Hýčkejte si radost ze života

Zdroj: fotolia

Znáte tu úžasnou euforii, když se s nadšením pustíte do nějakého díla? Cítíte opojný pocit naplnění smyslu života a myslíte si, že to tak bude pořád. Zdravotní sestra se třeba vrhne do práce s obrovskou chutí ulehčovat lidem utrpení, optimismus z ní na pacienty přímo sálá, obětavě bere jednu noční službu za druhou... Jenomže uplyne rok, dva, tři... Ta samá sestřička je v lepším případě nemluvná, naštvaná, neochotná, v horším případě utrousí na adresu pacienta třeba: „Kdyby nehulil, tak tu neleží.“ Lidskost by u ní hledal člověk marně. A když dorazí domů, je nebezpečné být v jejím dosahu. Co se stalo?

„Můžou ji semílat mlýnské kameny nároků lékařů a požadavky pacientů spolu se stresovými si­tuacemi, hlavně v provozech s chronickými, těžce nemocnými a často umírajícími. Právě se nachází v jednom ze stadií syndromu vyhoření,“ vysvětluje MUDr. Radkin Honzák, CSc., psychiatr IKEM a Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze.

Syndrom vyhoření (z anglického burn out syndrom) poprvé popsal americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v roce 1974. Choroba, uznávaná v USA za nemoc z povolání, se definuje jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí. Nejčastěji se objevuje u lidí, kteří vykonávají tzv. pomáhající profese (záchranář, lékař, zdravotní sestra, pečovatelka) či vnímají své povolání jako poslání (psycholog, učitel, sociální pracovník, policista, hasič nebo i novinář). Zvlášť u těch, jejichž povolání je spojené s velkou zodpovědností a vážnými následky v případě omylu, což se může týkat kromě zdravotnických profesí třeba i manažerů, právníků, architektů, ale také pilotů.

Vyhoření dostihne téměř každého, kdo pro svůj cíl příliš „hoří“, do práce se vrhá s jasným očekáváním a ideálem, načež brzy narazí na tvrdou realitu, která počáteční nadšení převálcuje. Nejrychleji „vyhasínají“ lidé, kteří mají navíc sklony k puntičkářství, vysokým nárokům na sebe samé, workoholismu a nakládají si na bedra víc, než jejich psychika, potažmo i organismus můžou unést a zvládnout. Vypráví se, že významný americký psychiatr H. S. Sullivan Pořady Dobrodružství vědy a techniky
se okolo poledního tázal podřízených, zda už byli na obědě. Když dostal zápornou odpověď s odůvodněním, že neměli čas, protože se starali o pacienty, údajně vybuchl: „Tohle mi řeknete ještě jednou, a máte padáka! Kdo se neumí pořádně postarat sám o sebe, neskýtá záruku, že se postará o druhé!“

Syndrom vyhoření postihuje stejně často ženy jako muže a je čím dál tím rozšířenější. K četnějšímu výskytu přispívají nepřiměřeně vysokými nároky a bezohledným chováním i neuvážliví zaměstnavatelé. Dobrý „šéf“ by měl být empatický, často chválit, podporovat vzdělání, pořádat nejrůznější semináře a workshopy, dopřávat lidem dostatek odpočinku. Takže nikoho nepřekvapí, že na svém postoji vůči zaměstnancům nakonec ještě vydělá.

Spíš než sám „dohasínající“ člověk, pozná změnu jeho psychiky okolí. Syndrom vyhoření se neprojeví jako chřipka, kdy ráno jsme fit a večer s horečkou pod duchnou. Nenápadně a plíživě přechází z jednoho stadia do druhého, až se dotyčný soustředí na jedinou myšlenku – jak přežít. Ba co hůř, někdy i jak nepřežít a pokud možno bezbolestně a rychle život ukončit.

Doma o již zmiňované sestřičce rodina přemýšlí, proč je maminka taková uplakaná, proč ji všechno rozhodí, nic ji nebaví, skoro nejí, u televize usíná se skleničkou vína nebo tabulkou čokolády v ruce. V noci naopak nemůže spát, zobe stále nějaké pilulky, prostě je jako panenka na klíček.

„Kritické sebereflexe většinou nejsme schopní,“ upozorňuje Radkin Honzák. „Když člověk něco dělá, myslí si, že dělá to, co si myslí, nikoli to, co skutečně činí. Sestřičce, o které mluvíte, možná běží hlavou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce, a to by pro ni mělo být prvním varovným signálem, že s ní není něco v pořádku. Řešení ale nepřinese ústup do izolace, protože jeho výsledkem bývá zbytečná a k ničemu nevedoucí sebelítost nebo agrese vůči sobě samému. Měla by s nadhledem a bez emocí rozebrat situaci a uvědomit si, že práce není jediná náplň života. Nutné bude správně rozvrhnout zátěž a odpočinek, zařadit přiměřené množství pohybu, najít si koníčky, zajít třeba na masáž a kosmetiku, odjet na dovolenou...“

Specialisté doporučují zaujímat k sobě stále kladný postoj. Již zakladatel transakční analýzy Eric Berne říkal, že člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha. Pohlazením se rozumí nejen fyzický kontakt, ale také přijetí a ocenění od sebe samého i od druhých.

Fáze syndromu

Počátkem všeho je nadšení. Aby mohl někdo vyhasnout, musí nejprve hořet. Lidé „planoucí“ pro svou profesi pracují velmi obětavě a s elánem, hýří nápady, v zaměstnání zůstávají přesčas, snaží se plnit všechny požadavky a mají nereálnou představu o započaté činnosti. Na „vedlejší kolej“ odsunou své zájmy a aktivity ve volném čase, dost často trpí i rodina. A tak si zvolna „zakládají“ na budoucí problém.

Jakmile počáteční nadšení opadne, nastává stagnace a člověk zjišťuje, že ne vše je tak „růžové“, jak se původně domníval. Pracovní laťku nasadil příliš vysoko, přesto zvládá automaticky vykonávat vše s přehledem, ale něco postrádá. Místo nadšení najednou pociťuje prázdnotu, kterou touží něčím zaplnit.

Pokud dotyčný začne pochybovat o smysluplnosti své práce, nachází se ve fázi frustrace. Objevují se problémy, konflikty s klienty, spolupracovníky, nadřízenými. Člověka zaměstnání buď nudí, nebo se naopak ukazuje, že je nad jeho síly. Vinu za to, že nic není tak, jak si přál, ale svaluje na druhé. Emoce jsou vyhrocené.

Fáze apatie přichází až po delší době frustrace. Ideály jsou pryč, práce znamená jen zdroj příjmů a člověk si připadá jako perpetuum mobile. V zaměstnání dělá „mrtvého brouka“, nic ho nenadchne, odmítá změny, bývá nepříjemný na zákazníky a kolegy, je sám sebou znechucený.

Posledním stadiem je vyhoření, které se projevuje jako psychické i fyzické vyčerpání. Po psychické stránce je dotyčný plný negace, na práci je alergický a má pocit, že se ocitl v začarovaném kruhu. Po stránce fyzické se mohou dostavit bolesti žaludku, hlavy a zad, svalové napětí, srdeční arytmie, zvýšený krevní tlak a jiné zdravotní problémy.

Týdeník Televize, autor: Eva Pavlatová