Petra Jungmanová: Mé duši lahodí pohyb

Zdroj: Monika Navrátilová, Nova a archiv Divadla pod Palmovkou

Když jsem studoval materiály k našemu rozhovoru, zaujala mě mimo jiné informace, že Petra dabovala postavu Lucy Ewingové v seriálu Dallas. Vzpomínáte? A tak jsme povídání začali právě zde.

Už v době studií na JAMU jsem si přála vyzkoušet téměř všechny disciplíny, které s herectvím souvisejí, což je třeba dabing, moderování, rozhlas… Vzpomínám si na den, kdy náš ročník pozvali poprvé do dabingu na komparz. Dali nám namluvit několik děvčat, co se šla po tréninku osprchovat. Jedna z nich tam měla z leknutí zaječet. Režisér Jiří Kubík, na kterého moc ráda a s díky vzpomínám, nám dal za úkol, aby to nějaká z nás zakřičela. No a já se na první dobrou do křiku herečky na plátně strefila. Pan Kubík nechal rozsvítit studio a zeptal se, která z nás to byla. Hrdě jsem se přiznala a na základě tohoto výkřiku mi dal roli jedné ze dvou hlavních protagonistek seriálu Papírové panenky. Umím holt dobře ječet. (směje se)

Prvních třicet dílů ji mluvila Monika Kobrová, pak byly některé role přeobsazeny a já ji po ní převzala. Dost mě dabování bavilo, už kvůli setkávání se ve studiu s ostatními kolegy. Když se povede dobrý dabing, je to paráda. Mistr dabingu byl můj muž (herec Vladimír Dlouhý, pozn. redakce), miluji také hlas Aloise Švehlíka a z dabérek mám moc ráda Zuzanu Slavíkovou.

Jan Beránek, který mi rozšířil obzor ve swingové muzice a jazzu, mě kdysi pozval do svého magazínu Swingové neděle, který připravoval pro brněnský rozhlas. Dělal tehdy cyklus o Franku Sinatrovi, přičemž on představoval Franka a já jeho dceru Nancy. Několik „Neděl“ jsme spolu uváděli, ráda na tuhle zkušenost vzpomínám, podobně jako na mé moderování pořadu o dechovce.

Ano. Ještě na škole jsme šli s kamarádem z legrace na konkurz a oni nás oba vybrali. Bylo ale fajn si tuhle disciplínu vyzkoušet před televizními kamerami. Jen tedy doufám, že už to z archivu nikdo nikdy nevytáhne. (směje se) Hned v prvním díle jsem se navlékla do šatiček, udělali mi drdůlek, byla jsem v totální křeči a při tom jsem říkala naučený text. Nakonec však z toho vznikla překvapivě příjemná spolupráce skoro na dva roky. Jezdili jsme na zajímavé akce, poznala jsem díky tomu Moravu zase trošku jinak – pohledem vinných sklípků. (usmívá se) „Vrcholem“ mého moderování bylo uvádění dvou ročníků Zlínského festivalu. I když jsem vše psychicky ustála, je mi jasné, že tohle není moje parketa. Ctím mistry moderování a rozhodně se jim do jejich profese už nebudu míchat.

Tuto profesi obzvlášť ctím. Myslím, že je velmi nedoceněná a málokdo ji opravdu umí. Čím dál Pořady Ulice
víc poslouchám rozhlasové hry a s klukama pohádky nebo různá vyprávění. Herci mají k mání „pouze“ svůj hlas, skrze nějž můžeme rozpoznat velké vnitřní bohatství, ale i faleš a povrchnost. Moc ráda naslouchám hlasům Dany Syslové, Josefa Somra a samozřejmě mého muže.

Hodně to bolelo, v muzikálu totiž hodně tančím… (směje se) Po narození synů jsem asi dva roky v podstatě nebyla schopná nic dělat, málo jsem spala, nějak jsem si prostě nedokázala věci pořádně zorganizovat. Až po dvou letech jsem se konečně zase začala víc hýbat a běhat, takže se mi kondička postupně zlepšila. Jenže tanec je úplně jiný typ pohybu než běhání. Když jsem přišla na první zkoušku Chicaga, zjistila jsem, že moje taneční paměť spí. Trvalo mi strašně dlouho naučit se jednu variaci a na další zkoušce mi ji stejně pak museli ukazovat znovu. Tenhle bolavý proces trval skoro celý měsíc. Tělo potom ale na pohyb naštěstí zareagovalo a já si mohla zkoušek konečně užívat jako dřív. Tanec miluji odjakživa, je mi příjemný, z muzikálových disciplín je mi určitě nejbližší. Chicago mě nyní hezky udržuje v kondici a nedovolí mi, abych zlenivěla. Pohyb lahodí mé duši.

Už ani nevím, kdo z nich mě jako malou přihlásil na rytmiku. Pokud vám teď budu dále vyprávět především o tatínkovi, který je sportovcem duší i tělem a ve svých pětasedmdesáti stále běhá Velkou kunratickou a různé nejen seniorské závody, nesmím zapomenout ani na maminku. Kromě toho, že je výborná „pingpongářka“, vždycky nám moc fandila a dělala zázemí, bez kterého bychom se sportu mohli věnovat jen stěží.

Z touhy vyrovnat se své starší sestře Mirce jsem se dostala například ke stolnímu tenisu, který mi však nikdy úplně nešel a později mě už ani moc nebavil. V sokolovně jsem při trénincích koukala spíš na gymnastky, mezi něž jsem si tenkrát přála patřit. Nakonec jsem se mezi ně nějak vnutila. Jenže jsem tam začala chodit o dost později než ostatní holčičky, byla jsem dost pozadu a po několika pádech z kladiny jsem se nakonec vrátila ke stolnímu tenisu, který si střihnu rekreačně dodnes. S taťkou si také občas rádi zahrajeme nohejbal. Mojí srdeční záležitostí ovšem byli už od dětství koně. Musela jsem ale tenkrát čekat až do čtrnácti let, než jsem se mohla přihlásit do jezdeckého oddílu.

Jasně! Nejdříve jsem jezdila na Fakýrovi, Arance, Gastonovi a Servácovi. Když pak do stáje přišel kůň Dany od parkurového mistra Pecháčka, řekli mi, abych si ho osedlala a vyjela na něm. Jenže to jsem ještě netušila, co je Dany za pana Koně. Se svými jezdeckými neschopnostmi jsem se na něj tedy usadila, vzala za otěže a pobídla ho ke kroku. Dany byl však zvyklý pouze na jemné povely nohama, takže mě okamžitě „sundal“ a odcválal na atletický stadion, kde udělal kolečko beze mě. Takhle začal můj vztah s koněm Danym, který trval skoro tři roky. Jedno období jsem si ho schválně brala hodinu co hodinu, dával totiž nám, mírným začátečníkům, pořádnou školu. Mívali jsme i služby ve stájích, spala jsem mu pod nohama a bylo to moc krásné. Když už jsem se pomalu začala dostávat k závodním koním, zablokovala jsem si záda a nebyla schopná se dva tři měsíce skoro ani hnout. Tehdy jsem musela spoustu věcí přehodnotit a uvědomila jsem si, že bych chtěla především tančit. Obě aktivity ale nešly časově spojit, pokud jsem je chtěla dělat naplno. Musela jsem si tedy vybrat a tanec zvítězil. Ovšem koně jsou mojí citlivou strunkou dodnes. Jak to jde, chodím si zajezdit a zatrénovat.

Vedou se sami, já je v tom jen podporuji. Ve svém pokojíku mají trám, který nám vymyslela moje kamarádka. Na něm jsou zavěšené na střídačku lanový žebřík, lano, hrazda a kruhy. Když jsme ještě bydleli v Praze, chodili do Sokola, teď dělají sportovní gymnastiku. Od půl roku pravidelně plavou, loni si chodili se strejdou Jirkou občas „plácnout“ tenis, už dvě sezony pěkně lyžují a letos začali bruslit. Sportovního ducha v sobě rozhodně mají. Sami si časem najdou, co jim je nejbližší a co je nejvíc baví. O to mi jde totiž především.

OTÁZKA NAVÍC

Máte nějakou rodinnou sportovní tradici?

Ano, cross běh Velká kunratická. Běhá se přes sedmdesát let vždy druhou neděli v listopadu za každého počasí, což může být slunečný podzim, ale i rozblácený, zasněžený či mrazivý den. Můj tatínek má za sebou třicet startů, a to jen proto, že o „Kunratické“ dřív nevěděl. Já šestnáct, můj starší synovec Petr osm, mladší Vít dvanáct, Danielka Dlouhá (dcera Vladimíra Dlouhého, pozn. redakce) devět a Janík s Jiříkem loni na podzim běželi podruhé. Kolik „startů“ má moje maminka, ani nevím. Ona sice neběhá závod, ale dělá nám „servismanku“ a úžasně se o nás stará. A aby nás nafotila, naběhá se nejspíš stejně jako my. Tento závod má pro mě skvělou atmosféru, je prima vidět v pohybu několik generací zároveň. Danielka, která teď bydlí v Polsku, kvůli „Kunratické“ přiletěla na víkend, aby nepromeškala další start. Přiznám se, že je pro mě hnacím motorem můj tatínek. Nevím, jestli bych sama nebyla líná. „Kunratická“ je pro mě hlavně úžasným rodinným setkáním s trochou adrenalinu navíc!

TV Plus, autor: Jiří Landa