Josef Polášek: Mindrák z nedostatku svatosti

Zdroj: petra pikkelová

Rozhovor v kostele a pak v klášterním šenku? Prima, aspoň budu mít premiéru. Před premiérou měl i Josef Polášek. Do kin se zrovna chystal jeho nový snímek Polski film. A Jožin, jak mu říkávala maminka, nebo taky Pepucha, jak ho oslovuje kolega Marek Da­niel, mi s plachým úsměvem vysvětlil, proč si pro schůzku vybral právě Břevnovský klášter: „Moje téma v Polském filmu je náboženství. Hraju takového křesťana na baterky, proto jsme si s paní fotografkou usmysleli, že by focení mohlo probíhat v břevnovském kostele nebo jeho okolí. Břevnov je moje srdeční záležitost a místní benediktiny mám moc rád.“

Náš film sestává z reality, fikce a dokumentu. Tyto tři roviny se různě promíchávají, takže divák by neměl na první dobrou poznat, co je pravda a co ne. Aspoň ten, který nás nezná. V reálném životě jsem věřící, sem do Břevnova chodíme s rodinou v neděli do kostela. Tohle je pravda, tak to vypadá navenek. Ovšem uvnitř mě a mé postavy jsou i stinné stránky.

Říkám tomu mindrák z nedostatku svatosti. Od křesťana se například očekává, že bude dokonalý. Empatický, sympatický, vstřícný, upřímný... prostě svatý. A ono se to samozřejmě ne každému daří, protože křesťan je taky jenom člověk. Takže pak dobré vlastnosti předstírá, aby působil dokonale aspoň navenek. Aby si o něm okolí myslelo něco, co není úplně pravda. Je to velmi vtipné. To mě zajímá, o toto mi v Polském filmu tak trošku jde. Filmový Polášek je, myslím, komickou postavou. Je to ten chlápek, kterému je jedno, že v Africe umírají děti, ale není mu jedno, že je mu to jedno, protože správnému křesťanovi to přece jedno být nesmí.

Byli jsme v Orlických horách, pili alkohol, sportovali a pracovali. Nikdy jsme se ještě takhle nesoustředili, a když, tak někdy před deseti lety. A teď jsme se konečně sešli, abychom vymysleli nové scénky. Luboš Balák, který je otcem Komediografu, přinesl synopse nebo jen řekl pár nápadů a my se jich chytli. Prohodil třeba: „Líbí se mi Vikingové s helmama a velkými rohy, pořád mě láká je tam dát.“ A Tomáš hned: „Výborně. Udělejme scénku, kdy budou všichni mluvit vikinsky, ale nedochoval se překlad, takže se divák nedozví, o čem to je.“ Pak se to začalo nabalovat a scénka vlastně vznikla společně.

Já jsem se nakonec ke sportu nedostal. Zdržel jsem se a kluci šli hrát nohejbal, což bylo asi kilometr od chaty, kde jsme bydleli. Míčové sporty mi moc nejdou, ale některé mě baví. Zrovna na nohejbal jsem se i těšil. Navedli mě, že mám jít po červené značce, tak jsem šel lesem, pak chatařskou kolonií a najednou na mě zavolal pán, jestli bych si s ním nedal slivovici. Tak jsem si ji dal. A dál už jsem nedošel. Otevřel garáž a ukazoval mi sbírku hraček. Měl tam pásáky na baterky, staré buldozery a podobné věci.

Protože je moc neumím dělat. Neumím rychle reagovat, odpovědi si vždycky potřebuju rozmyslet a často mě napadají až venku na schodech. Mám rád pohodu, ale když vím, že je tu jakýsi tlak, abych to, co říkám, říkal správně, pohody mě to zbavuje. Proto se mi líbí, když mám dost času a doma při autorizaci si ještě všechno promyslím a sesumíruju.

Aha, já tak působím, ale takový nejsem. Spíš mluvím promyšleně, protože mám strach, abych neplácal blbiny. Ale když můžu třeba i plácat blbiny a vědět, že si je potom opravím, a můžu věřit tomu, kdo se ptá, tak se s ním příště zase rád sejdu. A to je druhá věc, kvůli které nerad dělám rozhovory. Novináři někdy neautorizují férově.

Někdy člověk, co se ptá, víc řeší sám sebe než samotný rozhovor. Chce se do něj promítnout, což je horší stránka věci. A další je, že článku chce v dobré vůli pomoct. Dělal jsem kdysi rozhovor s novinářem, který si myslel, že jsem vtipný, a začal do textu dodávat svoje špeky. Ale vkládal je do pusy mně! Třeba jsem mu vyprávěl, že můj dědeček a jeho bratr byli zvěrokleštiči – kastrovali dobytek. Jenže on napsal, že „můj děda fikal býkům kulky“. Tato vylepšenina mi nepřišla vtipná. Řekl jsem mu to a prosil, ať ji dá pryč. Nedal. Nebyla to od něj zlá vůle, chtěl prostě rozhovor vylepšit. Ale pro mě výsledek nebyl povedený, nevznikl fér. Tak, a stačí. (úsměv) Máte další otázky?

Na JAMU. Když jsem nastupoval do prvního ročníku, Arnošt tam zrovna taky začínal. Učil herectví, a hlavně režii. Potom náš ročník režíroval v Martě, což je studentské divadlo JAMU, a pak ještě mnohokrát v HaDivadle. Uběhla spousta let, než jsme se dostali k dokumentárním cyklům, o nichž tady mluvíme. Oslovil nás Pavel Jirásek, velmi činorodý člověk, který je napsal a natočil. Dělali jsme spolu jeskyně (Vzhůru dolů! – pozn. red.), Rajské zahrady a nakonec Na houby.

Arnošt má úžasného vyprávěcího ducha. Je nejen režisér, ale i spisovatel. Stačí, když jenom začne mluvit, a okamžitě přitáhne pozornost posluchačů a dokáže ji udržet. Vždycky je v tom čerstvost, mladost a vtip. To bych chtěl umět. A hlavně bych chtěl být v jeho věku tak jiskrný a mladistvý jako on. Na druhou stranu se neumí učesat, tak tohle bych ne­umět jako on nechtěl.

Ne, byla na hudební fakultě a studovala varhany. Byl jsem ve druháku, když přišla do prváku. Předtím tam ale byla na přijímačkách, nervózně stála vtisknutá v prohlubni dveří a Lišák (Pavel Liška – pozn. red.) ji uviděl. Dal ruku přes dveře a začal do ní hustit nějaké blbiny, jako že je strašně smutný a že by byl rád, kdyby ho rozveselila.

Nezasáhl. (zasněný úsměv) Určitě jsem v ten okamžik žárlil, ale taky jsem dobře znal Pavla. A Pavel věděl, že bychom k sobě s Míšou mohli patřit. Už jsem ji tehdy znal, ale ještě jsme spolu nechodili. Takže to bylo jenom v rámci škádlení.

(přemýšlí) Víte, někdy příliš rychle soudím. My, Polášci, to trošku máme v rodu, a to není dobré. Rodí se z toho hysterie a navztekanost. A taky neschopnost vidět věci takové, jaké jsou. Tohle moje žena nemá, má nadhled, má větší… klid?

Když jsem poznal Míšu, taky jsem je chápal jen takhle prvoplánově, což nemyslím zle. Varhany byly skutečně nejvíc využívané v kostele při bohoslužbách a obřadech. Jsou ovšem i výborní novodobí autoři a je to úžasný koncertantní nástroj. Na současnou varhanní hudbu jsem si musel zvykat. Když žena cvičila na koncerty nebo přehrávky ve škole, seděl jsem v lavici a skladby jsem si naposlouchal tak, že se mi začaly líbit. Dokonce tolik, až mě mrazilo. Například jsem takto pro sebe objevil vynikajícího skladatele Petra Ebena.

Ona už hrála ve dvou představeních v HaDivadle. Jedno se jmenovalo Proklatec, shodou okolností ho režíroval Arnošt Goldflam. Byla to činohra s písničkami Jiřího Bulise a vystupovali tam houslista a klavíristka. Moje žena hrála právě klavíristku. V další inscenaci, Vveděnského Jólce u Ivanových – Vánoce u Ivanovových, nás doprovázela na piano. Skladatel Andrjušenko napsal muziku tak moderní, až byla nehratelná a nezpívatelná. Ale byla nádherná, když se podařila. Klavíristce se dařila víc než nám dvěma zpěvákům.

Múzický bych strašně chtěl být, ale nejsem. Kdysi jsem zpíval v kapele Petra Čtvrtníčka… No, zpíval, dělal jsem hluchoněmou zpěvačku. A zamlada jsem hrál na kytaru a kontrabas. Na ten jsem vybrnkával doprovod podle akordů na kytaře, to mě bavilo. Ale to je asi tak všechno. Jo, ještě jsem zpíval s bráchou Petrem a tatínkem ve sboru Dvořák se zlínskou filharmonií. To jsme dělali rádi. Takže ano, můžu být múzický – tím, že mě to baví.

Jejda. Teďka jsem byl na projížďce s Lišákem na farmě u Bolka Polívky. Jeli jsme asi dvě a půl hodiny v kuse, a když jsme se vrátili, spadl jsem z koně. Neseděl jsem v sedle víc než deset let. A jak jsou v rozkroku nějaké ty šlachy, vůbec jsem nemohl přehodit nohu. Když se mi to konečně povedlo a seskočil jsem na zem, neudržely mě nohy. Podlomila se mi kolena a svalil jsem se pod kobylu. Absolutně jsem nezvládal chůzi, klátil jsem se jak syfilitik. Polívka se smál (nasadí hlas Bolka Polívky): „Kdes jezdil předtím, vole?“ – A já: „S parkurovýma koňama.“ – „Parkurák.“ A pak už to bylo celý večer: „Parkuráku, ahoooj! Parkuráku, chceš slivovicu?“

Kde jste to našla? (překvapeně) Studoval jsem italštinu a jedna spolužačka-herečka měla na Sardinii známého, který měl taky známého a tento známý známého by mě tam prý mohl zaměstnat. Tak jsem vyrazil na Sardinii. Jenomže když jsem tam přijel, majitelé byli nějací Romové a brzy jsem odpozoroval, že mi nejspíš nezaplatí. Čtrnáct dní bych pracoval a nic. Hned první den jsem za sebou táhl elektrický kabel asi dva kilometry mezi kaktusama. Byl jsem od nich celý poškrábaný, a oni se tím ještě pobavili. Když jsem vylezl z houští, z agáve nebo co to tam rostlo, šel jsem si pro batoh a pak rovnou na loď domů.

Dělal jsem v JZD, jednotné zemědělské družstvo se to tehdy jmenovalo. Když jsem dokončil učňák, silnoproud, asi tři čtvrtě roku jsem tam pracoval jako elektrikář na údržbě. A chyběl jim kombajnista. Měl jsem papíry, tak jsem dostal příkaz a jel na kombajnu na Slovensko pomáhat se sklizní. Jednou jsme už končili, vyjížděli jsme z pole s tím, že máme hotovo. Jenže já jsem takový trošku spořivý a všiml jsem si, že dole pod kopcem je neposečený pruh obilí. Blesklo mi hlavou: To jsou dva tři chleby, to je škoda. Otočil jsem stroj a jel zpátky. Vyšlápnul jsem spojku, ať to z kopečka frčí rychleji. V zásobníku pár tun zrní, kombajn sám o sobě taky něco váží. Teď se to všecko rozjelo na čtyřicet kilometrů v hodině a začalo na muldách poskakovat, až jsem se aji začal kapku bát a chtěl přibrzdit. Jenže najednou křáááp – spojka praskla. Přední kola se kousla a kombajn se postavil na čumák. Vyletěl jsem kolem stropu na přední sklo tak, že jsem měl sloupek s volantem nad zády a díval se dolů, jako bych ležel na břiše. Kombajn zůstal stát zapíchnutý špičkou do hlíny. Opatrně jsem migal hlavou dozadu tak dlouho, dokud se nepřeklopil zpátky na kola.

Jeden mám, ale je vymyšlený. Máme ho s Tomášem Matonohou v představení Špinavé prádlo. Je to udělané jako talk show, kde se z moderátora stává až ďábel, který svého hosta úplně ztrapní a roznese na kopytech. Ten host jsem já.

Ano, můžeme. Ale taky můžeme říct: Přijďte do divadla Rubín a tento zážitek se dozvíte.

Nedávno jsme natočili dvě řady seriálu ­Gympl. Hraju manžela Lucie Benešové, která je učitelka. Původně jsem měl dělat školníka, ale nevyšlo to časově. Bylo potřeba natočit pilot, šlo o dva tři dny, kdy jsem zrovna nemohl. Nicméně jsem byl nakonec takzvaně osloven na roli tady toho Tomáše Lenerta a jsem rád. Je sice veliký klaďas – a ti se blbě hrajou, páč nemají problém – ovšem má manželka má problémů hromadu. Je veliký neklaďas a Lucie ji hraje výborně.

Jo. Mám výhodu, že moje práce je mi koníčkem. Ale je to koníček, od kterého si taky rád odpočinu.

Pro mě je odpočinek už jenom to, když se kouknu do diáře a vidím, že mám tři dny volna. A hned přemýšlím, jak je využít. Kolikrát zjistím, že je potřeba udělat nějakou práci na baráku. Začnu ji řešit, všechno se nabaluje a najednou spotřebuju daleko víc času, než to ze začátku vypadalo. Pak mě mrzí, že jsem se víc nevěnoval dětem.

Někdy jedeme na výlet, moc mě baví hrady a zámky, jindy děcka dají přednost kolu nebo jdeme na houby. To mám hrozně rád, člověk si vyčistí hlavu. Když najdu houbu, mám z ní dvakrát větší radost než ostatní. Na hledání totiž musíte mít nejen vědomosti, ale i talent. A ten já mám tak z půlky, takže najdu o polovinu míň hub než většina houbařů.

Vizitka

Narodil se 2. října 1965 ve Zlíně

Vystudoval brněnskou JAMU, kde se seznámil s „triem“ Liška–Matonoha–Daniel. Po škole hráli v HaDivadle, teď už patnáct let dělají Komedio­graf.

Roku 2003 nastoupil do angažmá v pražském Divadle Na zábradlí, od 2010 je na volné noze

Film a TV (výběr): Vyhnání z ráje, Divoké včely, Mistři, Poslední plavky, František je děvkař, Comeback, Protektor, Vyprávěj, Dokonalý svět, Odcházení, Polski film

S manželkou Michaelou má tři děti: Pavla (13 let), Josefa (11) a Alžbětu (7)

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová