Hana Heřmánková: Úspěch se nedá naplánovat

Zdroj: martin kubica

Herectví „ochutnala“ už v dětství, když s mladší sestrou Danou (nezapomenutelná Leontýnka ve filmu Ať žijí duchové!) chodily do dramatického kroužku. „A taky tančit,“ poznamenává a dodává: „Jako holky nás to moc bavilo.“ Brzy se objevily i před kamerou. „Maminka nám ušila šaty s balonkovými rukávky, uvázala mašličky do vlasů a šly jsme na konkurz. Dana okouzlila už na prvním castingu a dostávala pak i velké role, ale i já jsem prázdniny trávila natáčením. Ani trochu mi nevadilo, že jsem hrála menší role. Byl to pro mě dobrý výdělek, a hlavně jsem měla nejhezčí brigádu na světě, protože jsem byla v prostředí, které mě přitahovalo a kde mě to bavilo.“

O herecké profesi ale neuvažovala. „Nicméně jsem byla v povědomí filmařů, a když potřebovali mladou holku na nějakou menší roli a zavolali, ráda jsem nabídku přijala. Pro mě coby studentku to byly poměrně snadno a příjemně vydělané peníze a, jak jsem řekla, hezké prázdniny.“ Na gymnáziu se spolužáky dělali komparz v Televizním klubu mladých. „Uváděli ho Ota Štajf a Honza Vala. Koukala jsem jim pod pokličku, přestože jsem netušila, že jednou budu takový pořad, jeho páteční verzi, uvádět a s Honzou Valou spolupracovat na mnoha pořadech.“

V době studia se v sedmnácti letech stala nejmladší hlasatelkou ČT. Po maturitě ji přijali na FAMU. „Ale vysílání mě bavilo víc než celá vysoká škola. Ještě než jsem se objevila na obrazovce, absolvovala jsem seminář, kde nás učili, jak mluvit a pracovat s kamerou, praktické, důležité věci. Rok jsem vysílala na zkoušku a teprve pak jsem směla uvést dopolední pohádku,“ vzpomíná. „V televizi jsem se našla. Přesně to jsem chtěla dělat.“

Přesto jí po čase hlasatelna byla těsná a vídali jsme ji v různých pořadech. Bavilo ji natáčení na záznam i velké přímé přenosy. Ráda vzpomíná třeba na Jedeme dál s Josefem Dvořákem, na televizní Silvestry, na Bratislavskou lyru, ale i na pozvánky Pořady Cena medu
Černá punčocha
na filmové premiéry. „To všechno mi bylo blízké, ale taky jsem dělala asi desetidílný pořad o počítačích s Martinem Kratochvílem, jedním z prvních, kteří s nimi uměli pracovat, zatímco já měla vykulené oči jako tehdy mnozí jiní. Dodnes jsem nepronikla do tajů, jak přesně funguje fax, natož internet, ale byla jsem donucena naučit se používat obojí.“

Když jsem připomněla filmy, v nichž hrála, za všechny Cenu medu a Černou punčochu, usmála se. Neskrývá, že jí nikdy nebylo líto, že se herectví nevěnuje. „Ale možná si počkám, až budeme v divadle potřebovat nějakou starou babu, a třeba jednou zaskočím,“ směje se. Řeč je o Divadle Bez zábradlí, které s manželem přes dvacet let úspěšně vedou. „Karel je principál, já spíš producent, což znamená, že připravuju všechno tak, aby se inscenace mohla hrát. Dávám dohromady produkci, mám na starosti marketing i program divadla a spoustu dalších věcí,“ vysvětluje a shrnuje: „Takže jsem manažerka, i když to slovo nemám ráda.“

Přiznává, že se tuto práci učila krok za krokem, za pochodu. „Jakmile začneme připravovat novou věc, rozkvetu. Samozřejmě vím, že všechno má rub a líc a úspěch se nedá naplánovat. Je to těžké, ale spravedlivé pro všechna divadla na světě. Můžete vybrat hru, kde se dá úspěch předpokládat, a přesto to nevyjde. Každopádně jsem vděčná, že můžu dělat divadlo, a opravdu si to užívám.“ Souhlasí, že je nutné umět vycházet s principálem. „Někdy to ale ani s principálkou není jednoduché. Když jde do tuhého, doma i v divadle, ten jeden – já – musí ustoupit,“ říká s humorem sobě vlastním a dodává: „Ale nemůžu říct, že pokaždé je to dobře.“ S manželem ji spojuje i smysl pro humor. „Vyhovuje mi jeho humor, já mám po tatínkovi spíš suchý anglický, ale dovedeme si s Karlem vyjít vstříc.“

V jejich divadle se žádné prázdninové lenošení nekoná, hraje se i v srpnu. Diváci mohou přijít na koncerty bratrů Nedvědů, Petra Bendeho a Čechomoru a na komedie z divadelního repertoáru. „Od září budu připravovat novou komedii, pak už pomalu divadelní Vánoce a potom tradiční Festival slovenského divadla,“ prozrazuje.

Samozřejmě že si s manželem oba nosí práci domů. „Když vás práce baví, nejde to jinak.“ A povídat si je s kým. Syn Josef dokončil bakalářské studium filmové režie na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a začne studovat filozofii na filozofické fakultě. „Půjde tam, kam se moc těšil, i když pak se chce věnovat pouze filmu. Kája snad zdědil talent po Karlovi a studuje herectví. Franta udělal přijímačky na osmileté gymnázium. Je dobrý parťák na cestování, prochází s námi galerie, výstavy, takže už má pocit, že ho to taky baví. Úplně nejradši mám dnes se rozhodnout a zítra být třeba v Drážďanech, pros­tě narychlo někam vypadnout. Samozřejmě s Karlem a přibalím Fandu.“

Hanka nás nechala ještě víc nahlédnout do soukromí. „Žiju stejný život jako většina žen, nakupuju, vařím, peru, žehlím. Mám dobré školení z pořadu Sama doma, který jsem mnoho let moderovala. Když si chci zalenošit, stávkuju, což znamená, že kluci připraví nějaké dobré jídlo, pochopitelně i pro mě.“

Jak se jí žije se čtyřmi chlapy? „No přece bezvadně!“ směje se. „Ale vážně, je to fajn. Jsem šťastná, když jsme všichni doma. Občas se, jako každá jiná rodina, pohádáme, ale máme se rádi. A když jsou někdy ti mí chlapi mimo domov, hodím nohy na stůl anebo se projdu po lese se psem a těším se, že až se vrátím, budou už všichni zase doma.“

Vizitka

Narodila se 1. března 1963 v Praze

Vystudovala gymnázium

Profesní působení: hlasatelka ČT, pořady např. Dámská jízda, Prima jízda, Sama doma...; manažerka Divadla Bez zábradlí

Filmografie: např. Cena medu, Černá punčocha

Je vdaná, s manželem Karlem Heřmánkem mají tři syny – Josefa, Karla a Františka

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková