Když se z hladu stane kámoš

Zdroj: ČT

Je středeční poledne a já vcházím do jedné pražské základní školy. Po chodbách burácejí žáci, všude křik a pošťuchování. Taky jsme bývali takhle hluční? Jasně že jo. Možná i víc. V tělocvičně narazím na štáb Víta Olmera, který připravuje televizní film Lehká jako dech. A po třech hodinách pochopím, proč se natáčení s dětmi považuje za jedno z nejnáročnějších...

„Zrovna jste přišli do snad nejtěžší scény, protože tady máme asi sto dětí. Koná se velká diskotéka na závěr školního roku, na kterou přicházejí dvě hlavní protagonistky, bulimička a anorektička. A dochází k trapasu, který… však uvidíte,“ napíná mě režisér. „Hlavní hrdince Marii se všichni posmívají, že je tlusťoučká, a tady se stane něco, co ještě dovrší její potupu.“

Spíš než o diskotéku jde o maškarní bál. U dveří mě mine indián, u žebřin se vlní kocour s Rumcajsem. Při zkoušce vše musejí zvládat bez hudby. „Tančíme nasucho,“ velí Olmer. „A nemluvit, němohra! Stop. Byli jste nějací mrtví. Divočeji!“ A pořád hluk. „Ticho! Tichooo!“ volá asistentka. Má sice megafon, přesto si myslím, že brzy přijde o hlas. Dávám jí den, maximálně dva. Čím rozjívenou omladinu zklidnit? „Oni se moc uklidnit nedají,“ směje se režisér. „Ale zase, když je výsledek spontánní, je vždycky radostnej.“

Samotný příběh ovšem moc radostný není. „Natáčíme film na téma bulimie a anorexie, které jsou v současné době jedním z největších problémů,“ přibližuje Olmer. „Odbornice, profesorka Papežová, nám řekla, že dnes trpí touto chorobou pomalu každá čtvrtá dívka. A nejen dívky, ale i kluci! Navíc bohužel začínají s dietou už v šesti letech, postihuje děti i dospělé. Chodil jsem na stáže na psychiatrii, kde je oddělení poruch příjmu potravy, a překvapilo mě, že tam byly i matky. Trpěly bulimií, což znamená, že musejí pořád jíst a pak všechno vyzvracejí.“ Na většině byste prý nic nepoznali. „Jsou to normální hezké ženy, vůbec ne tlusté. Jde o psychickou záležitost. Tahle nemoc obvykle vzniká tím, že něco nefunguje, většinou vztahy v rodině. Často jsou na vině problémy dcery s matkou. A někdy se stává, že bulimie přechází v anorexii.“

Režisérovi je téma blízké i proto, že jeho manželka, herečka a kostýmní výtvarnice Simona Chytrová, anorexií před lety trpěla. „Vážila jsem tenkrát dvaatřicet kilo. Ale já ji měla z vrcholového sportu a z toho, že jsem byla pryč od rodiny,“ prozrazuje bývalá mistryně republiky v gymnastice. „Jenže teď se nemoc i dědí z matky na dceru.“ Chytrová své zkušenosti odhalila ve 13. komnatě, v Lehká jako dech pak získala roli anorektiččiny mámy. „Příběh je posazený tak, že se jedná právě o generace anorektiček, takže maminka si tím asi taky prošla.“ Matku bulimičky hraje Martina Adamcová, již Olmer obsadil už do Tankového praporu či Playgirls. „Odešla do Kanady, ale nyní se vrátila a zase tady nastartovává kariéru,“ vysvětluje režisér.

Scénář Vít Olmer objevil na FAMU, kde učí. „Napsala ho mladá autorka Anna Mikulková a dostal mimochodem cenu RWE za nejlepší nerealizovaný scénář. A pak tři roky ležel, protože ho nikdo nechtěl – ne že by nebyl dobrej, ale báli se ho. Všichni tvrdili, že je to téma, na které se lidi nebudou dívat. Ale já myslím, že to je hluboký omyl, o čemž nás přesvědčila i Simonina 13. komnata, která měla obrovskou sledovanost.“ Protože jde o drsnou problematiku, rozhodl se Olmer obsadit vesměs neokoukané tváře, některé učitele si dokonce „vypůjčil“ přímo ze školy. „Náš film by měl být hodně syrový, proto se ho snažíme dělat tak trochu dokumentárním stylem.“ Nejobtížnější bylo najít obě třináctileté protagonistky. Tvůrci vyhlásili celostátní konkurz, kam přišlo čtyři sta uchazeček. „Z nich jsme vybrali dvě, ale skutečně jenom dvě! Neměli jsme náhradnice.“

Bulimičku dostala na „triko“ Noemi Purnochová, jež zatím účinkovala pouze v jedné reklamě. Její Marie je „zakomplexovaná holka, která má blbé poměry v rodině. Tím pádem nemá žádnou oporu kromě své kámošky, která ji ale vede k praktikám bulimie,“ líčí dívka v námořnickém, kterou na place hlídá maminka. Není těžké odhadnout, koho hraje štíhlá Marie Luisa Purkrábková: „Anorektičku v mírně pokročilém stadiu, která postupně prochází celou nemocí, až je úplně na dně. Pořád vymýšlí další a další způsoby, jak ještě víc zhubnout. Chodí si třeba kupovat různé prášky.“ Jak to s děvčaty dopadne, zjistíme na obrazovkách ČT.

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová