Martina Vrbová: Saskie Burešové jsem se bála

Když se jí dnes na tu dobu zeptáte, říká: "Zažila jsem ještě časy, kdy jsme text museli umět nazpaměť. Později pak přišla fáze čtecího zařízení a nakonec se naše vstupy začaly předtáčet. Pamatuji si hlavně na Saskii Burešovou, které jsem se před nástupem do televize bála. Ani už nevím proč, asi jsem z ní měla příliš velký respekt. Nakonec to ale byla právě ona, kdo mě toho nejvíc naučil. Ráda však vzpomínám i na další kolegyně a kolegy." Nyní patří k Martininým televizním aktivitám hned několik projektů. My si povídali o třech z nich.

* Čím vás naplňují pořady Sama doma, 13. komnata a Retro, na nichž se spolupodílíte?

Tím, jak je každý jiný, zasahuje do úplně odlišných sfér lidského života. Například Sama doma mi zprostředkovává kompletní přehled o tom, co aktuálně nejvíc zajímá ženy. Setkávám se se zajímavými hosty a osobnostmi, které něco dokázaly. A byť nejsem matka, už jsem díky Sama doma porodila, odkojila, mám za sebou 1. a 2. stupeň základní školy... (usmívá se) Retro je zase zajímavé v tom, že se najednou ocitám ve světě svých rodičů, babičky, dědy a sebe coby dítěte. A co se týče 13. komnaty, tam se ponořuji do citlivých témat, jako jsou závislosti, životní ztráty a překonávání dalších překážek. Jsem u toho, kdy se lidé rozhodují promluvit o nejniternějších pocitech, které neříkáte kdekomu jen tak na potkání. To je opět úplně jiná dimenze, co hodně obohacuje můj duchovní život a pohled na něj.

* Přijala byste nabídku k natočení podobně otevřené zpovědi?

Ne, nedokázala bych se takto svěřit a zveřejnit své soukromí. Vím moc dobře, co to obnáší, a obdivuji všechny osobnosti, které do toho jdou a dovedou o svých bolestech promluvit před takovou spoustou lidí. Bohužel ne každý divák to totiž vezme tak, jak by měl. Tím, že daný člověk odhalí nejcitlivější místa, je pak i strašně snadným terčem pro bodnutí... Pro mě jsou právě proto tito lidé velký příklad osobní odvahy.

* Přejděme k pořadu Retro. Kdy vznikl nápad na tento projekt?

Pořady 13. komnata
Retro
Sama doma

Zhruba před dvěma a půl lety. Duchovním otcem Retra je šéfredaktor zpravodajství ČT Michal Petrov, který má rád retro věci. Dokonce se jimi obklopuje i ve své kanceláři. Zajímá se o tuhle dobu, a tak se rozhodl, že by bylo fajn udělat podobný pořad, jenž by s nadhledem a z odstupu reflektoval nejrůznější fenomény z nedávno minulých let. Jeho myšlenka potom zaujala i ředitele zpravodajství Milana Fridricha, oba pánové se pak dohodli a oslovili mě, abych se na pořadu spolupodílela. Jednalo se o hodně lákavou a zajímavou nabídku i proto, že jsem do té doby ve zpravodajství ještě nikdy nepracovala.

* Kdo navrhuje témata?

Všichni. Naše porady totiž fungují tak, že nás sedí za stolem zhruba deset včetně dramaturga, redaktorů a rešeršistů, a každý z nás přihazuje, co si pamatuje z té doby. Podobně to chodí i při tvorbě jednoho konkrétního dílu. Z nejrůznějších podnětů a vzpomínek se nám pak skládá zajímavá mozaika nápadů, z nichž dramaturg s redaktorem vyberou to nejdůležitější a nejpodstatnější.

* Na jaký díl dodnes vzpomínáte?

Asi nejvíc jsem si užila díl o branné výchově na školách. Tehdy jsem vyfasovala skutečnou plynovou masku, tepláky, pytlíky s gumičkami na ruce i nohy a celý den jsme točili branné cvičení. V těch hnusných umělých teplákách jsem se na jednu stranu cítila příšerně, ale zároveň i tak nějak hezky. (směje se)

* Jaké vzpomínky máte na "dřívější dobu"?

Osobně si na ni nemůžu stěžovat, protože jsem ji viděla dětskýma očima. Nějaký komunismus jsem tehdy vůbec neřešila. Viděla jsem jen rodiče, kteří doma o všem otevřeně mluvili a upozorňovali mě, že to, co právě teď slyším, není dobré říkat na veřejnosti. Bylo zvláštní prožívat dvě reality. Vím, že tehdy dospělí něco řešili, ale já to moc nevnímala a netrápila se tím.

* Stalo se vám, že jste se v dětství přece jen "prořekla"?

Ano. (usmívá se) Měla jsem babičku, a ta mi vždycky říkala, abych nevěřila tomu, že Plzeň, v níž se narodila, osvobodila Rudá armáda. Vyprávěla mi o tom a o Američanech s takovým přesvědčením, až jsem při probírání této látky opravila paní učitelku. A táta pak kvůli tomu musel jít do školy...

* Máte doma nějaké retro věci?

Například celý věnec "céček". U rodičů mám i spoustu panenek, včetně panenky Alenky a Helenky. (usmívá se) A také lego, igráčky, barbíny, knížky a leporela, které jsem rodičům nikdy nedovolila vyhodit. Ve sklepě máme schovaný i starý gramofon, jejž jsme kdysi koupili v Tuzexu. Je to taková velká skříň, co nám dříve stála v pokojíčku.

* Měla jste nějakou oblíbenou desku?

Jasně! Hlavně když jsem byla nemocná, ráda jsem poslouchala pohádky. Mezi mé nejoblíbenější patřili Hurvínek se Spejblem a Polní žínka Evelínka, kterou namluvil Eduard Cupák. Tu jsem milovala. V pozdějších letech jsem poslouchala hlavně kapely ABBA a Smokie.

* Kdy se vás naposledy při natáčení Retra zmocnila nostalgie?

Zrovna nedávno, když jsme točili díl o tom, jak lidé za socialismu jezdili za prací do zahraničí. Věděla jsem, že můj dědeček kdysi také někde daleko pracoval, ale pamatovala jsem si jen na jeho návrat a to, že mi odtamtud přivezl bonbóny a panenku. Zavolala jsem proto mámě, začaly jsme o něm mluvit a já tak zjistila, že se podílel jako inženýr na stavbě elektrárny v Sýrii. I když už je několik let po smrti, já o téhle části jeho života vlastně vůbec nic nevěděla. Byl to hezký návrat do vzpomínek za dědou.

VIZITKA MARTINA VRBOVÁ

Narozena: 23. listopadu 1971 v Praze

Stav: vdaná, manžel Jiří Hynek

Zajímavost navíc: Studovala v Madridu, ve španělské státní televizi spoluuváděla pod jménem Martina Hegel vědomostní domostní soutěž Waku Waku.

TV Plus, autor: Jiří Landa