Daniela Písařovicová: Jsem spíš hodná než vzorná teta

Zdroj: Monika Navrátilová a Profimedia

V poslední době kolem Daniely bulvár rozvířil spekulace, proč se nedostala mezi čtveřici moderátorů hlavní zpravodajské relace České televize Události. A poněvadž se nám v redakci sešla pěkná řádka dotazů na toto téma od vás čtenářů, položili jsme vaši otázku osobě nejpovolanější.

Bulvárně. (směje se) Bulvár se nikoho na nic neptá, ale okamžitě má jasno v tom, koho nenávidíte, kdo vám ublížil, komu jsem naopak ublížila já, a hlavně, a to mě opravdu fascinuje, jak jsem se sama kdy cítila a čemu jsem věřila. A aby působil článek opravdu důvěryhodně, nezaškodí občas nějaká přímá řeč, tedy citace něčeho, co jste nikdy neřekli, případně zdroj z vašeho blízkého okolí. Upřímně, všechny tyhle články jsou mi docela jedno, spíš mě překvapuje, kolik lidí jim stále věří a bere je za fakta.

V září to bude osm let. Strašně to letí. Nejdřív jsem nosila kazety a řešila problém s orientací uvnitř budovy zpravodajství. Je postavená do čtverce, takže mi pár týdnů trvalo, než jsem bezpečně dorazila na tu kterou střižnu. Pak s rozjezdem ČT24 přišla nabídka do ekonomické rubriky – jako redaktorka a moderátorka, pak si mě všimli ve Studiu 6 a nakonec jsem dostala šanci moderovat odpolední kontinuální vysílání na ČT24.

Víte že vůbec ne? I když mě ta práce bavila, zbytečně jsem se u ní nervovala. Patřila jsem v redakci mezi největší „potížisty“. Většinou jsem reportáže odevzdávala mezi posledními, protože jsem si stále a znovu hrála se slovními formulacemi a přepisovala jednu větu klidně i padesátkrát, dokud jsem s ní nebyla spokojená. K absolutní dokonalosti jsem reportáž samozřejmě nedovedla, ale nikdo nemohl namítat, že bych se jí opravdu nevěnovala. (usmívá se)

Obávám se že ne. Natočila jsem jich za ta léta pěknou řádku. Všeobecně mě bavily víc ty, které vyčuhovaly z řady čísel, takže žádná nezaměstnanost, státní rozpočet, apod. Spíš byznys kolem módní branže, sportu a podobně. Ale takovou pecku, se kterou bych třeba mohla „machrovat“ před vnoučaty, zřejmě z paměti nevylovím.

Vybavil se mi rozhovor s hercem Luďkem Munzarem. Přijal pozvání jako host do odpoledního vysílání na ČT24. Byla řeč o jeho herecké kariéře, dalších plánech v životě. Byl spontánní, skromný, dobře naladěný. Po všech těch ekonomech a politicích, které většinou v televizi vyzpovídáváme, docela příjemná změna...

Nesmím ani naznačit, nebylo by to vůči politikům fér! (usmívá se) To však samozřejmě neznamená, že názor na dění kolem nás nemám, ale s dovolením si ho nechám pro sebe. Když to zlehčím, pro televizi jedině dobře. Jeden týden řešíme jednu vládní krizi, druhý týden další. Během dne se navíc situace většinou několikrát otočí, to, co platilo ráno, večer už zase neplatí. Nouzi o témata tedy rozhodně nemáme. A soudě podle čísel, je tady dost lidí, kteří chtějí být v obraze. Sledovanost ČT24 jde stále nahoru.

Představit si dokážu cokoli, ale říct jednoznačně, zda by to byla správná volba, nedokážu. V tuto chvíli se spíše přikláním k variantě ne. Potřebuju ještě sbírat zkušenosti a „otloukat se“. Politici se nenechají snadno a rádi ukočírovat a na to je potřeba mít pořádný cvik. (směje se)

Občas zatikají, ale teď momentálně jim došla baterka. (směje se) Neřeším to. To jsou věci, které se nedají naplánovat. Až to přijde, tak to přijde. Dítě, případně děti, mít chci, to vím stoprocentně. A zbytek nechám na osudu.

Spíš hodnou než vzornou. Většinou si na mně vynutí všechno, co chce, protože nějak neumím vzdorovat jeho „psím očím“. Ale je teď v tom nejlepším věku, v květnu mu bude šest. Na všechno se ptá, ve všem musí mít jasno – a já na základě jeho dotazů zjišťuju, kde všude mám mezery a co se mi už vymazalo z hlavy. Hrozně rád zpívá a běhá. Takže možná ještě získám zpět svoji ztracenou fyzičku. (usmívá se) Za pár dní spolu pojedeme na výlet do jižních Čech. Fakt se těším.

D. P. DVĚ OTÁZKY NAVÍC

Jak se díváte s odstupem na své snažení v soutěži Miss ČR 1997?

Správně jste to nazval „snažením“. (směje se) Bylo mi tehdy sedmnáct let, modelingový svět mi připadal půvabný. Všichni, kdo se v něm pohybovali, byli krásní, úspěšní. Co skrývá nebo skrývalo jeho zákulisí, jsem neviděla. A v Česku byla v tu dobu jediná cesta, jak tam proniknout – přes soutěž krásy. Tak jsem to jednoduše zkusila. Poměrně záhy jsem zjistila, že na to nemám, a odjela zase domů. A ničeho nelituju, i tyhle zkušenosti se počítají. Kdy dostanete příležitost vystoupit před tisícovkou lidí? A zkusit bojovat v naprosto neobjektivní disciplíně – kráse? V životě není skoro nic objektivního, a když si na nerovné podmínky zvykáte od dospívání, nemáte pak takové problémy vyrovnat se s prohrou.

S jakými pocity jste tehdy sledovala finálový přenos?

Já ho tehdy propásla, viděla jsem ho až ze záznamu. Ale i se zpožděním jsem si ho užila. Všechny dívky jsem tehdy znala, bylo to jiné, než když je vidíte v televizi poprvé. A vyhrála moje favoritka – Terezie Dobrovolná.

TV Revue, autor: Jiří Landa