Škola života

Zdroj: Nova

Jaké to je, když si dvě domácnosti vymění „paní domu“, mohli televizní diváci poprvé sledovat v roce 2005. Tehdy nikdo netušil, že se z pořadu stane fenomén. Od jeho zrodu je s ním spojená kreativní producentka, dramaturgyně a režisérka Jana Rezková, která patří i k režisérům Ordinace v růžové zahradě.

Především díky ní máme - možnost nahlédnout pod pokličku manželských rošád. Jednotlivé díly Výměny točí dva režiséři, kromě ní Ivo Macharáček, každý v jedné rodině. „Je to jedna z nejtěžších prací, které jsem kdy dělala, možná z filmařských disciplín absolutně, protože to, co se před vámi odehrává, je nevratné,“ říká režisérka.

Odhaduje, že za pět let navštívila několik tisíc domácností. Nejdříve se zájemci přihlásí na výzvu a vyplní dotazník, který Jana Rezková připravuje, a pak se vyberou nejzajímavější rodiny, jež nakonec uvidíme na obrazovce. „Pro nás je výhodou extrovert. Mluvící, nestydící se ženská, která se nebojí říct svůj názor, je poklad,“ prozrazuje režisérka. A kdo rodiny přihlašuje? „Pouze v jednom případě muž, jinak jsou to ženy. Typická jin je paní na mateřské, která ká p se nudí.“ Nedá se ale říct, že by některá věková kategorie nebo sociální skupina převažovala. „Je to široký rozsah. Různé profese.

Co se týče věku, nejstarší byli šedesátníci v minulé řadě. Máme padesátníky, třicátníky pad i mladší. Je vidět, že problémy mla jsou stejné nebo velmi my js podobné u lidí různého věku podob a třeba i po dvaceti letech manželství.“ Dozvěděla jsem se i to, které rodiny nechají kameru proniknout do Pořady Výměna manželek
svého intimního života. „Vždycky je tam nějaký problém, něco není v pořádku. Většinou se žena cítí zneuznaná, má pocit, že ji manžel a děti neoceňují za to, co dělá, málo si jí váží, a tak to dělá váží jim chce ukázat: Počkej, ještě budeš prstíčkem hrabat... Taky tam musí být aspoň trošku exhibicionismu. Podle mého názoru byly v páté řadě pro někoho důvodem i peníze.“ Štáb se setkává i s velmi smutnými osudy. „Největší problém je udržet si odstup. Když vidím extrémně chudou rodinu, hodně mě to trápí, vždycky mě to zasáhne, a přitom štábu říkám, jak je důležité dokázat se odosobnit.“ Stává se, že občas režisérka po natáčení koupí dětem dárečky. „Aby na nás měly hezké vzpomínky,“ poznamenává.

Natáčení je náročné psychicky i fyzicky. Štáb není početný jako u hraných filmů. Tady jsou režiséři současně kameramany, což pro ně znamená mít šestnáct hodin denně kameru na rameni. Asistentku jim dělá dcera Jany Rezkové, k týmu patří ještě technik, který je zároveň řidič.

Jana Rezková rozhoduje i o tom, kdo s kým se vymění. Nebere si na pomoc psychologa, jde o její odhad, intuici, aby byla výměna zajímavá i pro diváky. Když pak přijde s kamerou do rodiny, nevzniká problém. „Berou nás jako návštěvu, která se zdrží deset dní. Musí si uvědomit, že jim budeme s kamerou asistovat i při čištění zubů nebo když budou uléhat do postele,“ říká režisérka. Navzdory obavám diváků, nejmenší aktéři vše snášejí v klidu. „Děti jsou úplně v pohodě. Ženu, která se stane na několik dní členem domácnosti místo mámy, berou prostě tak, že přišla teta.“ Podle režisérky lidé třetí den přestanou kameru vnímat a projeví se, jací opravdu jsou. „Ani ti nejlepší herci nevydrží předstírat déle. Pak se přestanou hlídat a obnaží své pravé vlastnosti.“

Pokud vás zajímá, jestli mezi dočasnými partnery někdy nepřeskočila jiskra, pak vězte, že nic takového se nikdy nestalo. „Naopak víc přemýšlejí o své rodině, jak žijí. Dojde jim i to, jaké chyby udělali.“ Štáb v rodině nezůstává přes noc, jenom když o to žena požádá. „Nocujeme po hotelech a penzionech,“ prozrazuje režisérka. Štáb ani nezasedne k jednomu stolu v rodině, kde natáčí. S jídlem to není žádná sláva. „Bageta od benzinky je náš kamarád,“ směje se režisérka. Natáčení se vyznačuje kromě jiného nedostatkem spánku. Točí se úplně všechno, celých deset dní, od rána do večera. „Dalších jedenáct dní strávím ve střižně, kde cítím příšernou zodpodvědnost za to, co pustíme ven. Nikomu nechceme ublížit.“

Jana Rezková Výměnu manželek bez váhání označuje za obrovskou školu života. „Rozklíčují se partnerské vztahy, poznáváme, v čem jsou lidé schopní žít, že dokážou vyjít s minimem prostředků. A stejně tak je to škola i pro zúčastněné rodiny.“ Většinou ženy děkují, že se jim otevřely oči. Někdy přiznávají, že by do toho znovu nešly, ale té zkušenosti nelitoval zatím nikdo. A v čem podle režisérky spočívá úspěch Výměny? „Formát je dobře vymyšlený. Lidé rádi nahlížejí do cizích domácností, takže uspokojíme jejich zvědavost. A taky srovnávají a leccos si při tom uvědomí. Mnohdy si pak řeknou: Zaplaťpánbůh za to, co mám doma.“

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková