Karel Voříšek: Kavárenský typ

Karel Voříšek Diváci Televizních novin oceňují jeho kultivovaný projev a eleganci. Neplatí u něj, že zdání klame. Ve skutečnosti je totiž stejně noblesní jako na obrazovce.

Vystudoval filozofickou fakultu a na jeho projevu i mimo kameru je to znát. Umí mluvit, ví o čem mluví a navíc má i smysl pro humor.

Každoročně se pohybujete na prvním příčkách ankety TýTý. Je úspěch pro vás důvodem jistého bilancování?

Naučil jsem se neohlížet. Je to kouknutí do minulosti, do toho, co už bylo, a já raději žiju tím, co právě je. Bilancovat mi připadá skoro stejné jako balancovat nad propastí. Ohlídneš se a spadneš. TýTý je pro mě spíš příjemným šťouchancem od diváků. Někdy přímo na cíl, jindy o fous vedle. Pro mě ale je podstatné, že zatím vždycky jsem za ten šťouch lidem stál. Děkuju.

Co vystihuje vaši dosavadní kariéru?

Název povídkové knihy Maxima Gorkého Moje univerzity. Život sám o sobě je jedna velká univerzita. A já jsem věčný student.

Kdy jste měl jasno o své profesi?

Závidím tomu, kdo má jasno. Jsem spíš v jasnu tápající typ. Ale zpátky k otázce. Měl jsem typicky klukovské sny, od kovboje přes popeláře a prezidenta, možná krále až po rentiéra. S tím posledním jsme už v přítomnosti. Podotýkám rentiéra, čili neplést prosím s důchodcem. Protože jestli to takhle půjde dál, tak důchodce bude u nás ohrožený druh hodný zápisu do Červené knihy chráněných jedinců.

Zůstaňme u dětství. Těšil jste se d do první třídy, nebo to byla povinnost, které se nedá uniknout?

Obávám se, že těšil. Šel jsem do školy o rok nebo pár měsíců dřív. Musel jsem jít na takové v ty zkoušky k doktorům, kdy vám ukazují různé obrázky a pak chtějí, abyste namaloval pět rovných čar vedle sebe. A pak vám řeknou, jestli ano, nebo ne. Od té doby jsem byl vždy ve třídě nejmladší, od základní školy přes v gympl i na vysoké. Ale do první třídy jsem se těšil. Od Ježíška jsem dostal tašku. Jak já byl důležitý! Pořád jsem ji chtěl nosit. Byla to taková ta bezelstná radost, když nevíte, do čeho jdete, a myslíte si, že už už se tím stáváte zase o kousek dospělejším.

Byl jste šprt?

Grázl. Jedna trojka z chování střídala druhou. (smích) Ale teď vážně. Zlobit se moc ani nedalo. Maminka vařila ve školní jídelně, takže všechny moje průšvihy měla na talíři z první ruky. Škola mě bavila, takže z dnešního pohledu bych se označil za šprta. Mírně bohémského šprta. Nic se nemá přehánět. Ani to šprťáctví. To se pak z jednoho stane blb a nese si to celý život.

Který předmět byste tehdy nejraději škrtl? Co vám vadilo nejvíc?

Ranní vstávání. To mi zůstalo dodnes. Ale to není předmět. Nebavily mě dílny, kde jsme i my, nešikové, museli vyrábět například z plechu lopatky na smetí. Nebavilo mě taky rýsování a podobné věci. A úkol nakreslit dokonale hluchavku mě budí dodnes ze snů. Stejně jako písemka z matematiky. Ani s chemií a fyzikou to nebylo zrovna přátelství. Až na pokusy v hodinách. Ty mě dostávaly. To mi zůstalo. Často i v životě postupuju metodou pokus-omyl.

Co vám utkvělo z gymnázia?

Kdybych měl vypálit hned a okamžitě bez rozmyšlení, co mě napadne při slově gymnázium, tak je to divadlo. Založil jsem s kamarády divadelní kroužek. Na repertoáru byly hlavně pohádky. Nic jsem neponechal náhodě. Režíroval jsem je, hrál hlavní role, vybíral hry a sem tam i psal. Byl jsem takový malý divadelní diktátor.

Toužil jste vynikat?

Kdo někdy nechtěl být v něčem první?! Myslím, že je to přirozená lidská vlastnost. Příroda nás tak nastavila, abychom přežili. Takové to rčení „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je odměna pro nevítěze, abych použil slovíčko klasika. Ovšem druhá věc je mít čistý štít. Věřím na to, že když někdo jde nahoru a třeba vítězí, musí to být v mantinelech fair play. Už proto, že lidi, které potkáme cestou vzhůru, budou i na cestě dolů.

Měl jste někdy pocit, že už víte všechno?

Určitě. V pubertě. Je nesnesitelná. Tedy pro ty okolo. Pro puberťáka ne, ten ví všechno nejlíp, je nad věcí, pro něj je buď černá, nebo bílá, nic mezi tím Pořady Televizní noviny
a pravda je jenom jedna, jasně že ta moje, nebo nanejvýš spolupuberťáků kolem. Vím, o čem mluvím. Prošel jsem si tím a moje okolí se mnou.

Proč jste se rozhodl studovat právě politické vědy a historii?

Rozhodoval jsem se mezi filozofickou a právnickou fakultou. Nakonec zvítězila filozofi e. Asi víc odpovídá mému lehce bohémskému pohledu na život. Nemyslím si ale, že nutně musíte dělat to, co vystudujete. Historie mě vždycky hodně bavila a filozofi e a ostatní kolem už nebylo tak daleko od věci. Nutno říct, že jsem ještě na vysoké škole měl štěstí a vyhrál konkurz do Československé televize na místo programového hlasatele. Takže jsem získal individuální studijní plán a začal pracovat v televizi.

Jaké poučení, dá-li se shrnout do několika vět, vyplývá z historie?

Nejsem, doufám, typ blba trousícího poučky. Doufám, že mě tak nešacujete, abych použil krásného českého obratu. Jestli by nás historie mohla v něčem poučit, tak snad jedině v tom, že byla a nic se s ní už nedá dělat. Můžete ji různě vykládat, krášlit nebo na ni zapomenout, poupravit. A to platí pro osobní minulost každého z nás. Trápit se tím, co bylo, a bát se toho, co přijde? To je tak akorát na žaludeční vředy. Žijte tím, co právě je a s mírným nadhledem. Safra, koukám, že jste dopustila, abych utrousil. Takže hurá mezi blby.

Historii se nevěnujete, a tak pojďme k televizi. Víte, kdy jste stál poprvé před kamerou?

Bylo to v sobotu, na moje narozeniny. Na druhém programu Československé televize. Dopolední vysílání. Rok si přesně nepamatuju, možná 1985. Seděl jsem v malém studiu, v ruce držel desky s papírem, měl jsem rozechvělý hlas, oblečení vlastní a z režie vše bedlivým okem sledoval můj učitel Miloš Frýba. Pak mi řekl: „Budeš dobrej, na hlavě máš kouty jako já, to na divačky zabírá.“ A od světel se ozvalo: „No jo, jenže světýlka to nenasvítěj, nesmíš se vrtět, abys neházel prasátka“.

Další zkušeností byl pořad Vysílá Studio Jezerka…

Byla tam hlavně skvělá parta kolem natáčení. Výborní kolegové. Naučili mě základy televizního řemesla. Určitě bych na někoho zapomněl, tak za všechny budu jmenovat Boženu Jirků a Martina Králíčka. Poznal jsem televizi do posledního šroubku.

Z televize jste po čase odešel a založil s kolegou reklamní agenturu. Jaké zkušenosti jste si odnesl ze světa reklamy?

Je to byznys jako každý jiný, jen místy možná trochu víc navoněný.

Podlehnete sám vábení reklamy? Necháte se nachytat?

Jsem typ zvědavce. Takže jak kdy.

Další kapitolou vašeho profesního života bylo rádio VOX. Chtěl byste se k této práci někdy vrátit?

Rádio mám rád. Už od doby, kdy jsme pravidelně s babičkou poslouchali před lety nedělní rozhlasové pohádky. Jediné, co mě na vysílání ve Voxu nebavilo, bylo vstávání. Každé pondělí ve čtyři hodiny. Kdo mě zná, chápe mé utrpení. Ale jinak magie rozhlasového mikrofonu má stejnou sílu jako ta televizní.

Byl jste ředitelem akciové společnosti, obchodním ředitelem v reklamní agentuře. Co je na vedoucí pozici nejtěžší?

Možná že by někdo řekl, že vůbec nejtěžší je se na takovou pozici dostat. Ale to už by byla diagnóza. Nejhorší, co se člověku v každé šéfovské pozici může stát, je opojení vlastní mocí a sebezbožštění.

Není svůdné opájet se mocí?

Jasně že je. Mňačkova knížka Jak chutná moc by měla být povinnou četbou.

Kdybyste měl moc, co byste udělal jako první?

Snažil bych se mít kolem sebe lidi, o kterých vím a mám prověřené, že mi vždy a za každých okolností umějí říct i nepříjemnou pravdu. A doufal bych, že je neumlčím. Ale to by se asi nepovedlo. Už proto, že by jim šéfovala moje sestra Janina.

Měl jste manažerské funkce už dost a znovu vás to táhlo do magického světa televize?

Bingo. Kdo jednou pořádně ochutnal magické svody paní televize, už nechce jinou. Sice jsem jí byl pár let nevěrný, ale vrátil jsem se. Jakmile se objevila výzva na konkurz do Novy, neváhal jsem. Říkal jsem si, když nevyhraju, alespoň se podívám, jak to tam vypadá. Rok jsem procházel konkurzním sítem a povedlo se.

Udržet si oblibu diváků není jen tak. V čem je tajemství úspěchu?

Musíte se zeptat diváků. Ale tak trochu si myslím, že je to také proto, že mám štěstí a můžu dělat práci, která mě baví. A že mi diváci věnovali už čtyři zrcátka divácké ankety TýTý, je i z toho důvodu, že na svou práci nejsem sám. Jednak mi osud do cesty poslal výbornou parťačku, kolegyni a kamarádku Markétu Fialovou a spoustu dalších skvělých lidí různých profesí, kteří sice nejsou často na obrazovce vidět, ale bez nichž by to nešlo.

Jak se vypořádáváte se závistí?

Vadí mi to. Závist stejně jako pomluvy, klepy. Ale kdybych nad tím měl přemýšlet, přistoupil bych na hru těch, kteří to vypouštějí. Vnitřně bych se umazal. A to já nechci. Maminka mě vedla k čistotě. A tím nemyslím jenom mytí rukou

. Ve vaší profesní kariéře došlo k několika zlomům. Nějaký další se nechystá?

No, hlavně platí, že člověk míní a Pánbůh mění. Nebo jinak, jak jsem někde četl: Chceš pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech. Věřím na to, že člověk je právě tam, kde má v ten který životní okamžik být. A na to, co bude, se těším. Až to přijde, zařídím se podle toho.

Nechtěl byste coby absolvent studia politických věd vstoupit do politiky?

Jestli bych se chtěl vrhnout do víru politiky... Vír je něco, co vás semele, a to se v politice stane snadno. Možná ale proto, že jsem už vyrostl z pubertálních let, tak vím, že se nikdy nemá říkat nikdy. Co já vím, co bude. A mezi námi, co je to vůbec politika. To nejsou jenom ti, které dnes lidé hlasitě proklínají. Je to i spousta slušných lidí v různých politických patrech. Nerad odsuzuju šmahem. A to ani přesně nevím, co to vlastně ten šmah je.

Jak vypadá volno, když si chcete od všeho odpočinout?

Jsem spíše, abych tak řekl, kavárenský typ. Na to mám zaděláno už od vysoké školy. Tam jsem nejvíc trénoval. A když je tzv. přelidněno, umím se uzavřít, třeba i uprostřed davu. A jaké koníčky může mít kavárenský typ? Knížka, divadlo, dobré vínko, sem tam doutníček, v létě zahrádka, ovšem samozřejmě ta před kavárnou, jak jinak. Ale abych nezlenivěl, tak i squash, fitko, sauna, bazén, kolo. Z toho je vidět, že jsem nejen kavárenský, ale i vyloženě letní typ. A pak nemůžu zapomenout ani na cestování. Kdykoliv a kamkoliv.

Před časem jste mi řekl, že se necháte svádět životem…

Právě zmíněné cestování je jedním z těch svodů. A tak se těším, kam mě letos o prázdninách dovede. Viděl bych to na exotiku. Uvidíme. A jinak svody života? Odpověď jsem našel v Markétině oblíbené knize Zlomek celku od Steva Tolze. Hlavní hrdina si ta tam v jeden okamžik sám nad sebou povzdechne: vz „Bůh řekl, tvůj život byl dárek a ty ses neobtěžoval ho ani rozbalit.“ Proto to se nechávám svádět životem, rád rozbaluju lu dárky.

Pro co máte největší slabost?

Pro svého čtyřletého synovce Pištu. Pro něj stejně jako pro celou rodinu udělám všechno a bez váhání. A protože jsme se nedávno rozrostli o jeho sestřičku Janinu, tak jasně že i pro ni.

Jakou nejlepší radu jste dostal?

Když jsem byl kluk, babička mi vždycky říkala: „Nehrb se a narovnej se.“ Tenkrát jsem ještě netušil, že to zdaleka neplatí jen o chůzi. A ještě jedna věc mi pomáhá, stručně řečeno: „Čeho se bojíš, na to si sáhni.“

VIZITKA

Narodil se v roce 1963 ve Slaném

Vystudoval gymnázium, potom na Filozofické fakultě UK obor politické vědy a historie

Kariéra: programový hlasatel v ČsT, scenárista a redaktor pořadu Vysílá Studio Jezerka, rádio VOX, spoluzakladatel reklamní agentury, ředitel akciové společnosti, obchodní ředitel PR agentury, moderátor denních zpráv a posléze hlavní zpravodajské relace Televizních novin na Nově

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková