Michaela Badinková: Užívám si mateřství

Zaujala coby Veverka v Básnících a už několik let je Lenkou Drápalovou v seriálu Ulice.

Na rozhovor v příjemné cukrárně jsme měly asi hodinku. Na Míšu totiž čekala doma malá Evelína Evelí a pak představení v Divadle pod Palmovkou. Začaly jsme sportovně.

Jaký byl start do letošního roku?

Nijak výjimečný ve smyslu, že pokračuji v tom, v čem už nějakou dobu žiju. Mojí prioritou a životní náplní je mateřství. Od září jsem začala pozvolna pracovat, ale je to spíš udržování ve formě, protože se snažím být co nejvíc s dcerou a tohle její období si užívat.

Jak dlouho jste nehrála?

Rok a tři měsíce. V té době jsem měla každý měsíc jen jedno představení Annu Kareninu v divadle ABC.

Jaký byl návrat do Ulice?

Vzhledem k tomu, že jsem se vracela do něčeho, co jsem znala, to bylo velmi příjemné. Necítila jsem žádné tlaky či pnutí. Něžně jsem opět naskočila do vlaku, který jede. Jsem šťastná, že mám kolem sebe skvělé herce – Hanku Maciuchovou, Martina Hoffmana, Dušana Jamricha. Všichni jsme měli pauzičku a teď se naše seriálová rodina vrátila. Jsem tam málo, protože, jak jsem řekla, chci se věnovat především mateřství.

Měla jste z tohoto důvodu možnost zasáhnout do scénáře?

S produkcí jsem se domluvila, kolik dní v měsíci budu točit, a vážím si toho, že mi vyšli vstříc. V Ulici jsou opravdu velmi příjemné vztahy, proto jsem se do ní ráda vracela. Chtěla jsem dělat to, co mě nebude stresovat, a vyšlo mi to. Přicházela jsem do prostředí vysloveně domácího, kde bylo všechno zaběhlé, do známých prostor, mezi lidi, s nimiž jsem už pracovala. Štáb se obměnil jen minimálně. Moc mi to vyhovuje, nechci se rozjitřovat. Víc než jindy potřebuji harmonii a pracovní pohodu. Kdybych se cítila špatně nebo pod tlakem, nedokázala bych za tím zavřít dveře. Vím, že bych si negativní pocity nosila domů. Evelína si zaslouží mít doma pohodu.

Jak často točíte?

Tři čtyři dny za měsíc, tudíž je to taková dovolenková dol záležitost. Na chvilku si odskočím od Evelíny a pak se na ni o to víc těším.

A divadlo?

Mám čtyři představení do měsíce. Vrátila jsem se na Palmovku do muzikálu Sugar a už zmíněného divadla ABC, v Rokoku hraju za Zuzku Kajnarovou v Dobrodružství, v Divadle Na Fidlovačce Divotvorný hrnec a Baladu za Zuzku Vejvodovou a Aničku Brouskovou. My třicátnice teď rodíme, a tak v divadle zaskakujeme jedna za druhou. Zkrátka všechno je takové mateřské. Víc hrát zatím nechci.

V Sugar hrajete s životním partnerem Janem Teplým…

Je to moc příjemné. Naše jediná společná zkušenost. Honza je skvělý herec. Nikdy před tím jsem s ním nehrála. Tady to sedlo, hezky zacvaklo. To, že je můj životní partner, mě nijak neovlivňuje ani neblokuje. Vnímám ho jako herce. Možná je pro mě hraní o to zajímavější.

Vrátím se k Evelíně. Věděla jste, že budete mít holčičku?

Ne, záměrně jsem se nechala překvapit. V jednom momentě jsem si dokonce uvědomila, že na to nemám právo. Proč to zjišťovat? Má se narodit člověk, který si to na světě má odžít a prožít, jakým právem si mám přát, aby to byl kluk, nebo holka? Měla jsem pocit, že mi nepřísluší zasahovat do přirozeného dění přáním, jako bych tím něco narušila. Chovám k přírodě velký respekt. Ať je všechno tak, jak má být.

Co jste prožívala, když jste Evelínu poprvé uviděla?

Bylo to krásné. Nevím, jak to popsat. Něco nevýslovného, zvláštního. Vnímala jsem, že se všechno povedlo a ona je tady. Určitě jsem cítila i dojetí. Ne že bych plakala, ale člověk každopádně ještě víc zjihne, jakoby tím změkne.

Byl přítel u porodu?

Ano. Nevím, jestli to souvisí s divadlem, ale stejně jako mám coby herečka jakýsi okruh veřejné samoty, vytvořila jsem si ho i při porodu. Nepotřebovala bych vůbec nikoho. Byla jsem jakoby lehce ovíněná, cítila jsem zvláštní, nepopsatelné delirium. Myslím, že to je ochrana přírody před bolestí. Mně to pomáhalo soustředit se na sebe a na miminko. Měla jsem radost, že tam Honza je, ale nebyla jsem na něho absolutně navázaná, upnutá. Odstřihla jsem se i od doktorů, od všeho. Byla jsem jen já a miminko, spolu, abychom všechno dobře zvládly.

Jako klišé zní, že dítě ženu změní…

Když se narodila Evelína, poprvé jsem si plně uvědomila, že jednou umřu, že jsem smrtelná, že má můj Pořady Ulice
život limit. Hlavou se mi honily myšlenky, kolik let tady budu. Ne že bych si do té doby neuvědomovala běh života, ale po porodu mnou vnitřně prošly. Říkala jsem si: Evelína musí vyrůst, musím se o ni postarat a jednou ji tady nechám… Všechno je vlastně stejné, jsem to pořád já, ale prioritou je dítě. Vztah k partnerovi je silný, nemizí, ale příroda to tak zařídí, že pomyslné váhy se kloní k dítěti. Ozve se mateřský pud. Ovlivnil i pracovní věci. Před tím jsem se hodně věnovala práci. Byla pro mě důležitá. Najednou, jako mávnutím proutku, je to jinak. I s ambicemi. Měla jsem je velké. Jinak bych neměla za sebou to, co mám. Bez nich to nejde.

Jednu dobu jste pracovala v baru…

Bez ambicí bych se ani tam nedostala. Mohou vás posouvat dál. Chtěla jsem být herečkou, dělat divadlo, točit. Podle mě splnit si všechno, co jsem si ve škole přála, a ověřit si, jaké schopnosti opravdu mám, jsou zdravé ambice. Chtěla jsem ukázat svým blízkým, rodině a lidem vůbec, že za něco stojím. Přesvědčit o tom i sama sebe. To všechno mě hnalo, abych dělala svoji práci a plnila si sny.

A plnily se?

Ano. Hodně. Dostávala jsem krásné příležitosti. Jsem spokojená. Po porodu jsem zjistila, že mi práce moc nechybí. Jsem ráda, že nabídky přicházejí, ale prosím, aby všichni pochopili, že teď cítím hlavně mateřství. Chci si dopřát být co nejvíc a nejdéle doma. Týden nebo měsíc života dítěte v tomhle období je jako rok. Změny jsou obrovské, rychlé. Nechci u toho chybět. Kdybych se věnovala intenzivně dítěti nebo dětem, budu-li další mít, třeba deset let, není důvod bát se, že kariéra je pryč. Důležité je stanovit si priority. Apeluje se na kariéru a některé maminky si třeba z existenčních důvodů ani nemohou dovolit užívat mateřství tak nádherně jako já. Bohužel platí i to, že matka je nedoceněná a vnímaná jako puťka domácí. Zůstat s dítětem doma považuji za jeden z největších darů svého života.

Co si myslíte o těch, které kvůli kariéře spěchají do zaměstnání?

Vnímám to jako chybu. Je to velmi nemateřské, smutné. Když si tyto ženy pochvalují, že jejich syn nebo dcera má skvělou chůvu, je mi líto, že nemohou říct, že má úžasnou matku. Nemám za zlé, když některá žena nechce být matkou. Je to volba, na niž má každá právo. Když se ale pro miminko rozhodne, měla by být s ním. Bývalo přirozené, že dítě bylo doma s maminkou, vychovávané v rodině. Pak jsme se začali odklánět od přírody a podle toho to vypadá, lítáme v tom. Ženy šly do práce, začala doba jeslí a mateřských škol. Vyrostly generace, které měly tento studený odchov. Dát přednost práci znamená být myšlenkami jinde, ochudit dítě o to, co nejvíc potřebuje: o mámu, o její něhu, péči i dotyky. Jsme opravdu kytičky, potřebujeme sluníčko, lásku, zalévat… Když strádáme, v dospělosti se pak dostavují stavy deprese a úzkosti.

Vklad z dětství si neseme po celý život…

Ano. Pro dítě je důležité, jak se chová máma, táta, protože jsme opičky a opakujeme, co vidíme. Už teď se o tom u Evelíny přesvědčuji. Dítěti dáváme vtisk, který ho buď bude obohacovat celý život, nebo i omezovat. Jdeme mu příkladem, v dobrém i špatném. Velmi to vnímám. Někdy člověk zareaguje, a hned si uvědomí, že to nebylo zrovna ideální. Nezvládnete emoce, nějak se projevíte a vzápětí víte, že příště si musíte dát pozor.

Byla jste někdy přesvědčená, že chcete jen kariéru a rodinu nikdy?

Možná někdy ve čtrnácti patnácti letech jsem si říkala, asi jako všechny holky, že vdát se je přežitek. Možná to bylo tím, že člověk je nevyzrálý, má jiné ambice, chce do světa. Prošla jsem obdobím, kdy jsem se chtěla odtrhnout od rodiny, abych později zjistila, jak moc je důležitá. Tehdy jsem si chtěla dokázat, že už umím žít sama, jsem soběstačná, samostatná. Na rodinu jsem nemyslela. Když umřel dědeček, což byl první odchod zásadního člověka v mém životě, došlo mi, co všechno jsem dostala od něj, od babičky a rodičů, jak krásné dětství jsem díky nim měla. Silně jsem si to uvědomovala a říkala si, že to rozhodně musím předat dál, takže ve třiadvaceti jsem věděla, že chci mít velkou rodinu.

K tomu je potřeba správný partner…

Ten přišel. Nejde jen o to, mít dítě. Partner je důležitý. Aspoň pro mě určitě. Když jsem potkala Honzu, věděla jsem, že je to ten pravý. Měla jsem dojem, že ho znám už dlouho, po třech týdnech jsem měla pocit, že je moje rodina. Cítila jsem bezpečí, blízkost, kterou vnímáte v rodině. Těžko se to popisuje.

Řekla jste mu to?

Ne hned. Možná později.

Cítil to podobně?

Myslím, že to bylo vzájemné. Víte, že ani nevím, jestli mě viděl jako ženu svého života? Že bych se ho zeptala?

Změnil se váš vztah po narození dcery?

To ne. Jsem šťastná, že mají s Evelínou krásný vztah. Jsem víc doma, Honza v práci, a tak to má být. Muž je od přírody lovec, živí rodinu. Nemyslím si, že má být na mateřské. A pokud, tak jen dočasně. Podle mě se ani nemůže v této roli cítit komfortně.

Jaká je vaše mateřská dovolená?

Krásná. Vstáváme s Evelínou v osm, v půl deváté, což je příjemné a výjimečné zároveň, protože miminka bývají časně vzhůru. Nejsem ranní ptáče, takže představa, že budu vstávat v šest, je hrozná. Naštěstí jsme se hezky sladily. Po snídani si pouštíme písničky, hrajeme si s kostičkami se zvířátky, čteme si knížky. Uvařím oběd, Evelínka jde spát. Chodíme cvičit i na plavání s dětmi. Je to určitý stereotyp, který někdy člověku úplně nevyhovuje a potřebujete se z toho trošku oklepat.

Dopřáváte si chvíli jen pro sebe?

Pro mě je změnou nebo spíš vybočením to, že jsem začala hrát. Je to příjemné a myslím i zdravé. Evelína je po dobu, kdy jsem pryč, s babičkou, tetou nebo s tatínkem, s těmi, které miluje.

Daří se vám odpoutat se od rodiny?

Na chvilku se odříznu. Jeviště je magické místo, přestanou bolet zuby, i horečka ustoupí… Obléknete si kostým a jste v jiném světě. Ale první odchody z domova byly pro mě těžké. Pouto s dítětem je velmi silné. Učím se být v pohodě, protože miminko vnímá matčinu náladu, nervozitu a napětí. Pokaždé pospíchám z šatny a nemůžu se dočkat, až budu zase se s Evelínou. Po porodu jako by všechny moje ako buňky byly rozjitřené, byla jsem velmi citlivá na energie kolem. Vyhovovalo mi být doma v klidu s miminkem. Ani teď nemám potřebu si odpočinout, unikat z domácnosti. Netoužím jít do restaurace, do společnosti. Žiju s rodinou, jsem ráda, když jsme spolu.

Zmínila jste druhé dítě…

Chci, aby Evelína měla sourozence. Mám bratra a sestru, možná proto mám představu tří dětí. Rozhodně chci mít dvě a pak se uvidí. Důležitý je také věkový rozdíl mezi sourozenci. Chci, aby byli parťáci.

Dovedete si představit, že opustíte hereckou profesi?

Ano. I mě to napadlo. Herectví je velmi náročné i na čas, není snadné být herečkou i matkou. Točí se někdy od šesti ráno, v divadle se končí v jedenáct večer. Kdo dělá tuto profesi, ko musí s tím počítat, což znamená, má-li děti, mu zařídit hlídání, vytvořit v rodině systém, ti, aby všechno fungovalo. Není to jednoduché, ab zvlášť když oba partneři jsou herci. Neumím zvl si představit hrát patnáct představení za měsíc p a nebýt doma. Pět mi přijde akorát, aby to nebylo na úkor rodiny. Zvažuji spoustu věcí. ne Můžete plánovat, a pak je všechno jinak. Zatím všechno jde podle mých představ.

Takže volba je jednoznačná…

Rodina. Některé nabídky odmítnete šmahem, ale jsou ty, které znamenají pěknou práci s fajn lidmi a víte, že už nemusejí přijít, a tak váháte. Potlesk je příjemný, ale trvá krátce. Pak chcete přijít domů a mít tam teplo, někoho, kdo vám uvaří čaj, kdo jde s vámi životem. Někde mám ten vtisk od rodičů a prarodičů, že rodina má smysl. Chci pracovat na tom, aby všechno bylo pěkné. Měla jsem štěstí na hezké projekty, které mě bavily. Je důležité, že jsem je zažila. Proto nemám pocit, že mi něco uniká.

Vizitka

Narodila se 25. ledna 1979 v Malackách

Studium: hudebně dramatický obor na Státní konzervatoři v Bratislavě, herectví na DAMU v Praze

Účinkovala v dětském divadle Úsmev v Bratislavě, v Divadle Andreje Bagara v Nitře a v Bábkovom divadle v Žilině

Žije a působí v Praze. Hraje v Divadle Na Fidlovačce, v divadle ABC, v Rokoku, v Divadle pod Palmovkou

Film: Jak básníci neztrácejí naději, Karamazovi

TV: seriál Ulice, To nevymyslíš

Životním partnerem je herec Jan Teplý, s nímž má dceru Evelínu (1,5)

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková