Největší kouzlo je láska

Zdroj: isifa/getty images, fotolia a archiv tt

Může se zdát, a je to velmi pravděpodobné, že čarodějnictví je staré jako lidstvo samo, ale přesvědčit se o tom je vyloučené. Žádný z dostupných historických materiálů neuvádí, kdy přesně všechno začalo.

Přesto je jisté, chceme-li se aspoň přiblížít kořenům čarodějnictví, že se musíme vydat do hodně vzdálené minulosti lidstva, jež od svých prvních kroků na Zemi svádělo boj s přírodními živly a úkazy, které si nedokázalo vysvětlit. A tak už někdy v paleolitu, starší době kamenné, přišlo ke slovu čarování, neboli kouzla či rady založené na intuici a schopnostech šamanů, kouzelníků, čarodějnic a čarodějů, kteří v mnohém předběhli vědu. Ovšem dlužno dodat, že se našlo i nemálo podvodníků. S touhou pochopit a ovládnout přírodní síly souvisí magie spojovaná se šamanstvím a čarodějnictvím. To mělo v průběhu věků v různých kulturách zcela odlišné významy. Ale vždycky znamenalo používání údajně nadpřirozených schopností a sil.

Možná se vám vybaví zvyk z dávných časů, který se udržel dodnes – pálení čarodějnic – známý také jako filipojakubská či Valpuržina noc. Lidé věřili, že noc ze 30. dubna na 1. května je magická. Slétají se čarodějnice natřené mastí od ďábla, sedící na koštěti, vidlích či lopatě na chléb, na svůj sabat končící zakokrháním kohouta. Otevírají se jeskyně a podzemní sluje s poklady.

Na vyvýšených místech se zapalovaly vatry původně na ochranu před zlou mocí a démony, až později se z tohoto zvyku, mimochodem jednoho z největších pohanských svátků, stalo Pořady Černá mše
pálení čarodějnic. V některých pramenech se dočteme, že šlo především o oslavu příchodu jara, svátek mládí a plodnosti. Čili dodržovat tuto tradici mohou klidně i ti, kteří o čarodějnictví nechtějí ani slyšet.

Nicméně čarodějnice měly významné postavení. Lidé za nimi chodili s nadějí pro radu. Tu pomohly bylinky, tu znalost poměrů a povah či vlídné slovo nebo „čarodějnická“ moudrost. Zřejmě tam někde jsou počátky léčitelství a psychologie. Možná že rekvizity, bez nichž si správnou čarodějnici nedovedeme představit, v podobě věštecké koule, karet, různých amuletů a vykuřovadel spolu s příšeřím nebyly až tak důležité, jen charakteristickým způsobem dotvářely tajemnou atmosféru. Jak známo, zneužít se dá všecko, ziskuchtivých šarlatánů bylo vždycky víc než dost a zdaleka ne každá čarodějnice by obstála coby léčitelka či psycholožka.

Vraťme se ještě do minulosti. Od pozdního středověku se zvedl silný odpor proti „čarodějnictví“, který vyústil v inkviziční procesy. Cejchem čarodějnice, výjimečně i čaroděje, mohl být označen každý, kdo vadil církvi či vrchnosti. Stačilo, že se odlišoval třeba názorem, majetkem, schopnostmi, a skončil na hranici. Podezřelými ze spojení s pekelnými silami byli například i hrbatí, slepí a hluší. I to byla záminka pro vyřizování osobních účtů.

Od nepaměti existují nadšení vyznavači čarodějnického oboru a jeho zarytí odpůrci. Dnes se k čarodějnictví hlásí tisíce žen po celém světě. Odmítají, že by šlo o něco nekalého. Často mají znalosti z mnoha oborů a, jak říkají, spojují je s ženskou intuicí a moudrostí přírody. Patří k nim i Sandra, dcera českého herce Raoula Schránila, žijící v Německu. Chodí k ní i vědci a lékaři. Za prvořadé mecku lékaři prvopokládá, abychom se správně chovali k sobě navzájem a k přírodě. Podle ní se dá slovem ublížit víc než magií a všechno se nám vždy vrací. Lze souhlasit i s vědmou Markétou Vostrou. „Vůbec největším kouzlem je láska, která je univerzálním lékem na jakýkoli problém,“ řekla v jednom rozhovoru.

Čarodějnictví netřeba hned zatracovat. Jak známo, svěřená bolest, poloviční bolest. Taky platí: Všeho s mírou a vzít do hrsti rozum. Nebo intuici? Jistě je na každém, čemu věří, čím a kým se nechá ovládat a kam až co nechá dojít. Ať je náš vztah k čarodějnictví jakýkoli, bez obav se můžeme řídit nejvyšším zákonem čarodějnické magie: „Dělej, co chceš, pokud to nikomu neškodí.“

Střípky

Nechvalně proslulé čarodějnické procesy se konaly od 15. do 18. století. Počátky těchto honů sahají až do antiky a jejích představ o démonech a zlých duších. Ve starém Římě patřilo čarodějnictví k nejtěžším zločinům

.

Nařčením z čarodějnictví se často řešila osobní nenávist. Inkvizici měla v rukou nejen církev, ale také světské soudy. Štvaní skončilo až osvícenstvím. V RakouskuUhersku pronásledování čarodějnic zastavila Marie Terezie.

U nás nejvíc trpěly Slezsko a severní Morava, ale známé jsou i procesy v Čechách, například královéhradecké či rokycanské případy.

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková