Obouvali jsme svět

Obouval celý svět a z tehdejšího Československa se díky tomu stala velmoc. Pojďme s pořadem Retro nahlédnout do zákulisí proslulé značky Baťa, zavzpomínejme na dobu dávnou, i nedávno minulou.

Mluvit o obuvnictví znamená hovořit také o městě, které je s proslulým podnikatelem Baťou a výrobou bot úzce spojené. Historické prameny nás poučí, že první zmínka o Zlínu pochází z roku 1322. Až do konce 19. století byl jedním z malých městeček valašské oblasti bez většího významu. Zlom přišel v roce 1894, kdy tam sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi založili obuvnickou firmu. Z rodokmenu slavné rodiny zjistíme, že ševcovský verpánek jejich předky živil už sedm generací.

Ambice Baťů nebyly malé, tehdy dokonce převratné. Zavedli sériovou výrobu, pevnou pracovní dobu a fixní mzdu. Baťa se prostě vymykal, ať šlo o výrobu obuvi, řízení firmy, či vztah k zaměstnancům. Vyžadoval zaměstnancům perfektně odvedenou práci, kterou dokázal odměnit. Platy byly mnohem vyšší než jinde. Baťův dělník si vydělal za týden průměrně 400 korun, zatímco v průmyslu kolem 270 korun. Všichni respektovali nekompromisní zásadu: "Jeď, jak chceš, kdy chceš, ale musíš být v práci včas."

Baťa zavedl na tehdejší dobu nevídaný sociální systém. Pracovalo se pět dní v týdnu po osmi hodinách (jinde šest dní). Dbal o pracovní prostředí, nakupoval nejmodernější stroje. O své zaměstnance se uměl postarat. Připomeňme třeba internáty pro dojíždějící či proslulé Baťovy domky postavené z červených cihel, které daly Zlínu typický ráz. Už tehdy v nich nechyběla koupelna.

Tajemství úspěchu

Tomáš Baťa starší zažil krušné chvíle jako ševcovský tovaryš ve Vídni, když jeho boty nešly na odbyt, a vrátil se bez peněz. V čele zlínské továrny se mu začalo dařit. Nebyl továrníkem, který prochází nadřazeně halami, ale sám si vyzkoušel výrobní postupy a pak navrhoval, co a jak zlepšit. Přínosný byl jeho pobyt v Americe, kde pracoval jako dělník u Henryho Forda.

Vytvořit obuvnické impérium nebylo snadné. Jednu dobu se firma topila v dluzích a hrozil krach. Úspěch přinesla výroba plátěné obuvi s gumovou podešví a elegantní vi gu špičkou. Pomohla reklama a boty špičko se staly hitem. V době první světové války vyráběl pro rakousko-uherskou v armádu miliony párů obuvi. Král ševců si poradil i s ekonomickou krizí. Zlevnil boty na polovinu, snížil platy, což vyrovnal zlevněním potravin ve své prodejně. Ostatní krachovali, ale Baťovi se dařilo tak, že se prosadil i ve světě. Firma přijímala tisíce zaměstnanců.

Baťa také měnil tvář Zlína. Zval významné architekty a nechal postavit obchodní domy, nemocnici, školy a stovky rodinných domků. Známá je jeho pojízdná kancelář v proslulém 77,5 metru vysokém mrakodrapu. Pořady Retro
Všechno měl promyšlené - i ceny končící magickou devítkou.

V roce 1945 byly Baťovy závody znárodněny. Pro komunisty byl kapitalista Baťa nepřijatelný vykořisťovatel, a tak ze z podniku Baťa stal národní podnik Svit a Zlín byl v roce 1949 přejmenován na Gottwaldov. K původnímu názvu se vrátil v roce 1990. Za socialismu Svit zůstal naším největším výrobcem a vývozcem obuvi. Je s ním spojený i Pavel Zapletal, který v něm působil jako modelář dámské obuvi, později jako návrhář a po revoluci byl spoluzakladatelem centra pro design obuvi pro společnost C'Svit Zlín. Dnes značka Baťa "obouvá" například Helenu Vondráčkovou, Báru Basikovou či Gabrielu Demeterovou. Kdoví, jestli se vzkřísí sláva Baťova impéria, když svět stále více zaplavuje levná obuv čínské provenience.

Boty od Bati byly jednoduché, praktické, levné. Vyráběly se ale i velmi moderní a neobyčejné modely. Baťovky, jak se jim říkalo, padly jako ulité. Dámy si libovaly v lodičkách na podpatcích, kterým se říkalo jehličky. Oblíbené byly lakýrky vyráběné i pro děti. Nesmíme zapomenout ani na proslulé gumáky.

Boty v Retro stylu

Kdo chtěl jít v padesátých letech s módou, musel mít v botníku "šedý mor", gumové boty nad kotníky, pojmenované podle jejich barvy (vyráběly se i bílé), se zipem vpředu přes nárt či na boku anebo se zapínaly na tlačku na venkovní straně. Obouvaly se na papuče nebo na lehkou obuv. Nahoře u lemu je zdobila umělá kožešinka. V šedesátých letech zaplavily trh zimní boty, tzv. kordovánky, vyráběné z umělé kůže uvnitř s umělou kožešinou, které sahaly do půli lýtek.

Později byly hitem lehké kozačky pod kolena z lesklého umělého materiálu, většinou bílé barvy. V nich a v minisukni okouzlila nejedna žena. Je třeba podotknout, že za socialismu se boty stejně jako spousta jiného zboží často musely shánět "pod pultem". Pokud si zákazníci mohli vybírat, pak obyčejně jen ze dvou či tří vzorů.

Boty jsou tématem dalšího vydání pořadu Retro. Jeho moderátorka Martina Vrbová si zavzpomínala: "Když se řekne socialistické boty, vybaví se mi cvičky s gumou přes nárt, kterým se říkalo ´jarmilky´ nebo ´spartakiádky´. V nich jsem cvičila při tělocviku, vystupovala na spartakiádě na Strahově. Dokonce jsem si je brala i k moři jako boty do vody. Dalším fenoménem té doby byly důchodky. Zimní levné boty z filcu, původně určené pro důchodce se staly hitem mladých. Vyráběly se v tmavě šedé nebo černé barvě se zipem na boku nebo nahoře přes nárt. Měla jsem na nich i kožešinku, na což jsem byla patřičně pyšná. Kdo je tehdy neměl, nebyl ´in´. Pamatuju si taky na bílé lakovky ze Svitu, které jsem nosila do tanečních. Byly nezapomenutelné. Moje první seznámení s botami na podpatku."

Natáčení Retra Martinu baví. "Je zajímavé vracet se do doby života rodičů a babiček. Ožívají minulé časy i to, co známe jen z vyprávění. Na mládí člověk vzpomíná rád, i když mnohé bylo za komunismu postavené na hlavu. Je fajn, že je Retro určitým obrazem doby."

ZAJÍMAVOSTI

* Asi před 15 000 lety lidé používali jako "krém na boty" tuk a kouř

* Ve starověkém Římě měla každá společenská třída předepsáno, jakou smí nosit obuv

* V době křižáckých válek se do Evropy dostaly ly zobákovité boty, délka špice se určovala podle společenského postavení. Nejvýznamnější lidé nosili střevíce dvaapůlkrát delší než chodidlo. Musely se vycpávat a připevňovat pod kolena nebo k pasu, aby se v nich vůbec dalo chodit.

* V 17. století se objevily klasické podpatky a kotníčková obuv

* Údajně až v 19. století začali lidé rozlišovat levou a pravou botu

SLAVNÍ BAŤOVÉ - KDO JE KDO

Tomáš Baťa (1876-1932) Narodil se v rodině nemajetného ševce Antonína Bati. Byl jedním z dvanácti dětí. Ve čtrnácti letech se začal učit obuvnickému řemeslu, jako tovaryš zkoušel štěstí ve Vídni, ale neuspěl. Brzy poté, kdy v roce 1894 se sourozenci Antonínem a Annou založili ve Zlíně malou továrnu na výrobu obuvi, se projevily jeho manažerské a obchodní schopnosti. V roce 1923 se stal starostou Zlína a údajně se mluvilo o tom, že by se mohl stát prezidentem po T. G. Masarykovi. Tragickou smrtí při letecké nehodě v roce 1932 všechny plány skončily. Jan Antonín Baťa (1898-1965) Nevlastní bratr Tomáše Bati.

V čele americké pobočky nijak nevynikal. Mnohem lépe si vedl jako obchodní zástupce v Londýně. Po tragickém úmrtí Tomáše Bati vedl mimořádně úspěšně společnost navzdory tomu, že vrcholila ekonomická krize. V té době dokonce zakládal nové továrny, získával další trhy. Jeho působení znamenalo b í l největší rozkvět firmy. Byl obviněn z kolaborace s fašisty, která se ale nikdy neprokázala, a jeho jméno bylo posmrtně očištěno. Usadil se v Jižní Americe, kde založil nejen řadu obuvnických firem, ale i měst podobných Zlínu. Zemřel v Brazílii. Byl navržen na Nobelovu cenu za mír. Tomáš John Baťa (1914-2008) Syn Tomáše Bati se vyučil v otcově firmě.

Absolvoval Obchodní akademii v Uherském Hradišti, studoval ve Švýcarsku a Velké Británii. Po okupaci Československa odešel do Kanady. V Torontu založil firmu Bata Shoe Company. V prosinci 1989 přijel Tomáš Baťa do Československa. O něco později byl oceněn Řádem T. G. Masaryka. Ve Zlíně vznikla nadace a univerzita nesoucí jeho jméno. Thomas George Baťa (nar. 1948) Syn Tomáše Johna Bati, pokračovatel rodinné tradice. Vystudoval prestižní školy. Vede společnost Baťa v Kanadě, odkud řídí všechny své obuvnické podniky po světě.

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková