Michaela Nová: Už se chystám na svatbu

Zdroj: Monika Navrátilová

První její příspěvek do Střepin se kdysi zabýval obezitou a bandáží žaludku. Od té doby však utekla spousta času a Michaela se postupně vypracovala až k náročným politickým a ekonomickým reportážím. „I když dělám především tyto hlavní ,repky‘, nejvíc diváckých ohlasů mívají zábavnější témata. Jsem ale ráda, že přesto pracujeme na všech důležitých událostech z celého týdne. Tak by ostatně měla správná publicistika vypadat,“ prozradila mi v úvodu moderátorka.

Mě to baví moc, i když tím na sebe beru opravdu velkou zodpovědnost. Je velmi důležité reportáž co nejobjektivněji poskládat, zmínit v ní všechna dostupná relevantní fakta a nechat promluvit všechny strany. Diváky chceme vždycky upozornit na nejrůznější možné varianty, kterými lze na daný problém nahlížet. Někdy se proto u psaní scénáře dost zapotím… Přitom si ale můžu pohrávat s češtinou a někdy i používat materiály, k nimž se nikdo jiný ještě nedostal, což mě jistým způsobem vzrušuje. Motto Střepin zní: Nazýváme věci pravými jmény. Myslím, že to na naše reportáže přesně sedí. Většinou totiž nic nebývá tak černobílé, jak se to na první pohled zdá být ve zpravodajství.

Citlivých témat jsem dělala spoustu, ale opravdu hodně na mě zapůsobila zejména problematika dětské deprese. Po odvysílání reportáže, v níž jsem měla jednu maminku, kterou se mi asi po dvou měsících podařilo přemluvit, aby promluvila na kameru, se strhla lavina e-mailů, dopisů a telefonátů. V reportáži jsme totiž hovořili o její roční dcerce bojující právě s touto vážnou dětskou chorobou. Hodně rodičů nám pak děkovalo, že se díky našemu příspěvku podařilo odhalit příčinu jejich trápení. Dokonce byla diagnostikována i u dvouměsíční holčičky, která nereagovala na podněty z okolí a pořád jen koukala do stropu. Měla jsem radost, že jsme tímto způsobem mohli pomoci. Hodně závažné a citlivé téma bylo také například sebepoškozování mladistvých… A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Samozřejmě záleží na tématu. Většinou bývá jasné, co je z daného týdne nejdůležitější, takže se společně s kolegyněmi Bárou Divišovou a Martinou Kuzdasovou domlouváme, jakým Pořady Střepiny
směrem se reportáž bude ubírat a v jakém stylu – tedy jestli ji uděláme formou otázek a odpovědí, komentářem nebo vyloženě analýzou problému… Po poradě se zvedneme ze židlí, vezmeme do rukou telefony a domlouváme rozhovory, setkáváme se s respondenty, natáčíme rozhovory, vypisujeme nejdůležitější zjištěná fakta z dostupných materiálů a zjišťujeme, co se o tom kdy napsalo, abychom divákům nesdělovali již známé informace. Když máme všechno pohromadě, napíše se text reportáže a jde se do střižny, kde se reportáž namluví a prostříhá. Abych ale odpověděla na vaši otázku přesně: na šestiminutovou dobře zpracovanou ,repku‘ potřebujeme tak tři až čtyři dny.

(usměje se) Spousta lidí vždycky koulí očima, když jim to řeknu. Neuvědomí si totiž, kolik práce za těmi šesti minutami stojí. Navíc vám během těch čtyř dnů mozek pracuje neustále, ve dne v noci. Večer usínám s tím, že si v myšlenkách projíždím, co a jak v té reportáži nutně musí zaznít a který respondent bude pro rozhovor ten nejlepší. Vůbec nejhorší je ale pátek dopoledne, kdy píšu text. Večer předtím se tak pravidelně dostavuje absolutní mozkový chaos. Takže čtvrteční noci většinou probdím. Neustále se budím a hlavou se mi honí nejrůznější možné i nemožné otázky… Nebo třeba také to, že ani nevím, kterou větou celou reportáž začnu.

Ráda zajdu do fitka a jednou dvakrát týdně chodím na squash. Teď jen doufám, že si tento časopis nekoupí můj trenér, v poslední době jsem totiž byla trochu línější než obvykle… (usmívá se) S kamarádkou Luckou také hrajeme tenis. Nejsme v něm sice moc dobré, ale baví nás.

Kdyby to šlo, nejraději bych byla stále u moře. Jenže… Někdy také relaxuju úklidem. Když už se k němu konečně dokopu, fakt si při něm dokonale vyčistím hlavu, vezmu to totiž opravdu „z gruntu“. Vyházím věci ze skříní, setřu prach, vyluxuju a vytřu, až se všechno blýská. Abych ale byla upřímná, dokážu i jen tak ležet na gauči a koukat na televizi. Někdy bych dokonce potřebovala ovladač k ovladači…

Hlavně aby na něj bylo v každém ohledu spolehnutí! Důležité je pro mě určitě psychické napojení, prostě abychom si rozuměli třeba i beze slov. Vím, že tohle patří asi spíš do „Bravíčka“, jenže je to tak… Nedávno jsme se se ségrou Veronikou bavily a došly k závěru, že kdyby chlapi pochopili tři zásadní věci, co po nich ženský chtějí, tak bychom pak kolem nich skákaly jak kolem králů.

Čekala jsem, že se zeptáte. (směje se) Chlap to musí s ženskou, jak se říká, „umět“. Žena musí také cítit, že je v očích toho svého chlapa tou jeho ženskou a že se o ni partner chce postarat. Jo, kdybyste tohle pochopili, byla by to nádhera!

Pro život jako takový není až tak zásadní. Vím, že se tím nic moc nezmění, ale je pro mě důležitá jako akt. Být nevěstou, užít si svůj den musí být určitě fajn. Snad se mi to jednou přihodí. (usmívá se) Nevím, proč by se o to holka měla ochudit, je přece hezké se sejít a tímto způsobem oslavit lásku dvou lidí. A taky bych hrozně nechtěla, aby jednou moje dítě mělo jiné příjmení, než mám já. Proto bych se, až přijde čas, chtěla vdávat před jeho narozením. Prostě si přeju, aby se moje dítě narodilo v úplné rodině a aby vědělo, že tatínek s maminkou patří k sobě.

Ano, bude se ženit brácha Lukáš. Svatbu sice měli naplánovanou na květen, ale všichni tak dlouho pronášeli cosi o pověrách, že se nakonec berou prvního června. A já jim půjdu za družičku.

Jojojo. Oni totiž vědí, že jsem docela organizačně schopná a že při každé akci potřebuji mít nějakou funkci. Tak mi ji dali. Zabili tím hned dvě mouchy jednou ranou: budou mít ode mne klid a já se budu moci opět plně realizovat… (směje se)

OTÁZKA NAVÍC

Za celý tým Střepin asi můžu říci, že jsme hrdí na celodenní natáčení s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Byl to opravdu velký zážitek! Jela jsem s ním dokonce v autě a asi patnáct minut jsme si spolu povídali jen tak o obyčejných věcech. Byl moc milý a vstřícný. Nemluvil se mnou jako s novinářkou, vedli jsme přátelský rozhovor o obyčejných lidských věcech. V den jeho narozenin jsem s ním strávila spoustu času a jako jedna z prvních jsem mu mohla popřát. Jednalo se, aspoň pro mě, o den s velkým D.

TV Plus, autor: Jiří Landa