Radim Fiala: Chci být volný

Ztvárnil desítky rolí v divadle Husa na provázku, hrál ve filmech i v televizi. Když přišla role doktora Hanáka v Ordinaci v růžové zahradě, netušil, jakou popularitu mu přinese.

Diváky zaujal charizmatický lékař s neotřelým vystupováním od první chvíle, kdy se objevil na obrazovce. Radima Fialu si s ním ztotožnili natolik, že je pro ně zkrátka Hanák. A tak jsme mluvili o tom, co role pro něho znamená a jaký je doopravdy.

Je vám sympatické, co dělá, jak reaguje?

Hanák je od začátku psaný jako trochu jiná postava. Původně jsem měl být v seriálu jen půl roku, v podstatě abych vyplnil čas, než se Barnová (Bára Munzarová) dá dohromady s bývalým přítelem Pusenským (Milan Bahul). Takže Hanák je potížista, a k tomu, jak říkám, poslední akční hrdina v Kamenici. Je jiný než všichni ostatní, což je velká devíza té postavy. Ale občas zkouknu staré díly a říkám si: Do háje, tohle jsem mohl přece udělat úplně jinak, tady jsem podělal text, tady jsem byl úplně mimo. Na rozdíl od divadla, v televizi se na sebe můžete znovu podívat a vidíte chyby, které ale nemůžete vzít zpět. Ale jinak se na sebe nerad dívám!

Je v Hanákovi kus z vás?

V každé postavě, kterou herec vytváří, je něco z něho. Vždycky jí vtiskne něco, co je jeho. I kdyby hrál třeba medúzu. Před časem jsem byl na jednom castingu a chtěl jsem vrátit diplom z JAMU. Na to je casting dobrý. Pozná se, jestli se na tu postavu hodíte. Pokud jde o Hanáka, asi něco z jeho vlastností ve mně bude. Jsem diplomatičtější než on. I když někdy bych radši byl jako on, nejdřív střílet a pak se ptát. To je u mě až konečná fáze, když diplomacie selže. Všichni víme, co se v této zemi děje. Ten, který chtěl bojovat proti korupci, je odsouzen pro korupci. A co!?… Nic se neděje. Kdyby se něco dělo, už bychom cítili změny. Všichni dobře víme, že jsou tady nějací šíbři, podnikatelé, kmotři, nebo jak se jim říká, a všechno je O. K.! Jsem pro radikální řešení, vzít jim to, na čem jim nejvíc záleží. Peníze a moc.

V radikálnosti jste podobný Hanákovi…

Jak jsem řekl, asi musím mít něco, co se tam otiskuje. Někdy si musím dávat pozor, abych nesklouzl do škatulky Hanák. Ze začátku měl problémy se ženskejma, vůbec je problémový, a na tom se dá stavět. Na rozdíl od toho, kdo třeba chová jen kočky. Co bude dělat? Odnášet šestnáct dílů jejich lejna? Hanák je košatější, konfliktní. A takové role se hrají líp. Postava nesmí ustrnout.

Jste vy konfliktní?

Nejsem. Nemám konflikt rád, je to až jedna z posledních možností. Kompromisy děláme každý den, malé, větší, velké. Otázka je, kam až člověk může jít. Jasně že mám hranici. Ale kdyby nastala mezní situace, kdyby se něco špatného, nedej Bůh, stalo, dokážu si velmi dobře představit, že bych se neznal a vzal zbraň do ruky, zkrátka vzal spravedlnost do svých rukou. Naštěstí k tomu zatím nedošlo.

Na Českém lvu jste byl vyhlášený třetím nejoblíbenějším hercem u nás…

Tak to mě fakt překvapilo.

Co jste si řekl?

Je to velmi jednoduchá rovnice. Nejoblíbenější herci jsou ti, kteří jsou nejčastěji vidět. Herec hrající v seriálu je pořád na obrazovce a lidé se na televizi dívají. Je to fenomén. I filmoví režiséři působí v televizi. Začal to Spielberg v roce 2001, když natočil minisérii Bratrstvo neohrožených. Přišel na to, že se v televizi dá vydělat víc než ve filmu. Dívá se více lidí a můžete pořad prodat mnoha televizím. Je to velký byznys, který se dá i u nás ještě víc otevřít. Chybějí mi na obrazovkách šesti- či osmidílné série s možností další návaznosti. Podobně jako seriál 24 hodin, Strikeback a jiné.

Co pro vás znamená účinkování v seriálu?

Je to práce. Buď hrajete, nebo ne. Nejhorší je nezaměstnaný herec, který neví, co dál. Jako když malíři dojde inspirace.

Jak se dá ovlivnit, aby se to nestalo?

Nijak. Všichni jsme jen pindíci na šachovnici, jak říká Dostojevskij. Figurka, se kterou si všichni ostatní hrají.

Je popularita hercův pomocník?

Je to dvojsečné. Může přinést další nabídky, nebo naopak vás potopit, protože režisér si řekne: Ten je všude, toho neobsadíme.

A co tak přibrat si další seriál?

To dost dobře ani nejde. V Ordinaci jsem docela vytížený. Ale taky se stalo, že jsem vstoupil do projektu, o němž jsem nebyl přesvědčený, že je to dobrá volba, pouze proto, abych hrál něco jiného než Hanáka, protože lidi si mě spojují pouze s ním, volají na mě Ahoj, Hanáku. Já jsem přece Fiala. Nejdřív nebylo moje jméno v titulcích, takže lidi nevěděli, kdo toho Hanáka hraje. Teď už začali vnímat, že ho hraje Fiala, ale přesto jsem pro ně pořád Hanák. Takže si vybírám takové nabídky, abych byl jiný Pořady Ordinace v růžové zahradě 2
než doktor Hanák. Budu točit menší roli ve XX. století, což je projekt Roberta Sedláčka v České televizi o rozhodujících údobích v našich dějinách. Na to se těším a taky na to, že budu jiný. A herec se musí měnit.

Možná budete hrát Hanáka třeba další čtyři roky...

Děj se vůle boží.

Jste fatalista?

Jo.

Napadlo vás, že byste vůbec nehrál a dělal něco jiného?

Už jsem o tom taky přemýšlel.

Kdy jste se rozhodl pro herectví?

Vrátím se do dětství. Když mi bylo šest nebo sedm, takže malý kluk, jel jsem s rodiči do Jugoslávie. Podělal se nám autobus a já všechny tak bavil vtipy a historkami, že celý autobus řičel smíchy. Tehdy jedna paní řekla, že v Brně je soubor Pírko, kde dělají něco jako divadlo, že bych se tam hodil. A tak jsem začal chodit do Pírka. Jednou týdně jsem vyběhl z Bohunic a přišel do úplně jiného světa, který byl daleko od toho, jaký jsme žili v Bohunicích. Tehdy to byla vesnice, čili jsem žil venkovský život obyčejného kluka. Chodili jsme přes pole do školy, hráli si ve starých mlátičkách, což byly naše tanky. V opuštěných stodolách jsme měli bunkry, „stříleli“ jsme ze zbraní, které tam zůstaly ještě z druhé světové války.

A potom přišla konzervatoř…

Matematiku a fyziku, čili exaktní vědy jsem neměl rád, propadal jsem, nemám pro to buňky. Klasické počty byly v pohodě, ale stačila rovnice o dvou neznámých, a už jsem byl v háji. Když jsem se rozhodoval, kam půjdu, jediná možnost byla jít tam, kde není matematika, a to byla konzervatoř. Protože jsem rád vařil, otec mi říkal, abych šel na střední hotelovou školu. Byl jsem kluk, hlavu plnou muziky, knížek a řekl jsem: Ne, já chci být herec. Ale dokážu si představit, kdybych poslechl rodiče a nebyl blbej, že bych měl hotýlek u moře…

Ještě vás to láká?

Jo. Mám rád moře. Několikrát jsem byl na lodi. Je to úžasná volnost, nekonečná svoboda. Když jeden slavný francouzský šansoniér vážně onemocněl, koupil si jachtu a cestoval po moři, jako by chtěl ujet smrti. To je ono: jste volná, nikdo na vás nemůže. Teda kromě smrti.

Máte potřebu unikat?

Jak se říká: Neštvěte mě, nebo už mě tady neuvidíte! Na zeměkouli už nemáte prakticky kam zmizet. Všude jsou lidé. A na moři se prokáže, jaký je kdo charakter, protože často se dostáváte do mezních situací.

Koho byste vzal s sebou?

Mám spoustu kamarádů, velkou rodinu, takže by to nemohla být malá kocábka. Musela by to být velká loď, kam bychom se všichni vešli. Všichni, kteří mi kdy pomohli. Člověk by neměl zapomínat na vděk. Nevděk vládne světem. Každopádně jsem vděčný, že můžu hrát v Ordinaci. Jsem vděčný za všechno, co mám, za život, za práci, za možnost, že dělám, co mě baví. Ale znáte to. Kdo moc přemýšlí… Dřív mi bylo dost věcí celkem jedno, mladý člověk si musí vytvořit své mantinely často i vzpourou proti rodičům, tím, že bude úplně jiný. Ale čím je starší, tím víc přemýšlí.

Bouřil jste se hodně nahlas?

Jasně.

A teď? Nastalo zmoudření?

Spíš je víc tolerance.

A nadhledu?

Řekl bych spíš životních zkušeností než nadhledu.

Dá se sázet na úspěch?

Pokud jde o film a televizi, lidé mají nejradši, když se můžou zasmát a zaplakat. Emoce. Úspěšné je to, kde je přesně vybalancovaný komerční záměr s tím, aby to nebylo blbý. Geniálně se to povedlo Svěrákovi v Koljovi. Pak to všichni musí milovat. Základ dobré věci je, když je tam všechno. Vždyť je to jenom továrna na sny! My lidem vytváříme sny.

Takže jsou to pohádky pro dospělé?

Jistě. Ukazujeme, že takhle by to mohlo být. Je to džob. Každý na světě má svůj džob. Popelář uklízí popelnice, kuchař vaří, jeden líp, druhý hůř a jsou geniální kuchaři, kdy zažíváte téměř orgasmus v puse, jak výtečnou věc vám připravili. A herci mají lidem zprostředkovat to, co sami nemůžou zažít. Díky zmíněné továrně na sny tu možnost máme. Takže jestli jsem třetí nejoblíbenější herec, je to jen sen.

Mluvil jste o emocích. Cloumají s vámi?

Určitě. Mě dostávají filmy. Už od dětství je mám rád. Když na konci hrdina umírá, brečím jak stará želva. Pochopitelně i v životě mě zasahují věci. Když jsem se dozvěděl, že umřela Aťka Ambrová, moje bývalá kolegyně z Divadla Na provázku, v první chvíli jsem tomu nevěřil. Potom mě to dostalo. Vždycky vás něco zasáhne, nejsem zas takový tvrďák.

Zmínil jste hotelovou školu. Vaření je pořád vaším koníčkem…

Někdo napsal, že jídlo je novodobý sex. Dřív lidé neměli tolik kulinářských možností, o to víc se věnovali sexu. My víc jíme. Je taková spousta opravdu božských chutí a je jedno, jestli je to passion fruit (maracuja – pozn. red.), nebo vynikající rajče, nebo třeba chleba s dobrým máslem. Z dětství si pamatuju na babiččin chléb namazaný domácím vyškvařeným sádlem s cibulí. Úžasné jídlo! Dnes sádlo nemá pražádnou chuť, protože není dělané poctivě. Všichni chtějí zbohatnout za cenu toho, že se zbaví dobrých věcí, a dělají náhražky. Všichni tady vaří nakládané křepelky a nikdo neudělá pořádně třeba svíčkovou, takže jsem s kamarádem vymyslel projekt, kde ukážeme, jak se má udělat správná svíčková. Každý ji dělá trochu jinak, a přitom ta pravá je jen jedna. Musí se dodržet přesný technologický postup a ingredience. Jinak je to patlalství. Takže se chceme vrátit ke kořenům, k tomu, jak se co správně dělá. Nejgeniálnější věci jsou jednoduché. V jednoduchosti je krása. To platí ve všem.

Jíte zdravě?

Snažím se, i když mám rád taky smažené věci, ale musí se správně připravit. Řízek má plavat v sádle. Nenatáhne tolik tuku, jako když se připaluje na troše oleje. Už od včerejška táhnu oháňkovou polévku. Vývar chce čas a pak je to ta chuť, která vás dostane. Když si v hospodě dáte oháňkový vývar, cítíte, že je tam kostka, už barva vás odradí, ale udělat si ho doma je neuvěřitelně zdravá věc.

Málem jsme zamluvili ženy...

Ženy jsou úplně jiný organismus, někdy myslí úplně jinak než chlapi. Řeknou něco a vy si pomyslíte, že to může říct opravdu jen ženská. Jsem kritický, k sobě, ke všemu. I k tomu, co se děje kolem. Lidé by měli říct dost, už je načase. A pak nevolit ty blby, kteří s námi hrajou betla. Nemůžeme být lhostejní a nechat si to líbit. To budeme jako za komoušů. Pak nám bude stačit levná kýta v obchodě a večer se budeme dívat na televizi. Abych se vrátil k ženám, jsem k nim možná někdy až moc kritický. Otázkou však je, jestli zaslouženě, či ne.

Co vás na ženě zaujme jako první?

Může to být cokoli. Drobnost, která je v tu chvíli určující. Jednou mi kamarád řekl, že uvažoval nad tím, na co my chlapi potřebujeme k životu ženský. Podle něho, když chlap potřebuje probrat problémy, má na to kamaráda, když chce jít do hospody, jde s kamarádem, když se potřebuje vybrečet, jde za kamarádem, takže my ty ženský máme jen na sex a na reprodukci. Je to hrozný. (smích)

Jak se díváte na ženy, které dělají kariéru?

Sexuální revoluce. Ženy, které to někam dotáhly, myslí jako chlapi. V Americe si dokonce nechají píchat injekce testosteronu, aby jim stačily. Jeden můj kamarád Američan řekl, že největší chyba byla, že jsme ženám dali hlasovací právo. (smích) Je to úžasný fór, ale když byly doma, pletly, chodily do kaváren, byly famózní. Když se začaly plést do řízení světa, tak se to začalo lámat. Začaly být manažerkami, jsou tvrdší a ještě horší než chlapi, šly proti přírodě, překročily hranici ženskosti. Žijeme si sice dobře, ale v divné době. Všechno je jinak, všechno se mění. Otázka je, jestli to před tím bylo dobře. Myslím, že nám chybí morální autorita, ten, kdo by řekl: Lidi, neblbněte, už s tím něco udělejte. Budu štěstím bez sebe, když se to stane. Ale taky je pravda, že kdyby vládly jenom ženy, nebylo by válek na světě!

Jaké máte ambice?

Těch je! Vážně. Chci být volný. Mít možnost bydlet třeba na vinohradě, pěstovat víno, žít normální, obyčejný život. To si jen lidé o hercích myslí, že žijí nějaký jiný či hvězdný život. Je to klam, zdání, přetvářka pro lidi, lesk a bída. Většina herců žije stejně jako spousta jiných lidí. Jen jim díky profesi máme možnost ukazovat, jak by ty jejich životy mohly vypadat. Ale je to jen hra. Znovu se dostáváme k tomu, že je to jen hra na jiný svět, továrna na sny.

Co je pro vás zásadní?

Člověk musí být vděčný za vše. A nesmí se bát. Kdo se bojí, sere v síni! Hlavně nesmí být podlý, bezcharakterní, nesmí být darebák. Pak už by žil jiný život. To už by bylo o něčem jiném.

Vizitka

Narodil se 9. ledna 1971 v Brně

Studoval konzervatoř v Brně, JAMU

Angažmá: do roku 2006 divadlo Husa na provázku

Film: např. Tmavomodrý svět, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, Experti, Václav, Tobruk, Hranaři

TV: např. Prosté krutosti, Četnické humoresky, Kamenný klíč, Alma, Ordinace v růžové zahradě, Čapkovy kapsy, XX. století

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková