Lenka Vlasáková: Srdce se dá nakouskovat

Zdroj: LUCIE ROBINSON PRO ONA DNES/MF DNES, ČT A FALCON

Do kavárny přiběhla se zářivým úsměvem, kočárkem a třičtvrtěročním synkem Johanem. Ano, přesně s tím, který se narodil v polovině práce na seriálu Život je ples. „Natáčela jsem do šestého měsíce a potom od Johanových tří týdnů,“ prozradila.

Nekývla jsem hned. Že jsem těhotná, jsem se dozvěděla tři čtyři týdny před natáčením. Když jsem to volala režiséru Slavíkovi, myslela jsem, že se rozloučíme. Jenže on mi položil pro mě dost nečekanou otázku: „Ale nechcete nás v tom nechat, Lenko, že ne? Mně by to bylo líto!“ A já si uvědomila, že mně taky. Scénář se mi líbil a na práci s Petrem Slavíkem jsem se těšila. Pak jsme spolu mluvili a já zjistila, že mi věří. Navíc žádné moje těhotenství nebylo problematické, tak jsem si řekla, že teď taky nebude. (smích)

No, a i tentokrát to bylo dobré. Vlastně kromě toho, že se mi zvětšuje břicho, se mi v jiném stavu nic „jiného“ neděje. Abych pravdu řekla, víc jsem se bála, až se Johan narodí. Nikdy nevíte, jaké dítě bude, jestli vás nebude potřebovat čtyřiadvacet hodin denně. On je ale hrozně trpělivý, pořád pozoruje svět. Má v sobě ticho a klid, což je ideální. Hlavně to s ním musela na natáčení zvládat moje maminka. Já jsem vždycky utekla a pracovala, jen když už byl velký řev, odvážila se nás vyrušit.

To je pravda. Ze začátku se mi strašně špatně učil text. Jako bych v mozku neměla prostor na nic jiného než na: „Brečí! Nakojit, přebalit, uspat.“ Pak už to bylo lepší. Ale jednou se mi stalo, že jsme točili milostný dialog s Mirkem Etzlerem a babička jezdila s kočárem na druhé straně zámku. Uslyšela jsem, jak nahoře u cateringu, takových pět set metrů, začal Johan plakat. V ten moment mi vypnul mozek. Cítila jsem, jak mi udělal: Cvak. Brečí miminko! Neslyšíte? A všichni: „Pojď, Lenko, ještě doděláme záběr.“ Jenže hlava mě vůbec nechtěla pustit. Pořád jen: Johan! Johan pláče! (smích) Jo, to bylo trošku složitější. Ale zvládli jsme to.

Hraju. Po velké práci na Plese jsem si dala o prázdninách dva měsíce volna a od září dělám projekty, které jsou na tři čtyři dny. Taky jsem začala hrát v divadle. Zatím jenom ve dvou představeních, ale už přemýšlím, že bych od března zkusila i Annu Kareninu. Johanovi bude rok, tak už by to možná šlo.

Vrásky z lásky. Měla jsem asi čtyři dny, což je pohoda. Natočíte si film, ale jste tam málo, protože je hlavně o Jiřině Bohdalové a Radkovi Brzobohatém, a zároveň se s nimi potkáte. Potom jsem dělala hraný dokument o Boženě Němcové a v září říjnu televizní film, který režíroval Karel Janák. Mimozemšťan v naší rodině se, tuším, jmenuje. Pak jsem dodělávala něco v Ulici, což bylo taky hezký. Vrátila jsem se do ní po roce a půl.

Myslím, že ne. Příběh Zuzky Vejvodové, která čeká miminko, se potřeboval vyostřit. Tak jsem to přijela trochu urychlit. (smích) Možná tam občas takhle vtrhnu posunout děj.

Je to... zvláštní. Nedávno jsme se o tom bavili, protože hrajeme v představení Na dotek. Je hodně vztahové a v jednom momentě se líbáme. Tak mu povídám: „Vždyť je to divný! Co se na nás mají lidi co koukat?“ A Honza: „Když se líbáš s někým jiným, taky se dívají.“ - „No jo, ale to vědí, že je to jenom jako. Tady si můžou myslet, že se líbáme doopravdy.“ V okamžiku, kdy hrajete s někým cizím, máte odstup. (Lence zazvoní mobil) Asi to nemá bejt dořečený. (smích)

Přemýšleli jsme o tom. Jenže zatím je Honza tak zaměstnaný v divadle, že na to není čas. Třeba až budeme mít trošku volněji, něco připravíme. Ale asi to bude záležet i na mojí aktivitě. Budu muset najít hru a vymyslet, kdo by ji s námi dělal.

Domek jsme dodělali a teď zpomalujeme. Jenže brzdíme hodně rozjetý rychlík, takže máme paty úplně ošoupaný. Jde to pomaleji, než jsme čekali. Měli jsme oba spoustu práce, do toho děti, rekonstruovali jsme dům… Byli jsme hrozně unavení, ale teď už přestáváme být.

U nás se to přelévá. Vždycky když jeden pracuje intenzivně, druhý má práce míň. Tím pádem se to neruší a můžeme být spokojení. S dětmi jsme oba rádi, takže nám nemusí být líto, že se jim jeden nevěnuje. A zároveň máme oba „ukojení“ i v profesi. Myslím, že zatím nám všechno pěkně vychází.

Ne že bych se lekla, ale překvapilo mě to. Johan nebyl plánovaný, takže jsem tu informaci musela trošku zpracovat. Připadalo mi, že už jsem na miminko stará. Přece jen, je mi třicet devět. Mezi Johanem a Sofi í je velký věkový rozdíl, asi patnáct let.

Podle mě je největší rozdíl žádné dítě a první. Najednou cítíte neskutečnou lásku, neuvěřitelný strach o další bytost. Jde o jakousi závislost, zároveň na chviličku ztratíte sama sebe. U druhého se zase musíte o lásku podělit. Když ho čekáte, bojíte se a říkáte si: Dokážu to? Budu ho milovat stejně? A pak zjistíte, že ano. Pochopíte, že srdce se dá nakouskovat.

Malá žárlivost tam určitě je. A je v pořádku. Zase je tady někdo další, s kým se musejí podělit o mě a o tátu. Největší změna to asi byla pro Maxe, protože byl nejmladší a jediný chlapec. Řeší to tím, že Johana maximálně miluje. U nás v rodině je ale dobrý, že Honza funguje. Proto třeba dnes nešel Max se mnou. Radši sedí s tátou v divadle a kouká na něj, jak zkouší.

No jasně. Já všechny usměrňuju. Jsem ta míň vtipná, která rozdává příkazy a určuje kdo, kam, koho. A potom přijde táta, vyhazuje děti do vzduchu a vymýšlí zábavy.

My ho bohužel nemáme. Musíme si ho půjčovat, ale cestování milujeme. Vyjedeme, víceméně nevíme kam, a to je největší dobrodružství. Máme mapy a třeba ideu, že zamíříme na jih. Řekneme si: Aha, Francie. Tam je Avignon, tak se podíváme do něj. Mezitím jsme v Marseille. Pak někde zahlédneme Kons... Co to je? Nejspíš Kostnice. A už jsme tam. Vyrážíme v létě, na dva tři týdny, což je skvělý.

No, děti to zbožňují. Každý den jsme někde jinde. A právě Francie je úžasná, protože jsou tam na karavany zvyklí. Jezdí jimi hromada lidí a každá vesnička má svůj kempík. Je tam spousta krásných míst, třeba u moře, kde můžete v autě přespat. Tady si to vůbec nedokážeme představit. Nejabsurdnější bylo, když jsme se vrátili po třítýdenní cestě, zaparkovali u nás před domem a dostali jsme pokutu. Prý se tam s karavanem nesmí stát. (smích)

Nevím. Když mi bylo čtrnáct patnáct, zajímala mě historie. Myslela jsem, že ji budu studovat. Z vlastní iniciativy jsem udělala genealogii francouzského královského rodu a četla jsem různé historické knížky. Přes dějiny jsem k ní získala tak silný vztah, až jsem měla pocit, že ji znám. A že se tam chci podívat. Když byla revoluce, věděla jsem, kam musím jet jako první. Hned o prázdninách jsme s nejlepší kamarádkou a jednou spolužačkou vyrazily do Paříže. Bylo nám sedmnáct, měly jsme asi sto franků a bylo to jedno z nejúžasnějších dobrodružství, co jsme zažily. Od té doby jsem do Francie jezdila minimálně jednou za rok. Je mi tam dobře.

Ráda čtu a v létě vytvářím zahradu. Vezmu rýč a celou si ji přeořu. Jeník mi říká, že jsem jako krtek. (smích) Miluju, jak se mi teplá hlína rozpadá v rukou a vybírám z ní plevel. V pubertě mi připadalo, že nic horšího nemůže být, a dnes mě to strašně baví. Ale zase mě mučí, když na jaře přijde velká práce, což se mi teď dva roky za sebou stalo, a já nestihnu zasadit. Na poslední chvíli tam pak v noci šoupnu aspoň pár semínek. (Sleduje Johánka, jak putuje po zemi k chladicímu boxu. Nealko, alko… jde pro něj.)

To je strašně těžký. Každé natáčení mám spojené s lidmi okolo. Je to vlastně můj život. A těžko říct, která část byla nejhezčí. Mám spoustu výrazných momentů. Například natáčení Ley, což bylo hrozně náročný. Zároveň jsem tehdy byla poprvé těhotná, takže ji mám spojenou s tím zázrakem, že čekám první dítě. Pak třeba Hraběnky, taky hodně intenzivní práce. Měla jsem s sebou malého Maxe a doteď mi z nich zůstalo velmi srdečné přátelství se Zuzkou Vejvodovou.

No právě. Zuzka byla jeden z důvodů, proč jsem do Ulice šla. Mám ji moc ráda. I s Andreou Elsnerovou jsme se po Hraběnkách hodně stýkaly, ale kontakty se nám trošičku přerušily. Doufám, že až bude mít Zuzka miminko, zase se všechny sejdeme... Nebo natáčení s Honzou Hřebejkem. To je obrovská energie. Dává hercům svobodu, což se jinde nestává.

S Amálkou jsem nic nedělala. Vlastně... Když jsem byla asi ve druhém měsíci, dotáčela jsem Útěk do Budína. Ale pak jsem měla volno, hrála jsem jenom v divadle. Vždycky mám období, kdy se filmařům hodím a kdy ne. A tehdy to tak vyšlo. Na druhou stranu, já si to s Amálkou užila. Byly jsme na chalupě a měly klid.

… sociální akademii? Teď jsem přestala. Měla bych být ve třetím ročníku, ale nestíhám.

Chtěla bych, ale mrzí mě, že už bych nestudovala se stejnými lidmi. Přešla bych do jiného dovala ročníku. Ještě uvidím. Byla jsem se tam ho roč jednou podívat, jenom na půl dne, s Johánkem. Asi by mi musel Jenda pomoct. Seděla kem. A bych na přednášce a on by zatím jezdil okolo n s kočárkem. Což ještě není možný, ale třeba kočár za dva tři měsíce by to už šlo.

Jo jo. Většinou pak lidi založí chráněnou dílnu, která pomáhá tělesně postiženým nebo jinak handicapovaným. Ale já bych asi ji jako terapeut nepracovala. Dělám to kvůli te sobě. Měla jsem pocit, že jsem se už dlouho nic nedozvěděla, a potřebovala jsem se taky ned setkat s jinými lidmi. Ne jenom s těmi, kteří se věnují herectví a podobným druhům v umění.

Právě. (smích) Mám i kamarády herce, takže jsem ráda získala i trošičku jiný pohled že na svět. (Johan se sápe po diktafonu)

To byl zvláštní proces. Jméno jsme hledali dost dlouho. Ještě když jsme byli v porodnici, věděli jsme, že bude buď Hubert, nebo Johan. A Hubert najednou odplul, tak jsme si říkali: Ano, Johan, to je skoro jako Jan. A vůbec nevím, jak se nám tam dostal Antonín. Doma jsme si pak dělali legraci, že je člověk zvyklej, že Johan nikdy nezůstává samostatně. Třeba Johan Sebastian Bach. (smích) Takže máme Jendu Tondu.

Vizitka

Narodila se 27. dubna 1972 v Praze

Vystudovala gymnázium a DAMU

Divadlo: Divadelní spolek Kašpar, Rokoko, Národní divadlo, Na zábradlí, v Řeznické, Na Jezerce, ABC a další

Film a TV: například Houpačka, Lea, Paralelní světy, Útěk do Budína, Ulice, Tajnosti, Pusinky, O rodičích a dětech, Hraběnky, U mě dobrý, Kawasakiho růže, Ženy v pokušení, Rodinka, Dešťová víla, Vrásky z lásky, Život je ples

Za hlavní roli ve filmu Lea získala Českého lva

Životním partnerem je herec Jan Dolanský, s nímž má dceru Amélii (9 let) a dva syny: Maximiliána (6 let) a Johana Antonína (10 měsíců). Z prvního manželství má dceru Sofii (15 let).

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová