Petr Vichnar: Jak jsem se nestal klavíristou

Zdroj: petra pikkelová a čtk/jiří herman

Povídali jsme si v Rohlíku, jak se říká televizní restauraci na Kavčích horách. Petr Vichnar nechal na stole mobil s tím, že mu má volat syn, který právě dělal maturitu. Než jsme se stačili rozpovídat, telefon skutečně zazvonil. Podle Petrova výrazu bylo patrné, jak synova maturita dopadla.

Předpokládám, že je všechno v pořádku...

Jo, za jedna, za dvě a pak nějaká ta „lidovka“… (úsměv)

Mám tři. Nejstarší je Ondřej, kterému bude v říjnu třicet, vystudoval novinařinu a pracoval tři roky na fotbalové Spartě, kde dělal on-line přenosy, psal programy a staral se klubu o publicitu. V prosinci odtud odešel do PR agentury, kde ale v současnosti také končí. Verunka, ročník 1988, je na magisterském studiu sociální antropologie a v současnosti prožívá jeden semestr na univerzitě v Brisbane, před tím studovala v Lyonu. Nejmladšímu Martinovi je jedenadvacet a po maturitě by chtěl jít taky na nějakou vysokou školu. Dcera je hodně zaměřená na kumšt, co ale bude dělat, nevím. Je perfektně jazykově vybavená a je to moc chytrá holka. Oba kluci jsou hodně švihlí sportem. Vůbec mám fajn děti a mám z nich radost. Děti jsou pro mě jedním z pilířů životní spokojenosti, mezi něž počítám harmonickou rodinu a práci. Možná tím hlavním.

Na fakultě se objevila na nástěnce – mezi nabídkami typu „Prodám brusle“ nebo „Kupte běžky!“ – výzva, kdo chce zkusit konkurz na televizního sportovního komentátora, ať zavolá tam a tam. Tak jsem tam zavolal. Jak jsem se později dozvěděl, prosadil to Štěpán Škorpil. Do té doby chodili do sportovní redakce hlavně novináři a lidi z rozhlasu, a on byl přesvědčený, že právě naše fakulta je pro tohle povolání ideální vzdělání, protože si teoreticky i prakticky osaháte celou škálu sportů. Já k tomu měl navíc češtinu – tedy výuku jazykové kultury – což se hodilo.

Myslím, že byl z turnaje v šermu fleretem. Když jsem nastupoval do redakce, byl tam stabilní kádr, který už měl sporty rozdělené, a dostat se k nějakému atraktivnímu nebylo jednoduché. Kromě šermu mi přidělili ještě badminton a nějaký další malý sport. Než jsem šel na první přenos, radil jsem se se zkušenějšími kolegy, protože šerm nebyl můj šálek kávy, a nakonec jsem si vzal k sobě jako experta našeho tehdy nejlepšího fleretistu Koukala, který to velmi dobře zvládl, takže moje premiéra dopadla uspokojivě. S badmintonem jsem to později řešil stejně. Prvním větším sportem, ke kterému jsem se dostal, byla házená. S ní jsem zažil slavnou éru Dukly Praha, včetně vítězného finále v Poháru mistrů evropských zemí. Bylo to 1. dubna 1984 a byl to můj první opravdu velký přenos – jakási komentátorská maturita... No, a v tomtéž roce jsem začal komentovat i hokej. Napřed ligu a pak i mistrovství světa.

Nebylo to slavné, protože jsme je tolik nepotřebovali.

To ne. (úsměv) Každý znal nějaký jazyk. Já byl třeba němčinář. Tenkrát se ale zdaleka tolik nejezdilo.

Ne, to se nedělalo. Ale abych se vrátil k tomu, jak jsem se dostal k hokeji. Když jsem ten konkurz udělal, nemohl jsem hned nastoupit, protože jsem ještě studoval, tak mě vzali jako externistu a v téhle pozici mě zastihlo mistrovství světa v hokeji v Praze v roce 1978. Tehdy mě posadili do kabiny a já komentoval snad dvanáct zápasů, které se u nás nevysílaly, ale šly do ciziny, protože režisér potřeboval mít v uchu nějaký komentář, aby na něj obrazově reagoval.

Ne tak docela. Ve sportovní hale byla místnost, kde seděl tehdejší šéfredaktor Karel Mikyska a sledoval to. A jelikož se mu můj komentář líbil, vzpomněl si na to ve čtyřia­osmdesátém roce, když hledali někoho na hokej. A o rok později už jsem jel na svoje první mistrovství světa.

V žádném případě. Když jsem komentoval zápas Československo–Sovětský Pořady Studio Londýn
svaz na mistrovství světa 1985 v Praze, tak si možná vzpomenete, jak dal Růžička od mantinelu gól v momentě, kdy sovětský brankář ležel na zádech, protože couval a upadl. Tenkrát jsem tak řval, že kameramani málem ohluchli a pak mi za to nadávali.

Neměl. Když jsem začínal, už to nebylo jako za dob Váchy a Brábníka, kteří byli na začátku normalizace ohromně sledovaní, a protože se hokej zpolitizoval, tak to nakonec odnesli. Za mě už nebyl nikdo nucený svůj komentář nějak modifikovat.

Ne.

Věděli jsme, že existuje nějaká hranice, za kterou nelze jít, ale to nejde ani dneska, i když jsou hodnoty jinde. I tenkrát to byla televize veřejné služby a musela se v ní dodržovat nějaká pravidla. Ačkoli, některé zákazy byly absurdní. Vzpomínám si, že jsme ve zpravodajství třeba nesměli mluvit o úspěších amerických sportovců. Tenkrát byli výborní američtí sjezdaři Phil a Steve Mahreovi, a když se jednou umístil náš Zeman za nimi třetí, smělo se jen říct, že získal bronzovou medaili, ale kdo byl první a druhý, už ne. Nebo když přijeli kolegové z Kanadského poháru, řešilo se u náměstka ústředního ředitele, že řvali víc, když útočili Kanaďané, než když útočili Rusové, takže vlastně fandili Kanadě. Těžko se těm soudruhům vysvětlovalo, že v hale byla drtivá převaha domácích diváků, a když útočilo jejich mužstvo, byl to takový randál, že komentátor bezděčně zvyšoval hlas, kdežto když útočili Rusové, bylo ticho jak v kostele, protože ruských fanoušků tam bylo jen pár.

Luboš byl snad nejzářivější příklad toho, že i před rokem 1989 byla v televizi spousta skvělých profesionálů. Ať už se jmenovali Pecháček, Škorpil, Holubec, či Mikyska. Ti všichni své řemeslo skutečně ovládali. Na komentování neexistovala žádná škola, každý si k tomu musel dojít nějak sám. Včetně mě. Samozřejmě mi šéfové vysvětlili princip té profese, třeba jaký je rozdíl mezi rozhlasovým a televizním komentářem...

To je generační spor. Já jsem představitelem starší školy, kdy nám bylo zdůrazňováno, že prvotní je obraz a komentář je jen doplňková záležitost. Divákovi má zdůraznit důležité informace nebo to, co nemůže vidět, ale je nesmysl mu říkat, že někdo je v rohu a přihrává před branku, když to vidí.

Ano. (úsměv) Dnes ovšem mají mladí komentátoři pocit, že když chvilku mlčí, snižuje se napětí.

To je samozřejmě teze, kterou jsme dodržovali a jejímž nositelem byl Vít Holubec. Ten, když komentoval fotbal, třeba půl minuty neřekl ani slovo. Novátorem se stal Štěpán Škorpil, který měl díky svému vzdělání široké znalosti z oblasti anatomie, fyziologie a psychologie sportu a vnášel do komentářů více těchto atributů, čímž se stal mnohomluvnějším. Vedli jsme o tom spoustu debat, lidi mu to hodně vyčítali, ale on se s tím prosadil, protože byl silná osobnost. A tu profesi ovlivnil. Dneska jsou i tací, kteří hovoří pořád. Mně to vadí, mám jiné vyznání, ale respektuju, že to mladší generace přijímá.

Ale nevysílala se, aspoň ne v televizi. Někdo to nahrál o přestávce internetového přenosu. Oni se bavili tak, jak se chlapi baví při sledování fotbalu, přičemž padne i nějaké to drsné slovo. Že to uniklo, není jejich chyba, i když nám vedení neustále připomíná, že jakmile máme na uších sluchátka s mikrofonem, musíme si dávat pozor. Slovenskému komentátorovi Telekymu se kdysi stalo, že točil záznam odněkud z Ruska, třikrát ho stopli a musel začínat znova. A on, jak byl vynervovaný, řekl, že se na to vyse… To se pak dostalo omylem do záznamu, který začínal slovy: „Já už sa na to vy… Vítám vás…“

Se mnou to bylo tak, že se na turnaji Karjala v Helsinkách vysílal záznam nějakého utkání, který měl začít – protože jsme měli málo času – až úvodním vhazováním. Před tím jsem si povídal s Jiřím Lípou, jenž mě z Prahy jistil, kdyby vypadly mezinárodní linky, a diktoval mu sestavy. Pak došlo na hymny, které přišla zahrát krásná, prsatá blonďatá houslistka v bílých, přiléhavých šatech, a Jirka se zeptal: „Kdo to je?“ a já odpověděl: „Ta je dobrá, co? Potkal jsem ji v tiskovým. A ještě navíc umí na housle...“ plus takový ty obvyklý řeči. Oni to pak sestříhali a vysílalo se to v silvestrovských Brankách. Odtamtud se to potom dostalo na YouTube. Ale vzniklo to nevinně a vůbec to nebylo ve sportovním vysílání.

V devadesátých letech jsme zjistili, že nelze pokračovat v praxi, která tu byla od začátku – že všichni dělají všechno. S nárůstem výroby sportovních pořadů jsme vyčlenili tři čtyři lidi, kteří dělali jenom zpravodajství, a zbytek se věnoval přenosům. Teď došlo ke změně, byli navrženi lidi, kteří se měli zúčastnit konkurzu do Branek, a mně – po nějakých osmnácti letech, co jsem je nedělal – bylo řečeno, abych ho taky zkusil. A protože se takovéhle nabídky neodmítají, šel jsem do toho a uspěl. Když mi oznámili výsledek, povídal jsem, že bych ale nerad přišel o další věci. Naše profese je krásná i proto, že je pestrá. A oni odpověděli, že tím, že jsme čtyři a vyjde na nás služba tak osm dní v měsíci, si své další aktivity můžeme ponechat. V mém případě to znamená moderování hokejových pořadů, komentování házené, lyžování, krasobruslení a tak dále.

Můj tatínek byl profesionální violoncellista. I maminka byla hudebně zaměřená. Takže jsem hrál devět let na klavír a po základní škole jsem se rozhodoval, jestli půjdu studovat konzervatoř, protože mě moje profesorka přesvědčovala, abych to zkusil, že mám talent. Jelikož jsem ale současně hrál basketbal, nechtěl jsem sedět osm hodin denně u piana, zvolil jsem tedy sport a dráhu muzikanta opustil. Tahle stopa ve mně ovšem zůstala, takže jsem dodnes velký milovník klasické muziky. A to ještě velmi úzkého období – baroka a klasicismu. Samozřejmě si rád pustím i Dvořáka, Čajkovského nebo Mendelssohna, ale muziku Bachem, Vivaldim a Mozartem počínaje a mistry symfonie konče vydržím poslouchat pořád. Nic jiného ve mně nevzbudí takové emoce. Strašně rád mám i divadlo, tím spíš, že moje druhá žena je herečka. Do divadla chodíme často. V Paříži jsme spolu třeba byli v Comédie Française na Molièrovi, ačkoli ani jeden neumíme francouzsky. Přestože jsme nerozuměli jedinému slovu, ta atmosféra nás pohltila. A třetí, co mám rád, jsou filmy. Takže tyhle umělecké obory mi tak trochu vybalancovávají život ve sportu. Sport je krásný, ale malinko jednostranný. Kromě toho mám malý domeček, takže se občas rýpu v zahrádce – spíš se starám o trávu – což je moc hezký pocit. Potřebuju cítit nějakou harmonii. Proto jsem se vzdal komentování hokeje, které už mi přerůstalo přes hlavu, protože vyžaduje nesmírně náročnou přípravu a cestování a já si najednou uvědomil, že mě to začíná požírat. Tak jsem se ho po dvaadvaceti letech raději zřekl, abych si zachoval zdravý rozum. Čímž ale neříkám, že pro svou profesi nedělám maximum. Ti mladí by mě ani nenechali. To je další věc, že redakce se doplňuje o mladé lidi a vy s nimi musíte držet krok, což vás posouvá dál. Ale je potřeba profesi a soukromí udržovat v rovnováze. Mám rád plný, bohatý a vyrovnaný život a snažím se uchovat si hodnoty, které vyznávám. A trochu humoru. To jsou hlavní impulzy, které mě udržují v dobrém rozmaru, pohodě a optimismu, i když okolní svět k němu moc nesvádí.

Vizitka

Narodil se 31. října 1953 v Praze

Byl dorosteneckým přeborníkem ČSSR v basketbalu

Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu (obor čeština, tělocvik) UK

Do sportovní redakce ČsT nastoupil v roce 1978, má za sebou přes 2000 přenosů, 13 olympiád (počínaje Calgary 1988), 20 MS v hokeji, více než 20 MS v krasobruslení, kromě toho se specializuje na házenou, lyžování, vodní sporty

Šestkrát získal cenu TýTý

Je podruhé ženatý, má tři děti: Ondřeje (30), Veroniku (24) a Martina (21)

Mezi jeho koníčky patří sport, klasická hudba, divadlo a film

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák