Rudolf Jelínek: Mám štěstí na ženy

Zdroj: adéla bartoníčková, čtk/michal doležal, nova a archiv tt

Přišel na minutu přesně a hned nadšeně líčil čerstvý zážitek. „Dneska se nám narodilo hříbě, a to je takový zázrak přírody, že mě to drží ještě teď,“ prozradil a dodal: „Narození bylo provázené další událostí - veterinární porodník při tom dostal infarkt.“ Kdyby se takový příběh natočil, sotvakdo by mu uvěřil. „Naštěstí jsou veterinář i hříbátko v pořádku. Když vidíte, jak mláďátko vypadne z mámy, hned se postaví a začne pít, říkáte si, že snad opravdu něco nadpřirozeného existuje. Moudrá matka příroda.“

Rudolf Jelínek žije s druhou ženou Martinou Růžičkovou, dostihovou trenérkou a žokejkou, za Prahou. „Na statku máme pětatřicet koní. Nejsou naše, ale většinou majitelů, kteří je tam mají v tréninku a ustájené. Ale pár zvířat je mých,“ říká hrdě.

Poprvé ho okouzlili při natáčení Smrti v sedle. „Předtím jsem na koni nikdy neseděl, kvůli filmu jsem se to musel naučit. Tehdy jsem měl pod sebou třináctinásobného účastníka Velké pardubické. Moje žena ji jela pětkrát,“ podotýká. „Ale nikdy nedokončila, a tak má před sebou úkol a já držím palce, aby se jí to podařilo.“

Málem jsme zamluvili herectví. „Poprvé jsem hrál v mateřské školce jeptišek uršulinek, kam mě vzaly, ačkoli jsem byl křtěný Československou církví, a obsadily do role prince v Šípkové Růžence.“ Po válce přišlo ochotnické divadlo. Začínal Mauglím v adaptaci Knihy džunglí. Během studia na gymnáziu hrál loutkové divadlo. „Profesor, který ho vedl, mi řekl, abych se přihlásil na DAMU. Neměl jsem ani zdání o existenci takové školy, ale naučil jsem se tři monology a tři básničky, dojel do Prahy a vzali mě. Tím bylo rozhodnuto.“

Původně chtěl stavět přehrady a mosty. „Měl jsem známého. Chodil v manšestrovém saku a z kapsičky mu trčelo logaritmické pravítko. To byl můj nedostižný vzor. Taky jsem chtěl být učitelem tělesné výchovy. Pořady Druhý dech
Běhal jsem, věnoval se atletice, hrál basketbal.“ Zkoušky na DAMU se ale konaly dřív než na ostatní školy. Protože uspěl, z jiných plánů sešlo. Vzpomíná na další impulz, který ho přivedl k herectví, když jako studenti kutnohorského gymnázia dělali komparz ve filmu Zítra se bude tančit všude. „Poprvé jsme viděli zblízka známé herce, což nás nadchlo, a dostali jsme čtyřicet korun za den. To bylo docela hodně, a tak jsme si řekli, že půjdeme k filmu. Z celé třídy se to povedlo jen mně.“

Coby student DAMU natočil Robinsonku a Štěňata. V osmašedesátém točil s Američany Most u Remagenu. Kvůli okupaci se dotáčel mimo Československo. Nabízeli mu, aby se nevracel. Odolal. „Nechtěl jsem opustit divadlo a taky jsem měl v Praze rodinu,“ vysvětluje. „Kdoví, jak by se osud zvrtl, kdybych nabídku přijal, jestli bych spěl k lepším zítřkům. Nikdy jsem nelitoval toho, co jsem udělal.“ Jak říká, měl štěstí i na divadla, kde hrát mělo smysl. Po rozpuštění Divadla Za branou působil přes třicet let v Divadle na Vinohradech. „Vlastík Brodský, Pepík Bláha, Miloš Kopecký… Celá parta Vinohradského divadla byla absolutní špička. Člověk se od nich mohl učit a trošku těžit z jejich slávy. Když mě po letech pan Stropnický vyhodil, dostal jsem azyl v příbramském divadle.“ Po roce a půl dal výpověď. „Za týden mi zavolal Petr Kracik z Palmovky, kde jsem působil za Václava Lohniského. Zkrátka zločinec se vrací na místo činu,“ směje se. Pochvaluje si kolegy. „Třeba Honza Skopeček, s nímž mě pojí i láska ke Slavii. Hrál jsem s Jitkou Čvančarovou. Krásná ženská a vynikající herečka.“

Téma ženy se nabízelo. „I v tomhle jsem měl velké štěstí. S první ženou jsme absolvovali DAMU a pak byli v Beskydském divadle v Novém Jičíně. Výborná herečka, charakterní, úžasná žena. Bohužel zemřela v roce 2000. Byl jsem delší dobu sám,“ svěřuje se. Druhou ženu poprvé uviděl, když chodila jezdit na koních do Chuchle. Úplně na ni zapomněl. „Kdo by věnoval pozornost třináctileté dívce,“ vysvětluje. Po letech mu zatelefonovala. Teprve když přišla do divadla, si ji vybavil. „Zaujala mě. Druhý den jsem jí volal a dali jsme si schůzku…“

Na otázku, jestli život šel podle jeho představ, reaguje: „Myslím, že málokdo je šťastnější než já. Nemám důvod si stěžovat.“ Postavil téměř celou chalupu. Prý je kutil z přinucení. „Třeba krb. Udělal ho odborník, ale když jsem v něm zatopil, rozestoupil se. A tak jsem si krb postavil sám. Hřeje, nekouří, prostě je funkční.“

Prozradil, jak vypadá den, kdy nic nemusí. „Dobře posnídám, přečtu si noviny a vyplním všechna sudoku. Do oběda jsem nepoužitelný. Dokud mi to fyzické síly dovolily, jezdil jsem na koni. Rok jsem na něm neseděl. Když jsem viděl královnu Alžbětu na koni, ostatně Masaryk jezdil do pozdního věku, řekl jsem si, že to musím obnovit.“

Vadí mu jediné: jak čas rychle ubíhá. Co by si přál? „Myslím, že jsem ještě neměl příležitost odehrát všechno, co bych se svými zkušenostmi mohl. Jenže jsme závislí na nabídce. Snad ještě přijde. Čím dřív, tím líp.“

Vizitka

Narodil se 27. února 1935 v Kutné Hoře

Vzdělání: gymnázium, DAMU

Po absolvování nastoupil do Beskydského divadla v Novém Jičíně, pak působil v několika divadlech. V Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes pod Palmovkou), v Divadle Za branou, na
Vinohradech. V současnosti hraje v Divadle pod Palmovkou a Divadle Na Jezerce.
Film a TV: například Robinsonka, Štěňata, Smrt v sedle, Baron Prášil, Atentát, Most u Remagenu, Kronika žhavého léta, Muž v osidlech, 30 případů majora Zemana, Dobrá voda, Ulice, Obsluhoval jsem anglického krále, Ordinace v růžové zahradě

S první manželkou Jarmilou má syna Marka a dceru Báru, díky jim pět vnuků. Je podruhé ženatý.

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková