Igor Bareš: Chvála jinakosti

Zdroj: petra pikkelová

Povídali jsme si v Národním divadle před představením Zkrocení zlé ženy, v němž hraje Petruccia. Igor Bareš je skvělý herec. Během našeho rozhovoru byl většinou vážný, jen občas se pousmál. Nemluvil banálně, jeho výpověď mi přišla upřímná a lidská. Je jen jiný, než na co jsme z dob unifi kace lidské osobnosti zvyklí.

Co se týká divadla, tak po pravdě řečeno vzpomínám spíš na svou brněnskou etapu. Tam cítím své divadelní žně a tuším, že to tak i zůstane. Nechci, aby to vyznělo zatrpkle, ale do Národního divadla chodím jako do zaměstnání a divadelní sny si plním při hostování v Karlových Varech, Olomouci a brněnské Redutě. Tady jsem jen rozšířil řady herců, kteří hrají hodně, ale nejsou moc vidět. Velké role dostávají hvězdy známé z filmů a televize. Já účinkuju v devíti představeních a většinou jsou to jen takové „výpomoci“. Ale věděl jsem, do čeho jdu, a nejsem zklamaný.

Obsadil mě do ní Martin Čičvák, který si mě pamatuje z Brna, kde jsme se v Mahenově činohře míjeli. Bylo to mým zapříčiněním, protože jsem s ním nikdy nechtěl zkoušet. Dostihl mě až tady. Nejdříve v Kupci benátském a následně ve Zkrocení zlé ženy.

Když jsem viděl jeho divadelní produkce, nedokázal jsem si v nich sám sebe představit. Proto jsem se mu vyhýbal, což se mi v Brně dařilo, a tady už ne.

Nejsem. Než jsme začali zkoušet, žádal jsem šéfa i režiséra, aby mě do té role neobsazovali, protože si myslím, že by ji měl hrát někdo mladší. Před dvaceti lety bych ji určitě dělal rád. Momentálně se ale cítím už trošku opotřebovaný a mám pocit, že ta postava vyžaduje jistou vnitřní energii, do které se musím nutit. A když se člověk musí do něčeho nutit, tak to nedělá rád. Pokud divák nepozná, že se herec do postavy nutí, je to v pořádku, ale jsou role, které hraju radši, a právě proto bych tuhle mít nemusel.

Obojí je pravda. Vždycky je to tak, že si hostování zvolím dobrovolně, takže si pak nemůžu nadávat, Vybírám si různě. Někdy mě zaujme inscenace, jindy kolegové, kteří v ní hrají, v případě Olomouce návrat domů. Vždycky je to spojené s něčím, co mi to udělá příjemné. Ale za angažmá v Národním divadle jsem vděčný, protože to byl samozřejmě můj sen. V tomhle jsem staromódní. Takže když odtud přišla třetí nabídka, řekl jsem si, že je čas ten krok udělat. Ale potkal jsem se tady i s režiséry, se kterými jsem si rozuměl, třeba s panem Pitínským, od něhož hrajeme Konec masopustu. Jenomže dlouho ho hrát nebudeme, protože je to představení hodně komplikované a nepříliš tradiční, což by v téhle budově podle mého názoru být nemělo. Divák očekává něco v duchu tradice, a toho se mu v případě Zkrocení zlé ženy taky nedostane. V povědomí lidí je to Shakespearova komedie, ale tady není inscenována tak, aby se lidi od začátku do konce smáli. Někomu se to může líbit, ale jiný si řekne: „Takhle by se dala hrát,Zkrocenka‘ na experimentální scéně, v Národním jsem čekal něco jiného.“ Asi by v těch divadlech a jejich produkcích měl být rozdíl.

Vaši otázku vnímám tak: „Co se stane uvnitř v člověku, že najednou jakoby změní orientaci?“ Sklon k exhibici byl ve mně patrně odjakživa. A když se to, co v sobě máte, stane tím, za co vás platí, je to přece maximum, čeho můžete v životě dosáhnout. Práce přestává být prací a živíte se něčím, co máte rád a je vám přirozené.

Jsem rád, že to neříkám jen já, ale i kolegové těchto zvučných jmen. Ve škole nás v době vrcholící totality učili hrát podle metody Stanislavského, která je založená na prožívání. Bavilo mě být umělcem, jenž něco prožívá a trápí se tím. Pak jsem ale pochopil, že je to zbytečné. Uvedu úplně banální příklad. Hráli jsme Měsíc pro smolaře od O’Neala, kde je monolog ústředního hrdiny, který veze přes Spojené státy vlakem svou mrtvou matku. Vždycky jsem si při něm představoval, jak moje matka umírá, tekly mi slzy a kritika pak napsala, že je škoda, že jsem se v této části hry uváděl do nesnesitelně patetické křeče. A já jsem přitom pokaždé po tom monologu utíkal do kantýny a musel jsem si dát panáka, abych to ze sebe nějak setřásl. Když to viděl starší kolega, říkal: „Co blbneš? Takhle se z toho za chvilku zblázníš!“ A já si časem uvědomil, Pořady Cesty domů
že lepší než prožívat je naučit se dobře předstírat. Být připravený profesionál.

Hraju pro sebe, abych se o sobě něco dozvěděl.

Nemám. Nenavštěvuju společnost ani večírky, z divadla odcházím rovnou domů. Nechodím na návštěvy, nesdružuju se v mikropartičkách, které v tom velkém kolosu samozřejmě vznikají, někoho vidím raději, bez někoho se obejdu, ale že bych měl velkého kamaráda, to ne.

Já se domnívám, že je se mnou docela lehké vyjít, a tudíž asi ani není těžké být mým kamarádem. Mým kamarádem - a nejen jím -je především moje žena, kolegyně Antonie Talacková, kterou jsem poznal v Brně a tady jsme se vzali. Ona je po všech stránkách ideál ní partnerka. Setkání s ní bylo pro mě nejzásadnější v životě.

Starý. V tomhle jsem zopakoval model svého otce, kterému bylo, když jsem se narodil, taky tak pětačtyřicet. A hlavně jsme byli druhá otcova rodina a takhle je to i v mém případě. Byl bych rád, kdyby byla pravda, že herci zůstávají dlouho mladí, i když vím, že mnohé už svoji dcerušku nenaučím. Především to, co nenaučil otec mě. Lyžovat, bruslit, chytat ryby… Jednak to neumím, a pak jsem línej na to, abych se to učil. Navíc mě trošku limituje moje nemoc. Do života chci dcerku připravit spíš duchovně. Můžu jí vysvětlit, co je dobře a co ne. Ostatní přenechám manželce. Jsem rád, že je o jedenáct let mladší a je to její první dítě, protože se o ně moc hezky stará a já se na to rád dívám. Pochopitelně že když jsem sám, dokážu se o dcerku postarat, ale myslím, že je nám líp všem pohromadě.

Zbyněk Srba říkal: „Štěstí neexistuje, ale jednoho dne o něj přicházíme.“ Já samozřejmě vím, že se v životě může stát spousta věcí, ale to, co prožívám teď, si nebudu kazit myšlenkami na něco, co může přijít. Snažím se uvědomovat si výjimečnost přítomnosti. Je cenné, když ty chvilky dokážete zachytit.

V poslední době se čím dál víc za obírám posledními věcmi člověka. Vždycky jsem s tím trochu koketoval, ale byla to spíš legrace. Mé návštěvy hřbitovů byly zpočátku motivovány romantismem, později mě inspirovalo tvrzení pana Körnera: „Když chceš poznat žijící lidi, zajdi na hřbitov.“ Tak jsem objížděl pohraniční hřbitovy. Dodnes se mi líbí. Jednak svojí zanedbaností, jednak tím, že se tam stýká fenomén sudetských Němců a novousedlíků.

Ve spoustě divadelních her jsem umíral, a to člověka samozřejmě nutí na to chvilinku myslet. A teď, když mi začal po třicítce život strašně rychle utíkat, si uvědomuji, protože otec zemřel v šestašedesáti, že konec může přijít i záhy. Takže tím uvědoměním, co zrovna prožívám, proti plynoucímu času vlastně bojuju. Rozhodně bych o tohle období nerad přišel nějakým neuváženým činem, třeba zanedbáním své nemoci. Takže obavy nebo strach mám v poslední době z předčasného odchodu.

Ano, ale nenápadně. Když vás zač ne něco bolet, řeknete si: „Ono to přejde.“ Když to nepřejde, jdete k doktorovi, dostanete nějaké léky, které vám na chvilku pomůžou, ale postupně ta bolest jakoby narůstá a vy si na ni zvykáte. Něco vás sice bolí, ale už s tím vlastně počítáte. Naučíte se s tím žít. Jen vás to postupně omezuje. Mě nemoc nechala docela dlouho v klidu. Deset let jsem měl od ní pokoj. Silnější atak se dostavil až v posledních čtyřech letech a naposledy měl naprosto nečekaný projev. Nemoc se ozývala v první fázi tak, že mě začalo jednoduše bolet břicho, a když jsem nasadil dietu, zklidnila se. Ale teď si ten zánět, který je v mém těle stále přítomný, začal žít jinak a přestěhoval se do kloubů, takže se obtížně pohybuji. Ráno, než se rozhýbu, to vypadá, že vstává zombie. (úsměv) Pokud mám ten den představení, musím si vzít léky proti bolesti. Jinak to nejde.

Na tom bylo vtipný, že let, který trval osmnáct hodin, jsem protrpěl, ale během o pobytu v Kolumbii jsem byl úplně v pohodě. Asi proto, že jsem téměř nic nejedl, abych si nepřivodil potíže. Jenom ráno jsem si dal šunku a sýr. Takže tomu možná pomohla životospráva. Jakmile jsem ale přiletěl do Prahy, okamžitě se mi všechny a problémy vrátily. Tak nevím. Teď mám podstoupit vstupní vyšetření ve vojenské nemocnici a patrně změním lékaře. Jistým způsobem mě ta nemoc omezuje. Prvotním projevem je, že trpíte chronickými průjmy, což váš život trochu změní. Máte-li před sebou dlouhou cestu vlakem nebo těžké představení, prostě předtím nejíte, protože víte, že by to nedopadlo dobře. Ale to se dá naučit. Teď mám limitovanou pohyblivost. Do toho jsme začali zkoušet na Nové scéně Ioneskovu hru Nosorožec v režii maďarského režiséra Gábora Tompy, který po mně bude patrně chtít i nějaký jevištní pohyb, což nevím, jestli dokážu, nebo jestli se mi podaří mu to rozmluvit. Myslím, že moje obsazení není šťastné. Ale to já říkám vždycky. Celých sedm let, co tady jsem, je přemlouvám: „Tohle nemůžu hrát,“ a oni pak konstatují: „Vidíš, nějak to dopadlo.“

Postavu retardovaného hromotluka Lennieho Smalla ve hře O myších a lidech. Viděl jsem ji jako úplně malinkej kluk v olomoucké činohře a mám pocit, že právě tehdy se ve mně ozvala touha si to na jevišti taky vyzkoušet.

V panu Adamcovi cítím velkou záruku profesionality a předpokládám, že nic nenechá na poloviční cestě. Z toho, co mu scénáře nabízejí, dokáže natočit to nejlepší. Chtěl bych v seriálu samozřejmě zůstat co nejdéle, protože jsem pracovitý člověk a taky mi to trochu strukturuje čas. Když vím, že zítra točím, tak dneska nezlobím. (úsměv) A jak jsem spokojený s postavou? V uplynulých třiceti dílech se toho hodně stalo. Jiří Pánek má ženu krávu, celý život ji bezhlavě miluje, a to její „kravství“ nevidí. Teď konečně prozřel, bouchl do stolu a řekl: „Rozvedeme se, běž si po svých.“ Ale co se stane dál, opravdu netuším.

Pekař peče slané a sladké pečivo, a třeba má rád jenom slané. To ale neznamená, že to druhé bude dělat blbě. Upeče ho dobře, protože chutná jiným. Já jsem rád, když přijedu na venkov - třeba minulý týden jsem byl otevírat u Hodonína hasičskou zbrojnici - a lidi říkají: „Koukali jsme na Ordinaci, ale teď se kvůli vám díváme na Cesty domů.“ To mě těší (Ahoj, zdraví Vojtu Kotka, který prošel kolem), a tudíž nevidím důvod, proč se seriálům vyhýbat. Když hrajeme v divadle Zkrocení zlé ženy, musí být obsazen pan Kotek, aby přišly jeho fanynky. (úsměv) Ty pak v tom představení uvidí třeba i pana Štěpničku a řeknou si: „On ani ten Štěpnička není špatnej.“ (smích)

Už ne. Když jsme se začali stýkat, bylo to samozřejmě velmi romantické a spojené - nestydím se to říct - s nejednou láhví vína. Ale za tu dobu jsme se opravdu dobře poznali, ona mi věří a já ji nezklamu. Mám v sobě vnitřní kázeň, že když pracuju, tak nepiju, a protože pracuju hodně, piju málo a víc mě baví si otevřít láhev doma než sedět U Zpěváčků a tam si dát deset piv.

Inteligentní, suchý, černý humor. (úsměv) Nemám rád frašku, nemám rád laskavý humor. To spojení úplně nesnáším. Z jedné hry znám větu: „Jak chcete být vtipný, když nejste ani trošku škodolibý.“ Tomu rozumím. Ano, vypadám hodně vážně. Vypadám čím dál víc jako můj otec, o kterém lidi říkali, že nikdy nevěděli, co myslel a co nemyslel vážně. To je na tom to zajímavý. Nechci si budovat image věčně naštvaného člověka. Prostě tak vypadám. Navíc, když začnu o něčem přemýšlet, tak se ještě víc podmračím a hodně často se mi stává - a to já nesnáším - že mě cizí lidi napomenou: „Nemračte se.“ Já nemám důvod chodit po ulici a smát se jako šílenec. Usmívat se můžu tak, že to nikdo nevidí.

Pravidelně mě rozpláčou některé inscenace. Třeba smrt doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města. Nebo Nezralé maliny. Při nich mi vždycky ukápne slza.

Chci vidět vyrůstat svoje dítě. Chci vidět, jak bude šťastný. Chci být co nejdéle při síle a při smyslech a dívat se na svoje spokojené blízké. Dokážu si představit - pokud mi to zdraví a finanční situace dovolí - že budu žít na chalupě, budu mít už zaplacenou hypotéku i alimenty a budu chodit do vedlejší vsi za chlapama na pivo, pak se vrátím, posedím u ohníčku a potom si pustím - nebo nepustím - televizi… Na tohle zklidnění se docela těším. Jestli se ho dožiju. (úsměv)

Vizitka

Narodil se 15. dubna 1966 v Olomouci

Vystudoval střední zemědělskou školu a JAMU

Působil v Divadle bratří Mrštíků, Mahenově divadle (za Raskolnikova byl nominován na Cenu Thálie, za Hamleta na Cenu Alfréda Radoka), od roku 2005 je členem činohry Národního divadla v Praze

Film a TV: Výlet (nominace na Českého lva), Hodný chlapec, Krev zmizelého, Sluneční stát, Hezké chvilky bez záruky; seriály: Horákovi, Cesty domů aj.

Z dřívějšího vztahu má dceru Sonju (14), z manželství s herečkou Antonií Talackovou Antonii (1,5)

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák