Luba Skořepová: Přitahuju si neopakovatelné

Zdroj: monika navrátilová a archiv tt

Třebaže si ona sama považuje především trilogie Náměstíčko, Náves a Příkopy, v níž nezapomenutelným způsobem ztvárnila trafikantku Plecitou, ráda vzpomíná na nsatáčení nejen Chalupářů, ale i, také v současnosti reprízovaných, Hříšných lidí Města pražského.

„V Chalupářích jsem měla jako cikánka spolu se svým mužem stejné pleti Ottou Lackovičem na starosti kuřata. Dodnes se mi zdává v děsivých snech, jak se čerstvě narozená kuřátka bojí o život, jak zobají nechci říct co, jak ta zdatnější vydrží a slabší upadnou, pak je hodí na vůz a odvezou na drůbeží jatka, aby z nich byla drůbeží sekaná. Od té doby se jídlům z těch nešťastných drobečků vyhýbám. Jím pouze jejich játra, a to jen z přinucení, kvůli svým červeným krvinkám,“ podotýká herečka. „V Hříšných lidech jsem zase hrála kur.. v Jedové chýši. Ve scénách jsem vystupovala se svou kamarádkou, taky lehkou ženskou, ale ona bohužel nebyla tak lehká, abych se vedle ní vešla do postele, a několikrát mě z ní při natáčení svým pozadím vystrčila. Ale jinak to byla s Helenou Růžičkovou a režisérem Jiřím Sequensem prima spolupráce,“ směje se.

Herecky nejpřitažlivější a nejnáročnější však pro ni byla role selky v televizní inscenaci Pozůstalost z roku 1993. „Napsali ji manželé Pelantovi. Jednalo se o velký protiúkol. Hrála jsem tvrdou a přísnou matku, kterou nakonec zabije smutek nad vlastními dětmi, jež se znepřátelí kvůli majetku. Byl to velmi dramatický, ale také smutný příběh,“ říká herečka, která mezi své nejzásadnější role počítá i Myšku z legendární inscenace Národního divadla Kočičí hra, kterou zaznamenala Česká televize a s úspěchem ji pravidelně reprízuje.

Do zlaté kapličky nastoupila v roce 1945, krátce po osvobození, kdy oslavila dvaadvacetiny. „Začínali jsme tenkrát u Jindřicha Honzla. Ten zázrak se konal v budově dnešní FAMU v Dlouhé třídě. Divadla jsme se nemohli dočkat, a tak jsme budovu sami Pořady Hříšní lidé Města pražského
Chalupáři
upravovali, pomáhali jako malíři a zedníci. Mildovi Kopeckému papírová čepice a štětka moc slušely... Byli jsme taková venkovská telátka, o herectví jsme moc nevěděli, měli jsme radost jen ze svého talentu. Víte, nerada vzpomínám, spíš si přitahuju to, co bylo zvlášť pěkné, zvláštní a neopakovatelné. Často třeba vidím na scéně vedle sebe vtipného Mildu Kopeckého, který už tenkrát zářil mimořádnými schopnostmi, komika Miloše Nesvadbu, Otíka Brouska, ti zaplaťpámbu ještě žijí. Ředitel a pedagog, mimochodem také režisér Voskovce a Wericha, Jindřich Honzl byl spokojený s tím, že nemáme ještě divadelní rutinu a může si nás dle libosti formovat. Opětovně se mi vybavuje například moje první představení, Vančurův Učitel a žák, kde jsem hrála povětrnou Annu. Měla jsem krásné kritiky. Studio Národního divadla bylo tehdy velmi úspěšné, žili jsme jako jedna rodina. Teď už se bohužel takové věci nedějí...“

Ve stejné době začínala i ve filmu. „Po prvních velkých rolích na divadle jsem dostala nabídku do Gogolovy Podobizny, režíroval ji Jiří Slavíček. Byl to velký filmový úspěch. Své nadání zde zúročil kameraman Jan Roth, který se stal slavným a chtěli ho do Hollywoodu. Tam se ale nedostal, ještě v Čechách se upil. Milence mi v Podobizně hrál Vladimír Šmeral, což byl tehdy proti mně dědek. Jako pro mladou holku bylo pro mě líbání s ním hrozné, ale co mladý adept herectví pro slávu neudělá!“

Na prknech pražského Národního divadla ji můžeme vidět dodnes, i když jen v malém „kupeckém“ výstupu v inscenaci Revizor, který si jednou měsíčně užívá s Milošem Nesvadbou. Pro scénu Divadla Kolowrat pak nedávno napsala svoji dramatickou prvotinu Nezlobíš se...?. Ostatní aktivity ale jinak přesunula zejména na komorní scénu Divadla v Řeznické.

Láska k herectví ji však připravila o to nejcennější, o možnost být matkou. Při jedné z cest na představení totiž došlo k tragické nehodě, která měla v případě Luby fatální následky. „Svůj rodinný život jsem si představovala jinak – tak, jak nám ho kdysi připravili moji rodiče a babička. Jenže časy se mění... Ale nestěžuju si, mohlo to být horší,“ konstatuje již smířeně legenda českého filmu a divadla, která byla dvakrát vdaná.

V současné době dokončuje režisér Jan Brichcín nový dokument. „Z materiálu, který jsme natočili, mám opravdu radost. Vymysleli jsme si, doufám, zajímavé a originální pojetí, snad tedy budou diváci mile překvapení,“ poznamenává herečka, která je známá tím, že má své webové stránky, a dokonce i facebook. Svůj vztah k pokroku a technice ovšem vidí velmi střízlivě. „Máme ze sebe strach navzájem. Dodnes jsou známé a slavné okamžiky mé spolupráce s automobilem, kdy jsem klekala doprostřed silnice a spínala ruce směrem k řidičům, aby dali mého trabanta do pohybu. Nikdy mě naštěstí nepřejeli. O svém vztahu k internetu ani nemluvím, viděla jsem ho jednou, a to mi stačilo. Pracuje na něm místo mě kolegyně. A co jsem v poslední době zažila s mobilem, to se ani nedá vyprávět. Možná o tom jednou napíšu povídku,“ uzavírá se smíchem.

Vizitka

Narodila se 21. září 1923 v Náchodě, většinu dětství strávila u babičky v Podkrkonoší

Film a TV (výběr): Podobizna, Portáši, Hříšní lidé Města pražského, Chalupáři, Arabela, Nebojte se na Česnečce, Čarovné dědictví, Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek, Pozůstalost, Šípková Růženka, Náměstíčko, Náves, Příkopy, Cukrárna, Čapkovy kapsy

V současné době hraje v představeních Revizor, Nezlobíš se...? (Národní divadlo Praha), Mydlibaba, Pomluva (Divadlo v Řeznické), Cézar a Drana, Holky z kalendáře (Městská divadla pražská), Poslední šance (Divadlo Metro)

Byla dvakrát vdaná. Poprvé za herce Josefa Pehra, který dělal mimo jiné i loutkové divadlo pro děti, s nímž jezdila na zájezdy, podruhé za spisovatele Pavla Hanuše

Týdeník Televize, autor: Jiří Landa