Petra Janů: V zajetí francouzské rumby

Zdroj: Monika Navrátilová a isifa

„Nedělám si z ní žádné vrásky. Jsem ráda, že mám hezkou práci a že i po těch všech věcech, které jsem loni prožila (zpěvačce zemřel manžel Michal Zelenka, pozn. redakce), se mi daří a jsem ráda na světě. A pokud budu zdravá a lidi mě budou chtít poslouchat, což zatím chtějí, tak mi ke štěstí nic neschází. Tvrdím, že mi je třicet po každé straně,“ směje se. A jak narozeniny oslaví?

„Přesně 19. listopadu budu mít velký koncert v pražské Lucerně, takže je oslavím se svými kamarády a s diváky. Pořady Můj hříšný muž
Myslím si, že šedesátiny a čtyřicet let na jevišti by se měly oslavit ve velkém,“ podotýká. Při této příležitosti se nabízí také otázka, kdy jí nějaký fanoušek během kariéry složil největší poklonu. „Kousek za Prahou v Milovicích kdysi bývala sovětská posádka. Měli tam i velký kulturní dům, kde všichni umělci z Pragokoncertu museli, ať už chtěli, nebo ne, vystoupit. Já tehdy zrovna procházela svou rockovou érou, takže jsem zpívala všechny ty Motoresty, Exploduj… Prostě to byl můj repertoár. Jenže o pauze do šatny přiběhl takový mrňavý ruský generál, no spíš generálek, a začal na mě řvát, abych tak nelítala po jevišti, a rozkázal mi, že musím stát u mikrofonu jako opravdový umělec. A pak dodal kouzelnou formulaci, na kterou nadosmrti nezapomenu: ‚Pokud budou vojáci poslouchat tuhle vaši francouzskou rumbu, nebudou poslouchat oficíry!‘ Totálně mě dostal tím, jak měl jasno v žánrech a že francouzská rumba pro něj asi byla vrcholem nevkusu, podvracením republiky a symbolem kapitalistické spodiny,“ vzpomíná s úsměvem.

TV Revue, autor: (JL)