Lenka Termerová: Říkali mi pihatá múza

Zdroj: Dalibor Puchta, isifa a Nova

A protože jsme si povídaly v seriálové kavárně Coolna, nemohly jsme začít jinde než u Ulice. „První obraz jsem zahrála velice snadno, protože největší part v něm měl můj seriálový manžel Honza Vlasák,“ vysvětluje Lenka a dodává: „Hned se to ale změnilo, protože následovala náročná scéna s mým zetěm.“

Asi v roce 1970 v ostravském Divadle Petra Bezruče, kam jsme oba nastoupili do angažmá, Honza z Moravy, já z Prahy ze školy. Hráli jsme spolu v mnoha inscenacích, jako byly například Bratři Karamazovi, Romeo, Julie a tma a tak dále. V současnosti hostuju v Divadle ABC v představení Holky z kalendáře, kde Honza také hraje, protože je v Městských divadlech pražských v angažmá. Navíc teď spolu zkoušíme Erdmanova Sebevraha. Máme na sebe štěstí.

Premiéru budeme mít 16. června v Rokoku. Jde o hru, kterou napsal ruský, tenkrát vlastně sovětský, spisovatel Nikolaj Erdman a tato na tehdejší dobu velice drsná groteska řeší, jak malého člověka společnost vždycky smete nebo zadusí. A přestože je děj usazen do dvacátých let minulého století, myslím si, že je aktuální i dneska. Navíc pro mě jde i o srdeční záležitost. V osmdesátých letech jsme totiž tuhletu hru, se kterou byly velké problémy, nazkoušeli. Bylo to velice úspěšné představení, i když jsme ho v některých městech nemohli kvůli režimu uvést. Tehdy hrál sebevraha Olda Kaiser, já jeho ženu Mariu a Jarka Kretschmerová tchyni, kterou teď po letech nabídli mně.

(směje se) Řečeno s nadsázkou... Samozřejmě je to tak, Pořady Ulice
že mě už potěšila sama nabídka. Ale je pravda, že mám kamarádky, které Ulici sledují. Jedna z nich je lékařka internistka a ta například tvrdí, že si u seriálu krásně odpočine.

Dívala jsem se na ten „náš“ problém. Abych poznala naši dceru a zjistila, co ji vlastně trápilo. Protože, musím se přiznat, jinak se na televizi dívám málo.

U nás doma to prošlo s úsměvem. A protože jsem vždycky prohlašovala, že budu herečka, ostatní děti mně říkaly pihatá múza. Naši mi v herectví nebránili, spíš to brali zlehka, mysleli si, že z toho třeba vyrostu. A potom, když se jsem se zvládla napoprvé dostat na AMU a začala jsem vysokou školu studovat, už jen fandili. Rozhodně jsem si herectví nemusela vyvzdorovat.

Myslela jsem si, že to nastane, ale nenastalo. Když jsem přivedla cizince (manželem Lenky Termerové je Syřan, režisér Moris Issa, pozn. redakce) ukázat rodičům do Hradce Králové, myslela jsem si, že vzdor bude nutnost a byla jsem na něj připravená. Ale kupodivu to prošlo docela hladce, rodiče mého muže přijali a měli ho moc rádi.

(směje se) Přiznám se, že se opravdu hodně těším. Protože vnoučata, která už mám, nějak rychle odrostla. Dneska shodou okolností nejstarší Zuzanka dělá přijímačky na gymnázium, takže na ni celý den myslím. Ale s těmi přípravami vůbec nevím, jestli se to má. My jsme byli vychováváni v tom, že se nemá nic moc chystat dopředu, aby se něco nezakřiklo. Pravda je, že když měla Martha koncem března narozeniny, tak jsem jí do dárků šoupla i něco, co nepatřilo zrovna jí, ale bojím se dělat nějaké velké přípravy. No a rady? Já už si to nepamatuju. (směje se)

To ano, i když alba jsou u nás v hrozném stavu. Máme ale takový domek blízko Prahy, který používáme jako chalupu, kde se potkáváme a zrovna nedávno jsme se tam sešli i se synem, jeho dětmi a Marthou s přítelem (režisér David Ondříček, pozn. redakce) a společně jsme porovnávali, jak vypadaly děti, když byly malé.

Určitě, člověk je zvědavý. Když se narodilo naše první vnouče, což je zmiňovaná Zuzanka, byla tak přesným obtiskem Issovic rodiny, že bylo až komické, jak to bylo evidentní. A když se narodila druhá vnučka, zase všichni říkali, že je podobná mně.

Julinka se někdy vyjadřuje jako já, dělá podobné obličeje. Já jsem jako malá byla takový rodinný bavič a tohle u ní taky poznávám.

OTÁZKA NAVÍC

Namíříme na aktuální letopočet. Někteří čekají konec světa, někteří obrodu společnosti. Co od konce roku 2012 čekáte vy?

Přeju si, aby hezky začal rok 2013. Aby Martha v pořádku porodila, abychom všichni byli zdraví... Ať se nic hrozného nestane. A pokud se mají udát nějaké změny, tak by se mi docela líbilo, kdyby přišlo cosi, co by přinutilo lidstvo, aby k sobě bylo trošku pozornější a laskavější. Ale nevím, jestli toho nechci moc.

TV Plus, autor: Denisa Kimlová