Jak se žije paroháčům?

Zatímco jelen chápe parohy jako symbol své „mužnosti“ a nosí je hrdě a majestátně, muži je vnímají jako potupu.

Parohy narůstají u jelenů lesních (evropských) pouze samečkům (jak jinak), ti je koncem zimy shazují (což se mužům ne vždy daří) a pak nějaký čas odpočívají. Není divu, když se rázem zbavili až třináctikilogramové zátěže.

Devět z deseti jelenů vám potvrdí, že paroží odpadává většinou po jednom, a než se podaří shodit i to druhé, napadá jeho majitel na jednu stranu. Předpokládám, že tehdy se nejspíš zrodilo známé úsloví: To jsem z toho jelen. Jak samec přichází do let, zvětšuje se mu hříva, velikost paroží a částečně i počet výsad – to jsou ty vodorovné „žbrdlinky“ – jejichž počet ale neurčuje stáří zvířete. Takže pokud vám bude šestnácterák tvrdit, že je v podstatě mladík, nevěřte mu! Do mládí má nejspíš dál než do důchodu. Mimochodem, jestliže najdete v lese jelení trofej a nemáte na ni povolenku, nechte ji radši ležet, protože by s vámi mohlo býti nakládáno jako s pytlákem.

Většinu roku bydlí samci odděleně od laní a kolouchů. Těsně po shozu se ale chvíli pohybují ve společném stádu, a nebýt o třetinu mohutnější než samice, nepoznali byste na první pohled, kdo je kdo. V té době jeleni relaxují, čtou si polohlasně francouzskou milostnou poezii a pilně se pasou, protože na tvorbu paroží, Pořady Území bílých králů
které jim roste rychlostí až dva centimetry denně, potřebují spoustu energie. V srpnu začnou svoji nově narostlou ozdobu hlavy „vytloukat“, protože z ní chtějí sundat lýčí, které je děsně svědí. Dělají to tak, že ji donekonečna otírají o větve a kmeny, a přitom ničí celé stromky, za což je lesníci peskují. Nejdůležitějším obdobím je pro jeleny přelom léta a podzimu, kdy už jejich hlavu zase zdobí krásně košatá koruna a nemohou se dočkat říje. Tu provází jejich hlasité troubení, kterým chtějí upoutat pozornost laní a houbařů, jimž naznačují, aby jim nelezli do revíru, protože by mohli přijít k úrazu. V době říje nepřijímají jeleni potravu, takže logicky hubnou, až se scvrknou o téměř třetinu váhy. Ke kýženému milostnému románku ovšem často vede cesta přes souboj s konkurenty se stejným vkusem. Budoucí paní jelenová se jim do toho neplete, jen zpovzdálí pozoruje, který z nich se stane otcem jejího kolouška. Jeleni se při soubojích přetlačují parohy a snaží se soka přesvědčit, že jejich vyvolená pro něho rozhodně není ta pravá. Občas bohužel může dojít i k tragédii.

Laň rodí po osmi měsících jedno mládě (výjimečně dvě) a čtyři měsíce ho kojí. Po dvou týdnech je strakatý potomek schopný připojit se ke stádu. Skvrny mu úplně zmizí až napřesrok v létě. Ke kolouchovi projevuje velkou náklonnost i jeho biologický otec. Jeleni dokonce tvrdí, že mnohem větší než k matce. ■

Zajímavosti

Zobrazení jelení zvěře se objevuje už na jeskynních kresbách ze starší doby kamenné.

Jelen byl významný pro mnoho národů i náboženství. Třeba v křesťanství byl symbolem lidské duše toužící po Bohu.

Hon na jelena vyhledávali panovníci. Kníže Jaromír byl ovšem při něm zajat a král Václav I. přišel o oko. V 18. století se lov změnil doslova v masakr. Zvířata se nahnala do ohrady, kde je panstvo pobíjelo. V téhle „zábavě“ prý vynikala zejména manželka císaře Karla VI.

Alžběta Kristýna, která dokázala při jednom lovu složit více než dvě stě jelenů a laní. Hanba!

Ve volné přírodě se jelen lesní (evropský) dožívá průměrně 10 až 13 let, v zajetí i více než dvaceti.

Ročně skolí myslivci v českých zemích na 8000 kusů. Lovit se může od 1. srpna do 31. prosince.

Jelen lesní dorůstá až 230 centimetrů a váží 240 kilo. Samice bývá drobnější.

V 19. století byl u nás vysazen i jelen sika, pocházející z Dálného východu, který je proti našemu o dost menší.

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák