Petra Pudová: Jsem jako letní bouřka

Zdroj: monika navrátilová

Bezprostřední, upřímná, ne­okázalá, ale také sebevědomá, ovšem ne víc, než je zdrávo. Nemá problém říct, co si myslí. Taková byla, když jsme si spolu povídaly.

Byla to desetiletá pouť. Ve třinácti letech jsem se přihlásila na konkurz Rozjezdů pro hvězdy. Já, holka z Moravy, která neměla žádné kontakty, zato odmalinka měla sen hrát a zpívat. Lítala jsem doma s vařečkou místo mikrofonu. Proto když jsem se z televize dozvěděla o castingu na Rozjezdy, okamžitě jsem se přihlásila. Absolvovala jsem ho, a když se mi tři čtvrtě roku nikdo neozval, začala jsem uvažovat o tom, že budu veterinářka. Moje další velká láska jsou totiž zvířata. Všechno ale změnila kartářka, která mámě řekla, že mi to nesmí dovolit, že bych byla strašně nemocná, že mě vidí zpívat a tančit a svět mi bude ležet u nohou. (smích) Týden nato se mi ozvali z televize, že jsem uspěla v konkurzu a mám přijet natáčet. Moje vystoupení s písničkou Natálie Oreiro z Divokého anděla mělo velký úspěch, ozvala se mi spousta lidí, kteří se mnou chtěli spolupracovat.

Ne. Byla to moje absolutní premiéra. Přišlo mi to úplně přirozené. Pohoda. Neměla jsem trému. Každopádně díky Rozjezdům jsem začala zpívat, vystupovat na módních přehlídkách, diskotékách, různých akcích. Po základní škole jsem se přihlásila na konzervatoř. Protože mě napoprvé nevzali, šla jsem na uničovskou strojní průmyslovku.

Vůbec ne. To byla volba jen proto, abych něco měla, než se dostanu na konzervatoř. Jenže na průmyslovce mě všechno včetně učitelů hrozně štvalo. Myslím, že jim vadilo, že jsem byla v televizi, že zpívám. Po třech měsících jsem školu opustila, zůstala jsem raději doma a jezdila do Prahy na soukromé hodiny zpěvu a tance a do Olomouce na hudební nauku, abych byla co nejlépe připravená na konzervatoř. Když mě přijali, byla to velká radost. Konzervatoř Jaroslava Ježka jsem ukončila maturitou, potom jsem začala pátý ročník, ale už mě to tolik nebavilo. Slibovali mi individuální studijní plán, ale nakonec mi ho nedali. Někteří profesoři byli nepříjemní, jako by si na studentech hojili nějaké vlastní mindráky. Nestála jsem o to, aby mi pořád někdo říkal, že jsem k ničemu. Když jsem se v prvním ročníku ještě s jednou holkou ze třeťáku dostala v SuperStar mezi prvních čtyřicet, hned druhý den mi sdělili, ať si vyberu mezi SuperStar a školou.

Ale neodradilo mě to. Jen nechápu, proč místo, aby nás podporovali, nám první dva roky zakazovali vystupovat a brali nám jedinečnost. Podle mě je to špatně. Ve druhém ročníku jsem vyhrála konkurz na druhou hlavní roli v muzikálu Tajemství. Nazkoušela jsem ji a pak mě z nepochopitelného důvodu, který mi nesdělili, odstavili.

Na internátě. Byla jsem mladá a divoká. Tím, že mě rodiče doma dost hlídali, jsem v Praze byla jako utržená ze řetězu. Na intru jsem měla pár lehčích průšvihů, a dokonce hrozilo, že mě vyhodí. Ale nedělala jsem nic tak hrozného. Šlo o pozdní příchody, když jsem se místo v deset vrátila ve dvanáct, což byl průšvih, protože jsem nebyla plnoletá. No, a taky jsem neměla dostatečný respekt vůči vychovatelkám. Jsem strašně hodná, poctivá, ale mám problém, že si všichni myslí, že lžu. Když jsem přišla pozdě do školy a omluvila se, že jsem zaspala, nikdo mi to nevěřil. Prostě jsem byla taková černá ovce. Asi po třech měsících strávených na intru se máma s bráchou přestěhovali do Prahy, takže jsme tady skoro všichni. Bez tatínka, protože naši se rozvedli. Bydlíme každý zvlášť, já v pronajatém domečku na okraji Prahy. Mám čtyři perské chrty a teď i štěňátka. Psi mě strašně baví. S nimi mám pocit uvolnění, relaxu a upřímné lásky.

Určitě. Pořady Ordinace v růžové zahradě 2
Hrála jsem i ve filmech Experti nebo Prachy dělaj člověka, ale Angelina v Ordinaci je rozhodně zatím nejzásadnější role v mém hereckém životě. Sice je to taková mrška, ale o to víc je herecky zajímavá, mám možnost se vyřádit. Častokrát jsem se při čtení scénáře pobavila tím, co ta holka zase vymyslela. Kromě Ordinace zpívám s kapelou nebo vystupuji sólo na různých akcích a teď jsem začala i moderovat. Mám nějaké nabídky na firemní večírky, ale taky už mám za sebou moderování mezinárodní výstavy psů.

Spíš nabídky přicházejí. Teď mě například oslovil Jan Nedvěd a natáčím krásný duet s kapelou BekOfis. Nejsem ale typ člověka, který by se někam sám cpal. Možná bych se to měla naučit, protože dnes je to asi bohužel nutné. Pro někoho je to obtížné víc, pro jiného míň. Ten, kdo není dostatečně sebevědomý, drzý a odmítá, s prominutím, lézt někomu do zadku, to má těžké. Dobře je na tom ten, kdo se nestydí udělat ze sebe třeba i blbečka. Jsem velmi upřímná, možná až příliš, nenávidím lež, neumím se přetvařovat, takže to budu mít těžké.

Do zákulisí branže hned nevidíte, jak je to hnusný, jak je všechno hlavně přes známosti, přes peníze. Vidíte jen povrch, to hezké a nablýskané. Teď už znám rub a líc, ale už to neřeším. Když mi bylo patnáct a měla jsem cédéčko před vydáním, najednou se to celé zhroutilo, obrečela jsem to.

No… „postaral“ se o to jeden muž, kterého jsem odmítla, a tak moje album skončilo. Takových věcí, jimiž jsem si prošla, bylo víc. Například jsem měla hrát Julii v muzikálu Romeo a Julie, ale najednou, z ničeho nic, jsem dostala stop a moji roli hrála dáma mnohem starší než já. I to jsem obre­čela, ale dnes už beru na vědomí, že to tak chodí.

Musím někoho takového najít. Na tom začínám pracovat, abych měla takové lidi kolem sebe. Když jsem skončila konzervatoř, žila jsem se starším přítelem. Hrozně na mě žárlil, takže jsem kvůli němu odsunula zpívání a hraní na vedlejší kolej. Neměla jsem nikoho, kdo by mi domlouval práci. Pro klid ve vztahu jsem profesi nechala být. Zůstala jsem doma a řešila jen psy, hrozně jsem se na ně upnula. Pak jsme se s přítelem rozešli a já se do zpívání a hraní pustila znovu. Za rok, který uplynul od rozchodu, jsem spokojená s tím, co jsem zvládla.

Nemyslím, že je to dobrá rada. Když si mladá holka záměrně najde staršího, zajištěného chlapíka, nebude si jí vážit. Záleží i na tom, jak to ta holka bere, jestli jí nevadí, že se z ní stane domácí puťka, která bude muset poslouchat. Pokud je trošku osobnost a chce být sama sebou, něčeho dosáhnout, pak to není dobrá volba.

Ale jak dlouho. Chlapi, kteří jdou po mladých holkách, si najdou jinou mladou, jakmile ta jejich zestárne. Já ale svého přítele opravdu milovala. Náš vztah skončil proto, že mě podvedl. Nevěra… Není to nic neobvyklého. Jsou typy chlapů, kteří mají doma krásnou, hodnou ženu, a stejně ji podvádějí na každém rohu.

Někteří chlapi si neváží toho, co mají doma. Rozhodně by ze sebe holka neměla dělat blbce a svému miláčkovi, co mu na očích vidí. Jakmile v ní bude mít mužský jistotu, přestane ho bavit. Pochopitelně i lhostejnost je špatně. Jde o to, najít správnou míru.

Hodně. Chci hodného chlapa, který mě bude mít opravdu rád a vážit si mě. Na profesi nezáleží, ale jsem typ, který rád bude k chlapovi vzhlížet. A vůbec nemusí být ředitel firmy. Musí mě něčím oslovit, mít charizma. Teď mám přítele, s nímž jsem se znala dlouho, ale trvalo delší čas, než jsem se po předešlých zkušenostech nechala oblomit. Sebemenší podobnost s předchozím vztahem mi vždycky naháněla husí kůži a brala jsem nohy na ramena. Současného přítele jsem poznávala půl roku. Zjistila jsem, že je úžasný. Je mu osmadvacet. Kdoví, možná to bude vztah na celý život. Jsem ovšem realistka, nikdy člověk neví, co bude.

Občas nějaké pozvání na skleničku či na kávu přijde. To ale není nic pro mě. Musím mít k partnerovi úctu. Základ je hezky se k sobě chovat. Řídím se pravidlem, co nechci, aby se dělo mně, nedělám ani já jemu. Výběr ovlivňuje také podmínka, že musí mít rád moje psy. Pokud ne, automaticky končí.

Nikdy mě nepodvedou, budou vždycky šťastní, že jsem s nimi. Jejich láska je čistá a upřímná, bez podmínek.

Ráda bych měla svůj domeček se zahradou, kvůli psům. Jinak nepotřebuji přepych a hromady peněz. Stačilo by, abych nemusela řešit každou korunu, jestli si koupit ten, nebo tamten jogurt, protože je o korunu levnější. Vzhledem k tomu, že platím mnoho účtů, potřebuju docela dost peněz. Ráda utrácím, ale umím si spoustu věcí odříct. Dřív jsem měla mánii, každý týden jsem si musela koupit něco na sebe, ale od doby, co jsem si pořídila psy, mají přednost. Už neřeším povrchní život, kdo co má, jestli má poslední výstřelek módy světové značky. Koupím si klidně něco i za pár korun, ale to, co se mi líbí.

V téhle kariéře je to nahoru dolů. Rozhodně bych chtěla mít nějakou jistotu, v dnešní době, kdy se pořád objevují další a další herci, zpěváci, moderátoři. Byla doba, kdy jsem zvažovala, jestli chci dělat práci, kdy budu řešit, abych měla jeden měsíc co jíst. Říkala jsem si, jestli mi to stojí za ty nervy, jestli není lepší žít poklidný život s pejsky. Z úvah mi vyšlo, že bych možná jednou litovala, že jsem opustila to, co jsem chtěla od dětství dělat. Tak jsem se rozhodla bojovat.

Radši ne. Chci být svobodná, volná. A taky se věnovat psům. Baví mě jezdit s nimi na tréninky a na závody, chci si udělat zkoušky na rozhodčí.

Jsem dost temperamentní holka do nepohody, ale taky mám občas blbé nálady. Pak je nejlepší nechat mě být. Jsem tvrdohlavý Beran. Když se rozčílí, je hrozná bouřka, krupobití, ale pak svítí sluníčko. Takže jsem tak trochu letní bouřka. Myslím, že vím, co chci. Základ je, abych byla zdravá, šťastná, a jestli budu herečka, nebo zpěvačka, anebo budu dělat něco jiného, je úplně fuk.

Je to pocit, který se těžko popisuje. Když jsem se odstěhovala od expřítele, nevěděla jsem, kam půjdu, jestli se uživím, a k tomu jsem měla osmnáct psů. Musela jsem všechno zvládnout, přestěhovat se, zařídit si domácnost. Přesto jsem byla šťastná, mohla jsem volně dýchat. Jako by ze mě spadl stokilový balvan. Brala jsem to jako šanci začít znovu. Důležité je brát věci z té lepší stránky. Jak se říká, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Člověk by měl být šťastný za to, co má. I když na tom není zrovna nejlíp, měl by být vděčný, že není hůř, po rozchodu si říct, že může přijít jiný chlap, mnohem úžasnější, a bude to právě ON. Všechno, co se stane, má podle mě nějaký důvod. I když člověk neví, co má dělat, vždycky je nějaká cesta. Buď to vzdá, nebo bude bojovat. Když má pocit, že se mu zhroutil svět, musí si říct, že jde o to, nevzdávat se, jít tomu novému naproti a věřit, že jednou bude líp.

Vizitka

Narodila se 19. dubna 1987

Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka

Kariéra: Rozjezdy pro hvězdy, Česko hledá SuperStar I, jazz-opera Dobře placená procházka; film a TV: Experti, Prachy dělaj člověka, Ulice, Ordinace v růžové zahradě 2

Je svobodná a bezdětná

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková