Moře písku

Zdroj: isifa a čt

Na první pohled je každá poušť jen obří hromada písku. Ovšem pozor: není písek jako písek. V jihozápadní Africe se podél pobřeží Atlantského oceánu táhne Namib. Poušť, která hraje všemi barvami a fotografové ji řadí mezi jednu z nejkrásnějších. Písky tu nabývají odstínů oranžových, sněhově bílých i temně hnědých. Vše závisí na obsahu minerálů či úhlu úhl hlu dopadu světla.

Namib je ale jednička i v mnoha dalších směrech. Údajně vznikla miliony a před osmdesáti miliony let (jiné zdroje uvádějí, že minimálně před pětapadesáti), proto je považována za nejstarší na světě. Leží ve státě zasahuje i do sousední Angoly dlouhá asi 1600 kilometrů. Však také „namib“ v řeči domorodých značí nesmírný nebo nekonečný.

Územím protéká několik většina se ale ztrácí v písku, aniž Nejdůležitější je Kuiseb. suchým korytem, voda v ní proudí týdnů v roce. Namib je totiž vzhledem dešťů i jednou z nejsušších Kuiseb ji rozděluje na Namibie, částečně zasaly a je dlou- Však také dých Namů konečný. olik řek, většianiž dorazí k moři. . Často je však jen suproudí pouze pár týdvzhledem k minimu ších končin vůbec. dvě, zhruba stejné části. Zatímco v severní převažují skalnaté útvary, jih je plný písečných dun.

Právě ony jsou další atrakcí. Některé se tyčí do výšky skoro čtyř set metrů a jsou tak největší na Zemi. Jejich rájem je oblast zvaná Sossusvlei. Obří duny se tu střídají s malými, které se vlivem větru neustále pohybují. Poblíž se pak nalézá Sesriem - místo, kde sezonně žijí lidé.

Severozápadní pobřeží Namibie se vyznačuje silnými proudy, hlavně množstvím mlh, které vznikají, střetne vlhký Atlantiku suchým vzduchem pouště. Zrádné živly zavařily spoustě námořníků. jejich konci svědčí vraky lodí, nichž některé se nacházejí až padesát metrů ve vnitrozemí. Zanesla je tam postupující poušť. Ne nadarmo se zákeřnému kraji přezdívá Pobřeží koster.

Sucho a vedro, kdy teploty šplhají ke čtyřiceti, někdy až pětašedesáti stupňům Celsia, nejsou ' pro život zrovna ideální. Přesto je Namib hojně „zabydlená" a druhově pestrá. Příroda se totiž dokázala extrémním podmínkám přizpůsobit, a tak zde najdete řadu endemitů - organismů, které se jinde nevyskytují. Většina se naučila hospodařit s vláhou z nočních a ranních mlh.

Snad nejtypičtějším příkladem je rostlina Welwitschia mirabilis neboli velvičia podivná. Listy má poseté průduchy, jimiž získává zmíněnou vláhu. Průduchy jsou otevřené jen v noci, přes den se zavírají. Originální jsou rovněž „živé kameny" Lithops verruculosa náležející k sukulentům. Tedy k flóře, jež v sobě hromadí vodu. Co se fauny týče, vedle drobných zvířat typu ještěrek, hadů či brouků se tu objevují i velcí savci. Třeba přímorožci jihoafričtí alias gemsbockové. Jejich organismus se vypořádal s horkem po svém. Tělo se snaží srovnat s okolím, takže jakmile teplota vzduchu stoupá, zvyšuje se i teplota přímorožců. Ti pak zrychleně dýchají, ale nepotí se, čímž neztrácejí potřebnou tekutinu. Na pastvu vyrážejí za tmy, kde se na rostlinách usazují mlžné kapky.

Nočními tvory jsou také gekoni. Na rozdíl od ostatních svého druhu mají mezi prsty blány, které vypadají jako plovací. Díky nim se neboří do písku, navíc se do něj zvládnou mrštně zahrabat. A tak zatímco noci tráví venku, kdy se jim na šupinaté kůži usazuje voda z mlhy, přes den bývají zalezlí hluboko pod zemí. Specificky se tu chovají i chameleoni. Nemění barvu podle okolí ve snaze schovat se před nebezpečím, nýbrž reagují na teplotu a světlo. Brzy ráno a večer ztmavnou, aby „pochytali“ teplo. Ve dne zesvětlají, aby se v žáru slunce nepřehřáli. Narazit zde můžete i na hyeny, antilopy či šakaly.

V poušti Namib jsou také lokality pro těžbu wolframu, soli a diamantů. Část území je navíc od roku 1978 začleněna do národního parku Namib Naukluft, který je nejrozsáhlejší v Africe.

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová