uvědomujeme. Na soukromé stanici je zpravodajství „lidovější“. Zabývá se tím, co se dotýká přímo konkrétních lidí, míst, kde žijí. Prima je malinká televize, ale na to, jak je malá, má podle mě velmi dobré zpravodajství.

I moderování je tvůrčí, i když určitě míň než práce reportéra. Moderátoři si upravují texty redaktorů tak, aby se jim dobře četly. Neměli by ale měnit smysl zprávy a vnášet do ní vlastní názor nebo myšlenku. Někdy je ovšem náročné ustát třeba zprávu o nějaké tragické události, třeba o vraždě dítěte. Moderátor by do ní neměl vnášet větší tragičnost, než má příběh samotný. Kdyby měl být tragický ještě i moderátor, už by to bylo na diváka moc. Na druhé straně ale, pokud čtu pozitivní zprávu, tak se i ráda usměju. Hodně tvůrčí práce jsem si užila jako reportérka, a tak moc dobře vím, jak časově náročná práce to je. Když chcete mít hodně zajímavou reportáž, musíte být schopná jezdit kamkoliv i po večerech. A musíte mít kontakty. Pokud chce člověk takovou práci dělat dobře, musí jí hodně obětovat. Jako máma s dětmi bych jí asi nedokázala dát tolik, aby měla nějaký smysl.

Vracím se v době, kdy je Filipovi rok a čtvrt, ale kdybych neměla maminku, která právě odchází do důchodu a bude hlídat, do práce bych nastoupit nemohla. Střídáme se po týdnu, takže u nás bude maminka, někdy i s tátou, přes týden bydlet, aby nemuseli dojíždět z Litoměřic, kde žijí. A pomáhat bude i druhá babička, která je z Prahy, což bude tím pádem trochu jednodušší. Tak malé dítě bych nikomu cizímu nesvěřila. Když chodil Viktor do školy, měl mladou chůvu, ale to jsem si byla jistá, že by mi řekl, kdyby byl nějaký problém. Měli jsme štěstí. Míšu měl hodně rád. Ona s ním běhala venku s míčem a klidně mu i uvařila. Pak se ale odstěhovala do Českých Budějovic a Viktor na ni dodneška vzpomíná.

U nás to nebylo chtění mámy, ale spíš kompromis. Řekla jsem si, že táta má stejná práva jako máma, ale myslím, že to nesu ze všech zúčastněných nejhůř. Pro mámu není nic příjemného mít dítě na týden pryč, ale musela jsem se s tím vyrovnat. Viktor se srovnal se střídavou péčí určitě lépe než já a Robert je rád, že s ním syn je. Ovšem zkoordinovat pobyt střídavě ve dvou rodinách je docela náročné, protože Robert je dost pracovně vytížený. Plánujeme hodně dlouho dopředu. Pokud jsou obě strany rozumné, funguje to.

S jedním bráškou, Markem, sedí dokonce ve škole v lavici. Dostali se na stejné osmileté gymnázium. A když se sejdeme všichni, nejnáročnější je takovou bandu nakrmit. Jinak jsou to hodní kluci. Filipa všichni hýčkají, protože jim zatím neruší jejich kruhy, nezajímají ho jejich hračky. Chovají se k němu jako náhradní mámy a moc hezky si s ním hrají. U Roberta se Viktor chová jako „starý mazák“ a Noře se sestřičkou pomáhá.

Holčičku jsme si přáli, ale nakonec, když se narodil Filípek, jsme byli šťastní, že je to zdravý kluk.

Než se Fíla narodil, kluci říkali, že jestli se narodí holka, tak to u nás nepřežije. (smích)

Asi tři roky jsem pracovala jako dobrovolnice v Jedličkově ústavu a pořád je pro mě srdeční záležitostí. Spolupracuji také s Nadací Naše dítě Zuzany Baudyšové. To jsou organizace na tak vysoké úrovni, že se člověk může spolehnout, že se tam peníze neztratí. A samozřejmě s manželem finančně podporujeme také Dětský domov v Litoměřicích, kde je maminka ještě posledních pár týdnů ředitelkou.

Určitě by mě to bavilo a třeba se k tomu jednou dostanu. Ale abyste se mohla věnovat charitě, potřebujete mít velmi dobré zázemí. Teď ho mám, a tak ráda pomůžu, jenže profesi už mám jinou a zatím mě hodně baví. Smekám ale před lidmi, kteří tu práci dělají, i když potřebné zázemí nemají. Když vidíte, co dokážou třeba učitelky a dobrovolníci v Jedličkově ústavu za směšný plat... Vážně postižené paraplegiky naučí číst, relativně i psát nebo se alespoň nějak vyjadřovat. Člověk by řekl, že takové dítě na vozíčku, které hýbe jen očima, bude ležet v posteli, ale ono díky jejich péči chodí do školy a umí spoustu věcí. Když naopak člověk vidí, kde všude peníze utíkají, je z toho smutný.

Ne. Možná kdyby tu politika vypadala jinak, člověk by o tom i přemýšlel. Takhle ale určitě ne.

Ano, chodím pravidelně cvičit, protože mým velkým koníčkem je kromě dětí sport.

To ne, já byla sportovec vždycky, rodiče mě a sestru ke sportu vedli odmala. Sice jsme žádný nedělaly vrcholově, ale chodila jsem na balet, skákala na trampolíně, dělala judo a hrála volejbal. Dneska nejradši jezdím na kolečkových bruslích, na kole, ráda lyžuju a běhám za míčem. Taky moc ráda čtu, ale na to teď nemám moc času. A trochu se věnuji zahrádce. Máme domeček, a tak se o něj musíme starat. Zatím mi to moc nejde, ale snad k tomu dospěju, jako sestra. Ta tuhle činnost léta nesnášela, a najednou se pořád hrabe v hlíně.

Člověk k tomu asi dospěje věkem (promiň, sestřičko!). Zatím mi to moc neříká, ale asi je to jakýsi návrat k zemi. Člověk se připravuje, že v ní jednou bude ležet. (smích) Babička bydlela na Moravě, měla obrovské latifundie, které jsem moc ráda sklízela. A to mi zůstalo. Sklízím ráda dodnes. Tradičně děláme „nájezdy“ k rodičům s celou „bandou“ všech našich dětí a vydatně sklízíme.

Viktor v tom žije odmalička, takže mu přijde jako úplně normální, že rodiče sportují a že má tátu a mámu v televizi. A vidí, že nás práce baví. Už víme, že z něj určitě nebude matematik. Rád čte, píše, jednu dobu vydával školní časopis. Je duchem sportovec, jakoby pozorovatel zvenčí, a naše práce ho také láká. A sportovec bude asi i Filip. Manžel má moc rád kolo, běhá a chodí do posilovny. Se všemi kluky sportuje vlastně pořád. Nikdo ale asi nemůžeme dopředu vědět, jakou profesi si naše děti jednou zvolí.

Vizitka

Narodila se 6. ledna 1973 v Litoměřicích

Po absolvování gymnázia vystudovala Právnickou fakultu UK, poté působila v Mladé frontě

Dnes a v ČTK, od roku 1996 jako redaktorka a moderátorka v České televizi

V letech 2006–2011 pracovala ve zpravodajství televize Prima

Nyní se vrátila do České televize, kde ji můžete vidět jako moderátorku zpravodajství ve vysílání Studia 24 a ČT24

Týdeník Televize, autor: Eva Pavlatová