Libuše Švormová: Hraběnky bez nemoci rychlých seriálů

Zdroj: Monika Navrátilová, ČTK, ČT a archiv TVP

Už nyní se však můžeme také těšit na září, kdy ji uvidíme ve zbrusu novém seriálu Gympl, který poběží na TV Nova. „Hraji v něm matku Libušky Šafránkové, jež své dceři neustále připomíná, že by si konečně měla najít nějakého mužského. Nejvíc scén jsem natočila asi s Lilian Malkinou, Ludmilou Molínovou a Janou Altmannovou. Ty mi totiž v mém počínání značně vypomáhají,“ prozradila mi s úsměvem hned v úvodu povídání. A toto prý není jediná novinka, na kterou se příznivci herečky mohou těšit. O té divadelní ale prý z pověrčivosti ještě nechce raději moc hovořit. Rozhovor jsme proto začali ohlédnutím za již zmíněným seriálem Hraběnky.

Krásné, jen mě trochu mrzí, že se Hraběnky nesetkaly s takovým úspěchem, v jaký jsme všichni doufali. Točilo se hodně filmově, režisér Jaroslav Brabec chtěl mít více záběrů z různých úhlů, aby mohl vybírat z většího množství materiálu. Jednalo se tedy o práci nádhernou, ale také dost náročnou. Vlastně jsme si všichni říkali, že zde dochází k určitému průlomu v současné české tvorbě. Vyhnula se nám totiž dnešní nemoc rychlých nekonečných seriálů.

Kousek za Prahou v oblasti Slapy u vesničky Telecí, kde to vypadalo jako v krásné nedotčené krajině někde na konci světa. Měli jsme velké štěstí i na počasí, někdy až příliš velké, protože byla často i třicetistupňová horka. A zrovna v těch vedrech jsme točili v černých zimnících pohřeb na místním hřbitůvku. Vzpomínám si třeba na Pepíčka Vinkláře, jak musel mnohokrát opakovat scénu u hrobu. Měl tam moc hezkou roli. Ráda se na Hraběnky takto s odstupem času podívám.

Pokud mě osloví scénář, nebráním se vzít menší roli ani dnes. Natočila jsem ale i několik filmů, kde jsem měla velké příležitosti, jako například v Aférách mé ženy, Jako jed a v jiných. Dělala jsem také zajímavé věci pro televizi, například Soukromé pasti nebo inscenaci Tchyně a uzený.

Skvěle, protože tam byli samí fandové Divadla Járy Cimrmana, včetně dam nehereček, co seděly za mnou v lavicích a dělaly komparz. Vzpomínám si, jak o Divadle Járy Cimrmana doslova básnily. Já tehdy ještě tohle divadlo moc neznala, spíš jsem se s ním setkávala Pořady Hraběnky
Kde bydlely princezny
Nezkrotná Angelika
jen díky rozhlasovým pořadům Vinárna U pavouka. S úžasem jsem při natáčení zjišťovala, že už mají velmi početný fanklub. Postupně jsem pak jejich humoru propadla také a začala k nim chodit na představení. Ta rolička kamarádky paní Týfové, kterou hrála Iva Janžurová, byla sice opravdu malá, ale přesto jsem za ni byla ráda. Mnoha hercům se totiž nepoštěstí, aby si zahráli ve filmu, který se dostane do zlatého fondu české kinematografie.

Bezesporu o seriál Byl jednou jeden dům, což je spojené s tím, že jsem v té době žila se spisovatelem Janem Otčenáškem, který k němu napsal scénář. O jeho vzniku jsem proto věděla víc než kolegové. Mnoho seriálových příhod jsem už znala z Jeníkova vyprávění. Bydlel totiž v podobném pavlačovém domě, a už od dětství poznával všechny typy lidí, které jsou v těchto příbězích zastoupeny. Navíc znal i různé situace, co se odehrály během války. Spoustu dalších věcí si samozřejmě domyslel, ty hlavní události ovšem pocházejí z jeho vlastní zkušenosti. Považuji za velkou škodu, že seriál nemohl mít kvůli tehdejším poměrům v televizi více dílů a že se třeba nedostalo na události roku 1948. Vzpomínám si, jak to Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka stálo mnoho sil nejen po stránce umělecké, ale hodně práce měli také s realizací a protlačením některých scén. Kolikrát tak museli skousnout i něco, co se dnes lidem nelíbí, protože to prý podle nich až moc přitakává tehdejšímu režimu. Jenže tenkrát se prostě muselo chtě nechtě přistupovat na určité kompromisy. Byla to složitá doba.

Asi novelu Když v ráji pršelo, u jejíhož zrodu jsem stála. Kdysi jsme šli v Jeseníkách na Vřesovou studánku, kde byla hospůdka, v níž pracovali servírka s číšníkem. Když číšník v jednu chvíli vzal dívku kolem ramen, Jeník říkal, že tihle dva lidé k sobě jistě patří, že to nejsou jen kolegové. Začal uvažovat, jestli spolu hospodu zakládali a jak se tam vůbec dostali. Pak na základě těchto úvah vymyslel příběh o tom, jak se dva intelektuálové, učitelka a vědecký pracovník, rozhodnou odejít z civilizace na samotu a otevřou si hospodu, což na poměry 70. let minulého století bylo hodně nezvyklé. Myslím, že tuhle knihu měl moc rád.

Nad psaním nechával nejen kus svého srdce, ale i zdraví. Každou stránku strašně prožíval, neustále škrtal, přitom šíleně kouřil, vlastně nedokázal napsat větu bez cigarety. Jeho zdravotní stav s psaním úzce souvisel. Nesnesl, když se mu nedařilo. Naštěstí měl možnost pracovat i u filmu, což pro něj byla úžasná úleva. Film ho naprosto fascinoval, takže se účastnil každého natáčení a vše pečlivě pozoroval. Byla to pro něj zároveň i výmluva, proč zrovna nemůže psát. Okouzlovala ho například představa, že do scénáře napíše větu o přistání letadla a kvůli této jeho jediné poznámce ve scénáři se musí všechno zorganizovat, aby se to právě tak natočilo. (usmívá se)

Popravdě léty už trošku ano, a to hlavně kvůli zádům a především pak kvůli stavu našich silnic, který je čím dál tím horší. Jet do Ostravy na otočku je pro mě teď přece jen o něco náročnější než dřív. Je to ovšem vykoupené tím, že na „oblasti“ je skoro vždycky úžasné publikum. O to jsem pak ale vděčnější za inscenace, které se uvádějí pouze v Praze – v Divadle Na Jerezce hraji v představení Paní plukovníková a v Divadle Na Fidlovačce v muzikálu My Fair Lady.

Kdybych si mohla vybírat, bylo by to tak. Jenže herec musí čekat na nabídku. Já však naštěstí hraji v zájezdových představeních, která jsou úspěšná a máme je na repertoáru třeba i patnáct let. Jsem za ně ráda a neskromně si myslím, že jsem díky nim i ve vyšší „cenové skupině“ herců, jako jsou Nárožný, Mrkvička, Konvalinková, Fialová, Postránecký, Čenský a další. Je prima být zárukou určité kvality a úrovně.

OTÁZKA NAVÍC

Jaké bylo partneření s Ivou Janžurovou ve filmu Marečku, podejte mi pero!?

Iva je sice o několik let mladší než já, ale už v té době měla oproti mně za sebou velkou komediální filmovou praxi. S radostí jsem ji sledovala a uchvátilo mě, jak se dá i před filmovou kamerou vystavět výrazná a úplně jiná postava, než jakou je ona sama. Většinou se totiž říká, že ve filmu oproti divadlu, kde se různě zamaskujeme a zpitvoříme, hraje každý herec víceméně sám sebe. A Iva si na to „divadelní herectví“ troufla i před kamerou, kde byla velmi stylizovaná jak hlasově, tak maskou, líčením i chováním, a přesto to nevypadalo jako karikatura, což mě hodně zaujalo. Moc se mi její pojetí paní Týfové líbilo.

TV Plus, autor: Jiří Landa