Kristýna Podzimková-Maléřová: Chci být mladá maminka

Zdroj: Monika Navrátilová a Nova

Coby Thea žije ve studentském bytě s přítelem Štěpánem, kterého hraje Štěpán Benoni. Říká, že ji vůbec nemrzí, že její postava neřeší množství vztahů, a také že s kolegy z Ulice jsou už dávno přátelé. Náš rozhovor se ale netočil kolem seriálu. Vrátily jsme se v čase k rozhodování o herectví a podívaly se dokonce do Ázerbájdžánu.

Ne, máma je zdravotní sestřička respektive porodní bába a táta řidič autobusu. Z babiččiny strany od otce kdysi někdo měl divadelní spolek, ale to jde už o moc široké příbuzenstvo. Nevěřím, že to má se mnou jakoukoli spojitost.

Jsem ten případ, kdy dítě chodí na spoustu kroužků a všechny jsou na konzervatoři, to znamená zpěv, tanec, dramaťák, hra na klavír. Takže kam pokračovat ze základky se nabízelo úplně přirozeně. Byla jsem rozhodnutá ve druhé třetí třídě.

Byla jsem ještě v Těšíně v angažmá a zároveň jsem natáčela Ulici. Rok a půl jsem dojížděla Těšín–Praha–Ostrava, v Ostravě jsem tehdy bydlela. Takže jsem měla jeden velký batoh a víceméně tři místa k přespávání. Po roce a půl už to nešlo vydržet, tak přišlo rozhodnutí odejít do Prahy. Asi půl roku jsem se sem stěhovala a vlastně hned záhy jsem si tady našla svého nynějšího manžela. Přesun byl o to příjemnější, protože hned bylo s kým sdílet pocity a měla jsem ochranné křídlo, pod které se můžu schovat.

Sny a realita jsou většinou něco jiného, takže jsem v Praze na volné noze. Ale nejsem z toho smutná. Má to samozřejmě svoje výhody, jen cítím, že bych raději dělala práci v angažmá. Potřebuju znát své kolegy, být na ně zvyklá a to Pořady Ulice
nabízí jen angažmá. Když někde hostujete, je vlastně výhoda, že vás lidi neznají a nevědí, co od vás můžou čekat, takže je můžete překvapit. Nebo možná zklamat, ale pořád je to mnohem větší výzva. Ale zase jde o práci na dva měsíce. Něco nazkoušíte a pak už se nepotkáte. To je systém, který mi úplně nevyhovuje.

Já se sebou zrovna teď bojuju, protože jsem hrozně líná a zdechlá. (směje se) S kamarády divadelníky z Ostravy jsme měli touhu něco svého udělat, ale zatím to skončilo jen u debat v hospodě.

Aha, tak tam jste mířila! (směje se)

Není to tak, že bychom si sedli, podívali se do kalendáře a řekli: „Teď!“ Chtěla bych být mladá maminka, takže si myslím, že to za nějakou chvíli přijde, ale nic se zatím neplánuje.

Kdybyste znala mého manžela, pochopíte... Protože on je opravdu čestný člověk, který nesnáší jakékoli výhody, jen protože je někdo něčí známý. Proto nemám tolik prostoru, kolik by možná měla nějaká jiná manželka jiného scenáristy. Ale já to plně respektuju a líbí se mi, že má takové názory.

(směje se) Vlastně už před pěti lety jsem měla první zkušenost s odhalováním před kamerou, takže tuhle trému už jsem si odbyla. Samozřejmě je to vždycky trošku nepříjemné, ale já z toho nedělám žádnou vědu. Jednou jsem herečka a tělo je můj nástroj. Pokud to situace vyžaduje a nejde o nějaký nesmysl, tak se s tím smířím.

Každopádně. Asi rok předtím jsem si říkala, že bych chtěla hrát v zahraničním filmu. A ono se mi to záhy splnilo. Šlo o práci, jakou jsem zatím nezažila, už jen proto, že celé dva měsíce trávíte se všemi herci a štábem společně. Točili jsme v Ázerbájdžánu. Hodně si za Absurdistánem stojím, mám ho moc ráda.

Měli jsme čtyři dorozumívací jazyky francouzštinu, němčinu, angličtinu a ruštinu. Já ovládám angličtinu a ruštině porozumím. Nemám pocit, že bychom se setkali s nějakou komunikační bariérou. Každou neděli byly takové dýchánky, ani nevím, jak to pojmenovat. Vždycky jsme našli nějaké přírodní zázemí, což nebyl problém, protože jsme natáčeli uprostřed lesů, zahrad a luk. Tam jsme si udělali piknik a každá národnost zazpívala nějakou písničku nebo řekla svoji národní báseň a tak podobně. Šlo o silné okamžiky, a i díky nim bylo toto natáčení ojedinělé.

Pro pořádek, byli jsme tam tři Češi, Michaela Bandi, Radomil Uhlíř a já. Oni točili tři týdny a já po celé dva měsíce. Protože jsem folklorista, zpívali jsme písničku Mašíruju na Francúza ze Slovácka. A Radomil Uhlíř, obří muž, který píše dada poezii, si tam stoupl a recitoval čtvrt hodiny básničku, které ani Češi nerozuměli. Jeho projev je velmi velmi specifický a cizinci na něj zírali v němém úžasu. Taky pěkný moment.

Myslím že ne. Ten film je trošku pohádka pro dospělé. Málokdy jde něčeho dosáhnout tak těžkým ultimátem.

TV Revue, autor: Denisa Kimlová