Létající tučňák

Zdroj: profimedia

Na rozdíl od tučňáků umí papuchalk létat. Ne že by to byla nějaká sláva, ale co my lidé bychom za to dali. S malými křídly musí vynakládat velkou námahu, aby se udržel ve vzduchu (kmitá jimi až čtyřsetkrát za minutu). Při startu si navíc radši pomáhá skokem ze skalního útesu a přistání občas končí v kotrmelcích.

Jak jsem říkal - žádná sláva. Krátká křídla se mu ale hodí při lovu ryb a nebohá sardinka se pak nestačí divit, když za ní jakýsi opeřenec, který tam de facto nemá co dělat, dopádluje až do sedmdesátimetrové hloubky! Nožičky opatřené blánami při tom slouží jen jako kormidlo. Papuchalk se nemusí zdržovat s donáškou každé ryby do ledničky, protože má horní čelist zobáku posetou spoustou drobných trnů, umožňujících mu držet i víc než třicet čudliček najednou. Pakliže právě nehnízdí, létá celé dny daleko od pevniny, nízko nad mořskou hladinou, a baví se lovem. Jinak nemá co na práci.

Když se přiblíží jaro, doroste mu barevný „nos“ (rohovitá vrstva zobáku), což je pro něj signál, že se sešel rok s rokem a jeho manželka po něm zase bude něco chtít. Mimochodem, papuchalkové jsou monogamní a ani by je nenapadlo hledat papuchalčici s hezčím frňákem, Pořady Království divočiny
než má ta jejich. Pouze v případě, že jeden z páru uhyne, najde si vdovec (nebo vdova) nového partnera mezi nezadanými, již dospělými ptáky.

Na jaře zamíří on i ona společně ke břehům severní Evropy, Islandu, Faerských ostrovů či východního pobřeží Severní Ameriky (kam to mají blíž), kde se na skalnatých březích tvoří mnohatisícové kolonie. Námluvy probíhají tak, že se ptáci svými „svatebními“ zobáky navzájem dotýkají a poklepávají jimi o sebe. Prostě se potřebují po roce zase trochu vzájemně proklepnout. Po páření si každý pár v kolonii vybuduje hnízdo - nejčastěji metrovou noru, na jejímž konci je komůrka -nebo využije skalní puklinu. Na úpravě bytu, vystlaného trávou, peřím nebo mořskými řasami, se podílí především taťka. Paní papuchalková v té době chodí do poradny a cvičí těhotenské cviky. Pak snese jediné vajíčko a v sezení na něm se s manželem střídají. Oba také vylíhlé mimino krmí. Na lov ryb se vydávají daleko na moře, často až do vzdálenosti sto kilometrů od hnízda. Nebezpečí pro ně, zvlášť v době hnízdění, představují orli, chaluhy velké a mořští rackové. V případě ohrožení se všichni dospělí ptáci vznesou, hlasitě mručí a krouží nad kolonií, což nepříteli znesnadňuje soustředění, orientaci a útok. Na zimu papuchalkům barevný zobák odpadne, takže se musejí spokojit s původním šedivým a vracejí se zpátky na moře. Papuchalk je legrační zvíře a lidi ho mají rádi. Na Islandu a Faerských ostrovech by se dalo říct, že ho doslova „žerou“. Jednak ho považují za národního ptáka a zobrazují ho na všem možném, současně ho ale mají i za delikatesu. Proto jsou papuchalkům sympatičtější Češi, kteří je maximálně fotografují.

Zajímavosti

Kromě papuchalka bělobradého (jinak také řečeného ploskozobý či severní) žijícího v Atlantském oceánu existuje ještě papuchalk černobradý (potlouká se nad Tichým oceánem), chocholatý (který to má rád na Aljašce a Kamčatce) a jejich blízký příbuzný růžkatý (jenž hnízdí třeba v Japonsku, Koreji a Číně).

V Evropě žije asi šest až osm milionů papuchalků, z toho polovina na Islandu. Další velké kolonie jsou v Norsku (hlavně na ostrově Runde), ve Velké Británii a na Faerských ostrovech.

Vejce papuchalka se neskutálí ze skály díky tomu, že má kónický tvar a otáčí se kolem své špičky.

Papuchalkové nejsou ohrožený druh.

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák