Jana Kasalová: Hrdá „naplavenina“ z Kutné Hory

Zdroj: monika navrátilová a čtk/stanislav peška

Coby ředitelka Vývoje pořadů a programových formátů nastoupila do ČT loni v prosinci. Od té doby žije Jana Kasalová hlavně „Tabulkami, schůzkami s tvůrci a přemýšlením nad jejich nápady,“ vypočítává.

„Během víkendu pak vaříme s dcerou do mrazničky krabičky, které potom v týdnu konzumuji.“ Mezi „likvidováním“ krabiček se snaží pomáhat se změnami na Kavčích horách. „Už tady uklízím čtvrtý měsíc,“ směje se. A těžkostí pořád hromada. „To víte, kostlivci ve skříni. Dávám si termín do léta, to by už mělo být naklizeno. Je to kalup, ale máme šikovného šéfa. Generální nás sice nešetří, ví ale, co chce.“

V médiích se Jana pohybuje už hezkou řádku let. Psala do novin, prošla všemi velkými televizemi, působila v zahraničí. Nejmilejším místem pro ni přesto zůstává Kutná Hora, kde se narodila. Dětství měla provoněné hluchavkami: „Ve škole jsem byla nejlepší v jejich sběru, třídy mezi sebou tenkrát soutěžily. Na půdičce ateliéru po jednom výtvarníkovi jsem sušila všechno: břízu, kopřivu, malinu... Trávila jsem tam spoustu času, dodnes miluji vůni sušených bylin. Možná i proto ‚jedu‘ celý život v čaji,“ ukazuje na konvičku na stole. „Druhá je vůně mé babičky.“ Jako většina dětí z rozvedených rodin pobývala často u prarodičů. „Dodneška jsem nevyhodila věci z jejího šicího stroje. Když otevřu šuplík, kde jsou nůžky a staré bavlnky, čichnu k nim a vrátím se v čase.“

Když se z politických důvodů („Táta byl u pétépáků...“) nedostala na vysněnou střední pedagogickou školu, „odložili“ ji rodiče na gymnázium. Dnes je tomu ráda. Ve chvíli, kdy se situace trochu uvolnila, mohla jít studovat novinařinu. „Přivedla mě k ní učitelka češtiny,“ prozrazuje. „Na základce jsem měla nejlepší slohy z celé třídy a ona mi jednou povídá: ,Ty bys měla psát do novin nebo literaturu.‘ Později jsem si na to vzpomněla a žurnalistika už byla logická cesta. Chtěla jsem psát, toužila jsem být jako Peroutka. (významný spisovatel a publicista – pozn. red.) Akorát byla jiná doba. Když si dneska čtu svoje tehdejší články, je to velmi vtipné,“ směje se. „Jsou opravdu hodně naivní a hodně legrační.“

Po vysoké v Praze zůstala. „Jsem hrdá ‚naplavenina‘ z Kutné Hory. Nezapomeňte, že svého času byla Kutná Hora významnější královské město než celá slavná Praha,“ usmívá se. „Navíc jsem třináct let chodila do školy kolem chrámu svaté Barbory, takže jsem goticky a vůbec na středověk vyladěna. Praha mi sedí, cítím se tady dobře.“ Brzy si vyzkoušela „sto profesí“: „Prolétla jsem Mladou frontou a po sametové revoluci jsme založili časopis Reflex. Sešlo se nás asi čtrnáct, museli jsme si všechno vymyslet, spočítat, napsat, vytisknout a roznést. Dělali jsme i první marketingové a reklamní kroky v Česku. Dokonce jsme si po městě sami vylepovali plakáty na první číslo. A pak jsme najednou měli náklad sto padesát tisíc!“ Což bylo unikátní. „Považuji to za jednu z nejúžasnějších pracovních etap svého života.“ Záhy přišla nabídka z televize Nova. Zkusila si post dramaturga, jeden čas i moderovala talk show. „A točila jsem Na vlastní oči,“ doplňuje. „Vzpomínám, jak jsme Vlastimilu Třešňákovi vypátrali ‚fízla‘, který ho vydíral a mučil za totality. Spustilo to celou vlnu dodatečných odsouzení. Jen bylo těžké, že už jsem měla dceru, a jak byla celá záležitost nebezpečná a vyhrožovali mi, museli jsme ji nechat hlídat. A to byl moment, kdy jsem si uvědomila, že už nechci v investigaci pokračovat. Jakmile máte dítě, něco vám sepne v hlavě a některé věci už prostě nemáte chuť dělat. Cítíte strach, který přijde s okamžikem početí a už zůstane.“

Protože je prý přírodní člověk, roční mateřskou strávila v lese. „Oznámila jsem to na Nově, sebrala se a odjela na chatu. Manžel za mnou jezdil jednou týdně. Ráno jsem si vždycky dala do kočárku vodu, mrkev, chleba a vyrazila do lesa. Tam jsem si četla a kojila, posedávala na pařezech, okolo mě stromy. Nádhera.“ Jenže pak zavolali z Primy a mateřská ze dne na den skončila. Stejně jako práce na Nově. Nebylo těžké rozhodnout se tak rychle? „Ne. Když máte zajímavou nabídku... Jak myslíte, že jsem šla teď do ČT?“ krčí rameny Jana, která tenkrát začala vyvíjet program pro Primu.

Když po několika letech televizi opustila, založila vlastní agenturu. „Zaměřuje se na vzdělávání dospělých a rozvoj osobnosti. Pomáháme lidem hledat, co je v nich nejlepší, na čem je možné postavit jejich sebeprezentaci. Od tréninků způsobů řešení konfliktních situací až po individuální koučink.“

Zkusila si i stáže v cizině: „Oscilovala jsem mezi Bruselem a Ruskem, tedy Západem a Východem. Brusel by mě asi zabil. Jste pořád v jednom velkém domě, kde je všechno, a nemusíte z něj vytáhnout paty. Stanete se v podstatě úředníkem, který nosí krabice z bodu A do bodu B, to není pro mě,“ přibližuje. Rusko ji naopak lákalo. „Jezdili jsme do Uzbekistánu na novinářské expedice. Později jsem dělala konzultanta na ministerstvu zahraničních věcí, tak mě napadlo, že bych přijala post velvyslance třeba v Kazachstánu... Jenže když jsem zjistila, že bych nejdřív musela sedět čtyři roky na ministerstvu, dělat úředníka-čekatele a teprve potom – možná! – se ocitnout v Rusku, řekla jsem si, že mi to za to nestojí. Potřebuju propojovat kreativitu a akčnost s určitým řádem. Jenže tam byla práce vždycky jednopolohová, což mi nevyhovuje.“ Ve volnu je nejraději s dcerou. „Vála je moje velká opora a parťák. Tím, že jí je už patnáct, řekne vám mnohdy taková moudra, na která nepřijdete za celý život.“ Taky se spolu vydávají pod vodu. „Potápím se už téměř deset let,“ prohodí Jana. „Cestuji po celém světě, potápění je můj druhý život. Mám vlastně jenom dvě místa, která jsou pro mě důležitá – chata s krbem u Kutné Hory a moře kdekoli.“ Co cítí pod hladinou? „Pokoru. Moře a život v něm tu byly před námi, budou tu i po nás. Pod vodou se vám srovnají věci v hlavě. Jezdím tam, protože musím,“ zamyslí se. „Prostě musím...“

Vizitka

Narodila se 17. srpna 1963 v Kutné Hoře

Vystudovala zdejší gymnázium a pak žurnalistiku na pražské Karlově univerzitě

Psala do Mladé fronty. Je jedním ze zakladatelů časopisu Reflex.

Pracovala v televizi Nova jako reportérka, scenáristka a dramaturgyně. Roku 1998 přešla na Primu, kde se zabývala vývojem programu, později se stala programovou ředitelkou.

Prvního prosince 2011 nastoupila do České televize jako ředitelka vývoje pořadů a programových formátů

Má patnáctiletou dceru Valerii, která se trochu „pomamila“ – ráda čte, píše vtipné pohádky a vymýšlí stolní společenské hry

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová