Klasik nevšední hrůzy

Zdroj: archiv tt

Za svou kariéru, která trvala víc než půl století (první film natočil roku 1922, poslední 1976), vytvořil Alfred Hitchcock víc než padesát snímků včetně Okna do dvora, Na sever severozápadní linkou a Psycha. Většina spadala do žánru thrilleru, ne hororu, jak se občas mylně uvádí. Jeho příběhy byly napínavé, nechyběla vražda či jiný zločin. Všednost ho nezajímala. Dokonale to vystihl sám: „Některé filmy jsou jako kousky života, moje jsou kousky dortu. Nikdy nenatáčím kousky života, protože něco takového mohou lidé najít doma nebo na ulici. Za to nemusejí platit... “

Z příběhů vždy vyhazoval scény, jež zaváněly nudou. Jeho cílem bylo publikum strhnout. Snad proto měl každý projekt do puntíku promyšlený už před první klapkou. Bál se improvizace na place. Nikdy nepořizoval plané záběry, nepatřil ke „škole, která shromažďuje materiál a pak si s ním ve střižně donekonečna hraje“. Měl jinou metodu: „Natáčel jsem jen útržky filmu a nic víc. Beze mě je nemohli dát dohromady, nemohli sestavit sestřih jinak, než jsem ho měl já v hlavě.“ Díky tomu měl jistotu, že mu žádný producent nepokazí práci.

Za ta léta si zkusil všechno: filmy černobílé i barevné, němé i zvukové, britské i americké. Narodil se totiž roku 1899 v Anglii a právě tady, v titulkovém oddělení, začínal. Z jeho němých snímků měl úspěch až Příšerný host z roku 1927. Sám režisér o něm prohlásil, že to byl první pravý „Hitchcock“. Poprvé zde uplatnil svůj styl a použil pro něj tak typické téma hrdiny na útěku, obžalovaného ze zločinu, který nespáchal. „Motiv neprávem obviněného muže poskytuje divákům větší Pořady Okno do dvora
Příběhy Alfréda Hitchcocka
pocit nebezpečí,“ objasnil režisér. „Snadněji se mohou vžít do situace takového člověka než někoho, kdo zločin spáchal a chce uprchnout.“ Navíc se tu poprvé mihl před kamerou. „Byla to holá nutnost,“ prozradil. „Musel jsem vyplnit plátno. Později se z toho stala pověra a nakonec gag,“ vysvětluje, jak se zrodila jeho záliba v cameech (neboli „štěcích“), kterou přivedl k dokonalosti po přestěhování za oceán. Počínaje svým prvním americkým filmem Mrtvá a živá (1940) se objevil ve všech dalších snímcích. Později ovšem dbal, aby se ukázal už během prvních pěti minut a nerozptyloval diváky, kteří ho nadšeně hledali. V úvodu Cizinců ve vlaku se tak snaží nacpat do vagonu pouzdro na basu, v Ptácích odchází se dvěma psíky ze zverimexu. Nejraději však má svou „roli“ v dramatu Záchranný člun (1944), jež se celé odehrává, ehm, ve člunu. „Pomýšlel jsem na to, že bych hrál mrtvolu plovoucí na hladině, ale měl jsem strach, abych se neutopil.“ Nakonec dostal spásný nápad. Držel tehdy dietu, aby shodil padesát kilo. Vzal tedy dvě fotografi e - před a po dietě -a umístil je do novin povalujících se v loďce.

Záchranný člun byl se svým omezeným prostorem riskantní pokus. Jeden z mnoha, které Hitchcock prováděl. „Experimentováním se mnoho naučím,“ říkal. Neustále se snažil objevovat nové cesty, fascinovaly ho možnosti kamery i střihu. Občas při tom šlápl i vedle. Jako s Provazem (1948), jejž se rozhodl natočit v jediném dlouhém záběru. „Opravdu nevím, proč jsem pojal ten bláznivý nápad,“ přiznal později. Ve skutečnosti má film záběrů asi deset, dlouhých maximálně deset minut. Přesně tolik materiálu tehdy „pobrala“ kamera. Přechody však režisér umně maskoval. A nakonec si ověřil, že film bez střihu je jako zločinec bez zločinu.

Experimentem bylo i slavné Psycho (1960), které stálo pouhých osm set tisíc dolarů. („Jestlipak dokážu natočit dlouhometrážní film za podmínek jako v televizi?“) Navíc v něm neustále vodil publikum po falešných stopách. Sám to zhodnotil slovy: „V Psychu jsem měl diváky ve své moci tak, jako bych hrál na varhany.“ Dnes všeobecně známá vražda ve sprše byla tehdy šokující překvapení. Vždyť Hitchcock odpravil hlavní hvězdu v první třetině děje! „Vsadil bych se, že v běžném filmu by dali Janet Leigh jinou roli,“ mnul si ruce. „Ale já ji zabil záměrně. Vražda tím byla ještě nenadálejší. Proto jsem také trval na tom, že lidi nemají být pouštěni do kina po začátku filmu. Opozdilci by čekali, až se objeví Janet, jenže tu už mezitím odnesli nohama napřed!“

Krásné ženy ostatně nechyběly v žádném jeho filmu. Ať už to byla Ingrid Bergman (třikrát), Grace Kelly (třikrát), či Tippi Hedren (dvakrát). Povídalo se, že herce nemá rád, nebyla to však tak úplně pravda. Jen s nimi zacházel po svém. Chtěl, aby si nechali své nápady pro sebe, odvedli, co se po nich žádá, a zbytek nechali na režisérovi a kameře.

Protože nechat „zbytek“ na Hitchcockovi se vždy vyplatilo. Jeho snímky jsou dnes klasikou. A to i přesto, že nikdy nezískal Oscara! Mrtvá a živá sice jednoho shrábla, ovšem za nejlepší film, takže putoval k producentovi Davidu O. Selznickovi. Hitch do své smrti v dubnu 1980 od Akademie dostal jen chabou záplatu: v roce 1968 mu udělila Cenu za celoživotní dílo.

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová