Květa Fialová: Politiky nepouštím do bytu

Zdroj: Monika Navrátilová, ČT a archiv Slováckého divadla

Tento šestnáctidílný příběh nejen o starých lidech nyní běží na obrazovkách České televize. To však zdaleka není jediná novinka, s níž se může optimismem hýřící herečka pochlubit. O tom ale až později.

Dostala jsem roli nejstarší obyvatelky domova důchodců Lízy, což mě potěšilo. V normálních důchoďákách, kam jezdím dělat přednášky, se mi to totiž zatím ještě nikdy nepodařilo, vždycky mě tam trumfnou nějaké devadesátnice. (usmívá se) Seriál dělal režisér Petr Slavík, díky němuž byla na natáčení skutečně moc milá atmosféra.

Je opravdu velmi živelná, pořád pro obyvatele domova důchodců vymýšlí nějaké akce, uspořádá například módní přehlídku a různá jiná potěšení. Jednoho dne se tam po letech setká s chlapcem, hraje ho Láďa Trojan, do kterého byla kdysi zamilovaná ve škole. A protože si jako malé děti slíbili, že se jednou vezmou, rozhodnou se tento bláznivý nápad na stará kolena realizovat. Svatbu začnou skutečně organizovat, dokonce si vyberou i svatební šaty, jenže … Nebudu vám proz razovat , to všechno skončí. Je fajn, když se také vysílá něco o nás starých, pořád běží jen pořady pro mladé. Možná si díky našemu seriálu někteří lidé v domovech důchodců uvědomí, jak je hezké i v tomto věku život pořádně žít a nevzdávat ho!

V České televizi připravují nový pořad s několika vybranými osobnostmi o jejich rodokmenech. Já se o to sice nikdy moc nezajímala, ale souhlasila jsem. Třeba budu výsledkem jejich pátrání překvapená. Uvidíme. Za chvíli mám kvůli tomu schůzku s režisérem Karlem Smyczkem, kterému jsem půjčila rodné listy příbuzných z matčiny i otcovy strany. Jinak stále jezdím na přednášky do důchoďáků, účastním se různých akcí, a především hraju v sedmi předsta- veních. S Pepíčkem Kubáníkem máme právě po prejak miéře krásného příběhu Oskar a růžová paní ve Slováckém divadle Uherské Hradiště. Nenudím se.

Když jsem si novelu Erika-Emmanuela Schmitta přečetla, ihned se mi zalíbila. Je nádherná, navíc je v ní i osvěta o smrti. V současné době se totiž smrt přehlíží, pro lidi je trošku tabu, přestože se jedná o jedinou pravdu na tomto světě. Na rozdíl od narození je smrt jistota. Oskar je desetiletý Pořady Život je ples
kluk, který v nemocnici umírá na leukémii. Stará se o něj jedna pracovnice - paní v růžových šatech. Když se dozví, že Oskarovi zbývá už jen deset, možná dvanáct dní, rozhodne se mu za tu dobu ukázat to nejhezčí ze života. Chlapec tak vlastně během svých posledních dní prožije vše, co někdo nestihne třeba ani za celý život. Naše inscenace je o lásce, přijímání a o poděkování. Má hluboký smysl. Měli jsme už několik repríz a diváci ji přijímají velmi citlivě.

Víte, jde především o to naučit se tyhle věci přijímat a brát je tak, jak jsou - prostě je umět zpracovat v mysli. V té hře se rodiče, doktor, ale i další postavy stále jen bojí a nevědí, jak se ke klukovi chovat. Hlavní poselství této hry vidím v tom, že bychom umírajícímu měli dát pokud možno co nejlepší servis posledních dnů, aby je neprožíval ve velkých chmurách. Myšlenka neztrácet touhu ještě něco prožít mi přijde úžasná. Ale abych odpověděla na vaši otázku - celá naše inscenace je velmi vtipná, protože ji vypráví sám desetiletý Oskar. Diváci se nemusejí bát, že by odcházeli v depresích. Naopak.

Velmi, protože jsem si to sama vymyslela. Když jsem přijela 13. září 2008 do Hradiště a uviděla tam herce Pepíčka Kubáníka, věděla jsem, že mě potkalo velké štěstí. Nastudovali jsme spolu krásnou hru Harold a Maude, která se brzy dožije sedmdesáté reprízy. Chtěli jsme spolu hrát ještě v něčem dalším a naštěstí se nám podařilo najít Oskara a růžovou paní - tedy text, který mi můj sen umožnil realizovat. Dostala jsem sice spoustu nabídek i z pražských divadel, ale člověk se musí vždy nějak rozhodnout, určit si priority. Představení v Uherském Hradišti vnímám svým způsobem jako bohoslužbu.

Zpočátku, když jsme před dvěma lety zkoušeli Harolda, jsem bydlela u Pepíčkovy sestry. Když pak Pepíček dostal byt, „přestěhovala“ jsem se k němu. Mám teď vlastně dva domovy a je mi tak nebesky krásně.

Úžasně! Přijeďte se podívat! Podle mého názoru by si za ten výkon zasloužil Thálii. Nepitvoří se, ani nepředstírá nějakého nezletilce, fakt to dělá krásně. Diváky si získává velkou něžností a pravdivostí.

Chtěli jsme, aby uvedení „Oskara“ mělo ještě další smysl. V programu k inscenaci jsou otištěny i všechny kontakty, kam se lidé mohou obrátit, pokud se rozhodnou kostní dřeň darovat. Máme na to velkou odezvu, kromě herců a techniků z divadla se k dárcovství (je omezeno věkem 35 let, pozn. redakce) hlásí i diváci, kteří o této možnosti doposud neměli ani ponětí. Leukémie je ošklivá nemoc, ale někdy se dá život pacienta právě darovanou kostní dření zachránit.

Říkala jsem si, že se musí stát nějaká hrozná věc, aby se lidé semkli a dali se po dlouhé době aspoň na čas zase dohromady. Vaška znal celý svět. Jinou tak významnou osobu náš stát nemá a asi jen tak mít ani nebude, vždyť se podívejte na naše politiky. Když si vezmete, že třeba o našem současném prezidentovi ve světě neví skoro nikdo, mluví to za vše…

Víte, každý politik je svým způsobem poddruh. Mám ráda snad jen Karla Schwarzenberga, je v takové krásné nirváně, aspoň mi to tak připadá. Párkrát jsem ho viděla, vždycky na mě mile působil. Má příjemné vyzařování, není tak zaťatý. Ale jinak se o politiku vůbec nezajímám, nemám na to čas. Nekoukám se na ni ani v televizi. Nechci, aby mi duše politiků vylezly z televize do bytu, to bych opravdu nerada. Špatně by se mi pak odsud (rozhlíží se po svém bytě) dostávaly. A jak už jsem také řekla, nemám čas a tak velký generální úklid by jistě trval týdny…

OTÁZKA NAVÍC

Jak jste oslavila 82. narozeniny?

(rozzáří se) „Krásně. Ve Slováckém divadle na ten den vždycky naplánují představení, ve kterém hraju. Letos jsem po jeho skončení dostala vyznamenání od ministra kultury. Hned ráno jsem u Pepíčka objevila 82 lahví okurek od jeho maminky. Ví, jak její kyselé okurky miluju. Potom mě odvezli do Lešné do zlínské zoo, kde mi darovali živého lachtana. V představení Harold a Maude totiž jednoho takového ze zoo ukradnu. Dali mu jméno Oskar, a to jsme v tu dobu už věděli, že takovou hru budeme zkoušet. Ta symbolika je magická. Čas od času se jedeme s Pepíčkem za Oskarem podívat.“

TV Plus, autor: Jiří Landa