Michaela Jílková: Pomáhat slabším

Zdroj: martin kubica, čt text: jik foto: osobní archiv kamily kikinčukové

Ano, na obrazovce působí Michaela Jílková jako drsňačka. Když ji ale potkávám v kavárně, příjemně se usmívá a do sekernice má na míle daleko. Trochu mě to udiví, a tak dá hned k dobru historku: „Já jsem v civilu nesmírně chápající a hodný člověk. Jenže kdo mě zná z televize, vůbec si to nemyslí. Můj syn je proto velmi pobaven, když se ho učitelé po rodičovských schůzkách ptají: ,Tak co, Kubo, co bylo doma?‘ On řekne: ,Dobrý, pohoda.‘ A kantoři jsou v šoku,“ směje se.

Rodina je pro ni na prvním místě. „Už mnoho let žiju hlavně svými dětmi. Maruškou, které je sedm let, chodí do první třídy, a Kubou, kterému bude patnáct. Odjakživa se držím hesla, že děti musejí vědět, že je jim máma nablízku. Že je s nimi.“ Zároveň však vždy toužila dělat charitu. „A protože teď už mě Maruška s Kubou tolik nepotřebují, rozhodla jsem se, že budu pomáhat ženám, ale i seniorům, kteří se stali oběťmi domácího násilí. Jde o obrovský problém, protože po dle průzkumu je někdy zažilo čtyřicet procent žen. Chtěla bych, aby věděly, že v tom nejsou samy. A že čím dřív začnou problém řešit, tím dřív bude líp jim i jejich dětem. Ráda bych, aby si uvědomily, že každému násilí, každému peklu se dá učinit přítrž!“ Stačí se jen někomu svěřit. „Obrátit se na policii, právní poradnu nebo to třeba říct kolegům.“ Překvapuje mě, jak zapáleně o celé věci mluví. „Já vám řeknu proč. Protože mě nebetyčně,“ dá na to slovo velký důraz, „popouzí násilí na ženách. Mně je odporné i to, když se ve filmu dvě ženy poperou perou o chlapa. Já bych se nikdy se ženou neprala.

Nikdy! A když vím, že muži, kteří jsou fyzicky silnější, bijou slabší, připadá mi to nechutný.“ Domácí násilí je prý velmi neoblíbené téma právě u pánů. „Ale to se mi líbí. Nikdy nedělám nic populárního,“ připouští. „Kam nikdo jiný nechce, tam vstoupím já.“ Nesnáší, když kdokoli silnější ubližuje slabšímu. „Proti tomu ostatně bojuju už dvacet let i ve svých pořadech. Chci pomáhat ve věcech, které můžeme ovlivnit. Chci prostě pomáhat občanům.“

Třeba jako v pořadu Máte slovo. „Mám radost, že stejně jako Kotel je i Slovo nejsledovanější diskusní pořad v zemi. A je opět jediný, kde občané můžou z očí do očí mluvit Pořady Máte slovo s M. Jílkovou
s politiky a říct jim osobně, co je trápí, na co nadávají.“ Co by vzkázala rýpalům, jimž její programy nesedí? „Smyslu svých pořadů věřím, byť mi někdo může vytýkat, že se tam nic nevyřeší. Ale prosím vás, řešit něco v diskusi, to je přece nesmysl! Já nemůžu vyřešit problém, který tady existuje pět nebo dvacet let,“ rozohní se. „Jde o to, že v Máte slovo nabídneme divákům zastánce i odpůrce daného názoru, takže pohled není černobílý. Lidé si tím udělají obrázek o celém tématu a můžou o něm přemýšlet. Navíc jsou rádi, že veřejně zaznějí názory, které si šuškají doma nebo v kanceláři. Najednou to někdo řekne ministrovi do očí. To je přece skvělý, ne?“ Přestože lidem pomáhala odmalička, jako dítě měla jiný sen: stát se herečkou. „Pocházím z umělecké rodiny. Tatínek byl známý dramatik a hrál v Divadle Jiřího Wolkera, maminka dělala kabaret.“ Rodiče ji často brávali do zákulisí. „Neměl mě kdo hlídat, takže jsem snad od dvou let sedávala sama v hledišti. Ale původně jsem chtěla být baletka,“ prozrazuje. „Jenže pak jsem zjistila, že nemám pohybový talent. Ale skutečně nemám. A tak jsem se rozhodla být herečkou.“ Vydala se na konzervatoř, kde však po osmnáctých narozeninách zjistila, že ji herectví obtěžuje. „Najednou zjistila nastal zlom. Nebavilo mě odříkávat, co někdo jiný napsal. Chtěla jsem být novinář.“

Když vše oznámila doma, koukali prý na ni, jako kdyby spadla z višně. Do té doby totiž o žurnalistiku nejevila zájem. „Jen jsem hodně četla noviny, hlavně zahraniční politiku, a ráda jsem o ní diskutovala.“ Měla velké štěstí. Že chce být redaktorkou, si ujasnila v roce 1990. „Tehdy bylo odevšad asi devadesát procent novinářů, takže byl nedostatek a brali kdekoho.“ Ona skončila v rádiu, v dráťáku. „Kamarádi mi poradili: ,Hele, tam nemají lidi, vezmou každýho.‘ A osvědčila jsem se. Měla jsem na starosti politické strany, což nikdo nechtěl dělat. Asi po půl roce přišla nabídka ze zpravodajství Československé televize.“ Psal se rok 1991.

„Moje první samostatná reportáž, kterou odvysílali, bylo výročí Jana Palacha. A pak už mě posílali vysloveně na politické strany.“ Vyhovovalo jí to. „Bavilo mě ptát se politiků a honit je. Oni totiž přede mnou couvali! Chápete? Při rozhovoru odcouvali z jedné části místnosti do druhé. Štáb se vždycky smál, kolik kdo přede mnou ušel metrů.“ To se tolik báli jejích dotazů? „Ano, já jim totiž kladla otázky tak dlouho, dokud jsem nedostala odpověď. Dokud jim neruply nervy. Nebo jsem je honila po Parlamentu, to bylo slavný. A prozatímní ředitel Četky přede mnou ujížděl v autě, tak jsem běžela vedle něj,“ směje se.

Vyzkoušela si sice i jiné stanice – nejproslulejší je její působení na Nově a diskusní pořad Kotel, jenž ve sledovanosti porážel i Slunce, seno, jahody – ČT jí je ale přesto nejbližší. „Když jsem byla malá, bydlela jsem pod Kavčími horami. Zrovna se stavěly. Do lidové školy umění na klavír jsem chodila přes staveniště. Takže Česká televize je moje srdeční záležitost.“

Ve volnu je nejraději s dětmi. Co spolu provádějí? „Diskutujem, to je naše,“ odpovídá. „Někdy jdeme do divadla, smějeme se. Zvláště s Kubou máme rádi černý humor. Taky jsme si pořídili trpasličího jezevčíka, jmenuje se Tarzan,“ usmívá se. „Je totiž s rodokmenem, takže jméno už měl. Chtěli jsme mu ho změnit, Kuba navrhoval Ťupíka, ale Maruška to nedovolila.“ Vtom jí spadne zapalovač. Když ho lovíme pod stolem, prohodí: „Poté, co jsem si zlomila páteř a zažila, co to je, když se víc než půl roku neohnete nad umyvadlem a při čištění zubů si, s prominutím, kydáte na hrudník pastu, mám teď radost, kdykoli se ohnu. Opravdu! Až když člověk přijde o něco běžného, čeho si neváží, zjistí, jak je šťastný, když to má zase zpátky.“

Vizitka

Narodila se 30. března 1968 v Praze

Její otec byl dramatik a herec Jan Jílek, maminka kabaretní herečka Eva Jílková

Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři

Vymyslela a v roce 1998 začala na Nově moderovat politický diskusní pořad Kotel. „Nikdo mu nevěřil, všude mě s ním vyhodili. Nakonec to byl historicky nejúspěšnější pořad, který měl sledovanost dva a půl milionu diváků,“ říká.

Dva roky psala rozhovory pro MF Dnes

V ČT nyní připravuje a uvádí pořad Máte slovo

Spolupracuje s obecně prospěšnou společností proFem, která bojuje proti násilí na ženách

S bývalým manželem má syna Jakuba (15), se současným partnerem dceru Marušku (7)

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová