Intrikánská fantazie paní Agáty

Zdroj: profimedia, archiwum hh, čt a archiv tt

Mistryně rafinovaných zápletek a nečekaných rozuzlení patřila patrně k nejhravějším dělníkům pera, kteří kdy zdobili povrch zemský. A to navzdory skutečnosti, že tuto vlastnost využívala k obzvláště rafinovanému mordování.

Legendou byla už za svého života a dnes, šestatřicet let po její smrti, stále platí, že ve svém oboru byla prostě a jednoduše nejlepší.

Narodila se v malebném anglickém Torquay, kde také prožila většinu svého života. Kupodivu ani jedinou hodinu nikdy neproseděla ve školní lavici, ale to neznamená, že by snad byla nevzdělaná, ba naopak: už ve čtyřech se sama naučila číst a rodiče si ji pak osobně vzali do parády stylem „škola hrou“. Například matematiku ji tatínek učil prostřednictvím rafinovaně vykonstruovaných příběhů, obecné světaznalosti se tříbily při hře a la Riskuj, a když malé Agátě ne a ne lézt do hlavičky francouzština, najala se pro ni chůva, která jinou řeč neovládala. Není divu, že spisovatelka na dětství vzpomínala moc ráda.

Už tehdy jí také fantazie pracovala na plné obrátky – odmalička se bavila vymýšlením imaginárních přátel či celých světů. Netrvalo dlouho a zahořela zájmem o detektivky.

První vlastní napsala během první světové války (v jejím průběhu pracovala v nemocnici a nabyté znalosti o lécích a jedech jí později přišly velmi vhod). Vyšla roku 1920 pod názvem Záhada na zámku Styles a už v ní se vyskytovala postava kníratého belgického slídila jménem Hercule Poirot. V následujících letech a desetiletích louskal zločinné oříšky celkem ve třiatřiceti románech a jedenapadesáti povídkách. Své stvořitelce začal po čase lézt na nervy, ale nikdy se neodhodlala ho zabít – jako to svého času provedl Arthur Conan Doyle Sherlocku Holmesovi. Tedy, vlastně odhodlala, ale až v definitivně posledním románu Opona, vydaném těsně před její smrtí. (Stal se pak, mimochodem, jedinou fiktivní postavou, které byl dopřán nekrolog v New York Times.) Považovala se totiž především za bavičku a měla v úmyslu dávat masám, co chtějí. Chtěly Poirota.

Pravou autorskou láskou Agathy Christie byla ovšem nenechavá postarší (zhruba čtyřiasedmdesátiletá) dáma Jane Marplová. Jejích příběhů napsala Pořady Rozbité zrcadlo
méně – „pouhých“ dvanáct románů a dvacet povídek – ale užívala si je náramně. Aby také ne, když byla slečna Marplová do značné míry inspirována její babičkou, tak jak si ji pamatovala z dětství. Její dvě slavná literární dítka se nikdy nesešla v jednom příběhu, byť po tom fanoušci čas od času zatoužili. Christie to komentovala: „Myslím, že takový egoista jako Hercule Poirot by nesnesl, aby mu radila nebo ho poučovala nějaká stará panna.“

Zločiny v obrázcích

První filmové adaptace se objevily dokonce ještě za éry němého filmu (což je vzhledem k notně konverzační podstatě většiny textů vcelku překvapivé), ovšem po druhé světové přišla učiněná christieovská smršť. A některé kousky byly skutečně velmi dobré, například Deset malých černoušků z pětačtyřicátého (což je mimochodem film, jemuž studio omylem nechalo vyšumět autorská práva, takže si jej můžete zcela legálně stáhnout z internetu; původní název zní And Then There Were None) či Svědek obžaloby v režii fenomenálního Billyho Wildera.

Pokud jde o herecké ztvárnění obou postav, obsazení Poirota bývá tradičně mnohem náročnější než v případě slečny Marplové. Například ve svém prvním filmovém vystoupení, kterým bylo Alibi (1931), měl podobu vysokého bezkníratého štramáka. No fuj! Prvním, opravdu dobrým Poirotem byl patrně Albert Finney v hitu Vražda v Orient Expresu (1974). Štafetu od něj na několik dalších filmů, jako třeba Smrt na Nilu (1978), převzal Peter Ustinov. Oba skuteční velikáni, ale nedá se svítit, suverénně nejlepší inkarnací H. P. byl a je David Suchet. Zatímco se slečnou Marplovou není žádná z jejích představitelek spjatá tak nerozlučně, abychom si na jejím místě neuměli představit nikoho jiného, Suchet je jednoduše dokonalý (viz rámeček). Série televizních filmů, v nichž se už od roku 1989 objevuje, se navíc brzy bude moci pyšnit jednou unikátní vlastností. Momentálně totiž probíhá natáčení několika posledních dílů (včetně dříve zmíněné Opony), pročež zanedlouho budou se Suchetem zfilmovány, s výjimkou jedné, naprosto všechny existující poirotovské romány a všechny povídky.

V číslech

Narodila se 15. 11. 1890, zemřela 12. 1. 1976, tedy v 85 letech

Napsala 66 detektivních románů a 14 povídkových sbírek, ve většině z nich vystupoval buď Hercule Poirot, nebo slečna Marplová

Jejích knih se prodalo kolem čtyř miliard výtisků (dvě v angličtině, zbytek ve více než stovce různých jazyků). Větším číslem se mohou chlubit jen William Shakespeare a kolektiv autorů bible.

Její divadelní hra Past na myši měla v Londýně premiéru 25. 11. 1952 a dodnes je na repertoáru. Jejích více než 24 tisíc repríz je jednoznačný světový rekord.

Hercule Poirot

HERCE OBVYKLE spíše shakespearovských parametrů doporučili tvůrcům seriálu přímo potomci Agathy Christie. A Suchet k roli přistoupil superzodpovědně. Nejdřív si přečetl naprosto všechno, co bylo s Poirotem napsáno, a dělal si pečlivé výpisky. Donekonečna piloval přízvuk, aby dosáhl správné směsky belgického a venkovsky francouzského (to u nás vinou dabingu pochopitelně neoceníme). Pečlivě natrénoval řeč těla a sžil se s vycpávkami pod oblečením (ne, ve skutečnosti Suchet není ani trochu pupkatý).

Na place je pak zarputile puntíčkářský: „Neustále s sebou nosím seznam třiadevadesáti věcí, které je třeba mít na paměti. Byť jsou často tak obyčejné, jako kolik kostek cukru si dává do čaje a kolik do kávy. Protože tohle jsou přesně ty drobnosti, kterých si fandové všimnou, když je jednou máte špatně.“ Nejzásadnějším klíčem k úspěchu ovšem pro Sucheta vždy je nedělat si z toho „směšného mužíčka“ legraci, ale všem jeho excentričnostem doopravdy věřit a ctít je.

Slečna Marplová

POČÍNAJE rokem 1961 se v několika spíše komediálně laděných příbězích objevila oscarová herečka Margaret Rutheford. V osmdesátém převzala pro účely Rozbitého zrcadla štafetu Angela Lansbury (lehce pikantní je, že si později získala velkou popularitu díky seriálu To je vražda, napsala!), ovšem brzy ji předala Helen Hayes, které v té době bylo už třiaosmdesát! Aktuálně stále vzniká i u nás známá série nazvaná prostě Slečna Marplová, v jejíchž prvních třech sezonách jsme v titulní roli vídali Geraldine McEwan, kterou pak nahradila Julia McKenzie. Obě padnou jak ulité.

Týdeník Televize, autor: Ondřej Vosmík