Na houby v zimě? Proč ne!

Zdroj: profimedia a jiří laštůvka

Pokud se vám zdá poněkud zvláštní psát o sbírání hub v únoru, pak vás vyvedeme z omylu. Nejde totiž o výsostně letní zálibu, jak by se mohlo zdát, i když v tomto období jsou lesy, luhy a háje pravým rájem houbařů toužících po bohatém úlovku. Houbaří totiž prý až dvě třetiny Čechů. A jak se dále dočtete, na houby můžete vyrazit prakticky po celý rok. Navíc ČT začíná vysílat cyklus o houbaření. Zkrátka informací není nikdy dost a pár zajímavostí přijde vhod.

Začněme zimními houbami. Všechny rostou na kmenech nebo pařezech odumřelých stromů. Výhodou je, že je téměř vyloučena záměna s některou jedovatou příbuznou. Lze z nich připravit smaženici, guláš nebo třeba falešnou dršťkovou, jež nikdy nechybí na štědrovečerním stole vášnivých sběračů.

Nejtypičtější je penízovka sametonohá. Roste od října do března, a libuje si dokonce i při minus deseti stupních Celsia. Najdete ji uvelebenou v trsech na dřevě listnáčů (javor, buk, jilm), nejradši má tlející kmeny. Také stále oblíbenější hlíva ústřičná může být úlovkem ze zimního listnatého lesa. S hlívou se zaměňuje pařezník pozdní. Výtečný je naložený do octa. Celoročně najdeme na větvích černého bezu ucho Jidášovo, které se přidává do čínských Pořady Na houby
jídel. Nejbohatší úroda bývá po slabé oblevě.

V lednu a únoru se podle počasí mohou objevit houby, jež se jinak sbírají daleko později. Když před lety učinil takový nález slavný mykolog, profesor Smotlacha, konstatoval: „Nedá se nic dělat, jsou to májovky.“ I brzy zjara si houbař přijde na své. V březnu přichází čas smržů. Patří k nejchutnějším houbám a daří se jim třeba v Českém středohoří, Polabí, Českém krasu, na jihu Moravy. Výtečné jsou v polévkách, omáčkách, plní se masem i uzeninou. Lahůdkou jsou topinky se smržovou pomazánkou.

Od dubna se setkáváme s hřibem smrkovým či borovým, roste také pod listnáči a může vykouknout i na zahradní skalce. K nadšení houbařů se záhy objeví pestrá nabídka: křemenáčů řadících se v oblibě hned za hřiby, klouzků, lišek, bedel a dalších. Hlavní sezona už je za dveřmi...

Podívejme se do historie. Vybrané houby (např. lanýže) byly luxusní položkou na jídelníčku králů, šlechticů a církevních hodnostářů. V dobách neúrody, válek a hladomoru byly naopak považovány za „maso chudých“. Houby u nás začali sbírat zřejmě už staří Slované, když se schovávali v lesích před nájezdníky. Avšak pozor na jedovaté druhy. Na otravu muchomůrkou zelenou zemřel římský císař Claudius, císař Karel VI. či papež Klement VII. Tudíž najdeme i zmínky, že houby jsou dílem ďábla a zlých sil. Vzniklo též mnoho ho p pověr a mýtů. Ovšem to, že rostou za úplňku, je podle zkušených mykologů pravda.

Největším krasavcem je hřib královský s nafialovělým, až modravě červeným kloboukem a žlutou nohou. Jedná se o ohrožený druh, takže netrhat, nesahat, jen se kochat jeho nádherou. A i když nenajdete vůbec nic, procházka v přírodě stojí za to.

Víte, že…

Čerstvé houby obsahují asi 90 % vody. Pokud si nedáte hromadu smetanové houbové omáčky či smaženici, pomáhají udržet štíhlou linii, neboť dvě stě gramů má jen třicet kalorií. Ale pozor: jsou těžko stravitelné a aromatickými látkami povzbuzují chuť k jídlu.

Houby byly řazeny k rostlinám, nyní tvoří samostatnou říši. Silou růstu dokážou údajně prorazit i beton.

Jsou zdrojem vitaminů A, B, D, K, obsahují draslík, hořčík, vápník i vlákninu, některé mají léčebné účinky, třeba hlívě ústřičné se připisuje schopnost posílit imunitu či snížit hladinu cholesterolu a cukru v krvi

Na jednom hektaru lesa se ročně nahromadí až čtyři tuny mrtvé organické hmoty, kterou houby s bakteriemi rozloží

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková