Dana Syslová: Cesta vede dopředu

Zdroj: monika navrátilová

Bydlí na jednom z nejkrásnějších míst Prahy. Její byt se starobylou klenbou na Malé Straně je oázou klidu a pohody. Jako byste se ocitli v dávných časech. „Dům je starý asi pět set let. Kdysi v těchto místech byla klášterní knihovna, takže jsou zde duchové mnichů a knihomolů. Někde tady lítají… Možná díky nim je tu příjemně a takový klid. A možná že na mě přenesli i lásku ke knihám. Je mi tady hezky. Jsem moc ráda doma. V každodenním životě zapomínám, v jaké kráse žiju,“ prozrazuje.

Určitě. Věřím i na taková místa v přírodě. Stalo se mi, že jsem vylezla na kopeček a měla intenzivní pocit, že jsem tam už v minulém životě byla. Jako bych byla propojená s vesmírem. Je to souznění všeho možného. Žiju tak, že přijímám to, co se nabízí, a z toho si vyberu. Něco přijmu, něco odhodím.

Narodila jsem se v Praze, ale až do první třídy jsem vyrůstala na venkově u babičky a dědy. Byla jsem hodná, až tichá holčička, pro venkovské děti ovšem kápo. Obdivovaly mě, protože za mnou jezdila krásná maminka z Prahy. V pubertě jsem trochu divočila, ale před maminkou jsem chtěla být hodná, a tak jsem svůj temperament vybíjela mimo domov. Jak šel život, rodina a děti mě zklidnily a naučily toleranci. A teď jsem taková stará holka. V podstatě zůstává člověk stejný, jen má na sobě nánosy žití, událostí, traumat, lásky…

Určitě ano. Každá vráska má svou historii. Když se nenalíčím, ptají se mě, co mi je, jestli nejsem nemocná, přitom jsem šťastná a spokojená. Celý život takhle vypadám: smutná a přísná. Naučila jsem se s tím žít a neřeším, jak na koho působím. Důležitý je můj pocit, v tomhle jsem strašně sobecká.

Asi v patnácti. Možná to začalo už tím, že mě máma vodila po divadlech. Televize tehdy ještě nebyla. Viděla jsem představení Svatá Jana, a to mě dostalo. Možná ve mně vybudilo touhu stát na jevišti a vytvářet silné emoce a příběhy. Takže jsem si řekla, že zkusím herectví. A vyšlo to.

Jak kdy, nahoru dolů, buď to byly euforie po silných zážitcích, ale i těžké deprese, přemýšlení o smyslu života, o tom, jestli to všecko v divadle má cenu. Měla jsem strašné výkyvy, což má asi každý, když je trošku vnímavý. Nemůže jen lítat, usmívat se a říkat, jak je život úžasný, když to není pravda a naráží na smutné věci kolem sebe. Je normální, že mladý člověk, který dozrává, začíná přemýšlet o životě a o smyslu povolání, které si vybral.

Chtěla jsem být skvělá herečka. V osmnácti pro mě existovalo jen divadlo. Byla jsem do něj opravdu zažraná. A taky jsem toužila cestovat.

Měla jsem asi docela štěstí. Od mládí pořád hraju. Velké, střední role i čurdy. Byly i přestávky, ale teď si nemůžu stěžovat. Práci musím i odmítat, protože by se to nedalo stihnout. A taky už nemám tolik sil, a hlavně chci občas někam vyjet, koukat se na kytičky, a ne jen hrát. Věřím, že poznám moment, kdy bych měla říct: Už ne, nazdar, končím. Člověk by měl vědět, kdy odejít. Jinak může být i trochu pro smích a neodchází pak důstojně. Čili odejít je umění.

Myslíte, že jsem temperamentní? Jsem ráda líná a pohodlná. Hrozně ráda se povaluju v posteli. Dokážu i týden mlčet a je mi nádherně. Nemusím s nikým telefonovat, s kamarádkami žvanit, jsem ráda sama. Vyhovuje mi klid, můj uzavřený kruh, knížky, svoboda, to, že si můžu dělat, co chci. Když chci spát celé dopoledne, spím, když mám chuť si o půlnoci uvařit, tak si uvařím. Nemusím se nikomu přizpůsobovat, být tolerantní a nemusím mluvit. Nerada s někým mluvím o zbytečnostech, nesnáším takové to žvanění, jen aby se mluvilo. To mě unavuje, bere energii, radši mlčím. Těžko říct, jestli jsem od přírody optimistická, spíš je to cynismus. Možná všechno namíchané dohromady.

To jo. To si myslím, že jsem.

Podle mě je to dané. Když vás v pěti letech tahají a říkají šlapej, tak sice brečíte, že vás bolí nožičky, ale šlapete. Tak jsem byla vychovaná. Nic mi nebylo na obtíž. A když ano, zatnula jsem zuby a šla, protože jsem hrdá. Určitě Pořady Ulice
mě ovlivnilo i to, že jsme byly s mámou samy bez táty, a nebylo to jednoduché. Jak se říká, život mě zocelil. (smích)

Jako dítě ne, až v dospělosti jsem to poznala ve vztahu k mužským, že asi něco chybělo. Máma a babička byly tak dominantní a úžasné osobnosti, že absence mužského protipólu mi nevadila.

Cíl to rozhodně nebyl. Velice mladá jsem přišla do jiného stavu, a tak jsem najednou měla rodinu. Ale že bych po tom toužila, to v žádném případě.

Byla jsem spíš kamarádka, s klukama jsme byli taková trojka proti tatínkovi. Všechno jsem brala sportovně, ale s odstupem času si říkám, že jsem možná byla špatná matka. Dělala jsem, co jsem mohla, ale asi to nebylo dost. Říkala jsem si, že výchova je, když půjdu příkladem, že nebudu děti trápit, když je „trápí“ tatínek.

Naštěstí jsem je vytěsnila. Moje paměť je milosrdná. Věci, které mě dostaly na dno, jsem odsunula do takzvané třinácté komnaty, kam nikdo nesmí. Jednou je to moje uzavřené tajemství a nerada o tom mluvím. Narodila jsem se ve znamení Štíra, který má silnou schopnost regenerace. Ale někde vevnitř to zůstává, což se pak projeví třeba bolestí zad nebo v psychosomatických potížích, takže se snažím nepříjemné věci vytěsňovat. Když je mi z něčeho mizerně, vždycky si říkám, že za měsíc za dva to bude dobrý. Jen tu dobu přečkat, třeba ji probrečet, ale vědomí, že pak mi bude dobře, bylo mnohem silnější než bolest.

Ráno vstanete, jdete se psem, pak šprtáte text, potom v divadle čtyři hodiny zkoušíte. Máte hlad, bolí vás nohy. Doma si dáte sprchu, jdete ven se psem. To ovšem jen v případě, že netočíte. Pak večer ještě hrajete. V deset večer otevřete ledničku a sníte, na co přijdete, protože celý den nemáte čas jíst. No, a pokud druhý den točíte, učíte se v noci texty. A to je prosím život herečky.

Ne, protože mě to nudí. Dřív jsme zůstávali po představení v divadelním klubu a povídali si o všem možném. Jak říkám, už mám svoje vysezeno a vypito. (smích) Ale vážně: jen výjimečně, když někdo zajímavě vypráví, se pozdržím. Jinak jsem nejradši doma.

Tuhle jsem se zahlédla v televizi a říkala jsem si, že to nemůže být pravda, že ta vrásčitá ženská jsem já. No, ale je to tak. A co dělám? Pohybuju se, snažím se trošku myslet, jednou za měsíc zajdu na kosmetiku, takže nic moc nedělám.

Ne. Nikdy jsem se neprosazovala, radši jsem dělala tu submisivní. Na začátku manželství byly boje, kdo s koho. Byli jsme „itálie“, ale vždycky jsme se dokázali domluvit. Věci se řešily, i když třeba někdy hlasitě. Nic se netutlalo, žádné naschvály. Všechno bylo ryzí, čisté, průzračné. Nebylo třeba hrát si na nějakou dominanci nebo na chudinku, všechno bylo na rovinu.

Před ním jsem měla v šestnácti první lásku, pubertální, krásnou. Skončila, jak to u první lásky bývá. Pak přišel Hašek, to byl ten táta, který mě vychovával… Staral se o mě tak, až jsem byla těhotná. Pak jsme spolu byli, ale emancipovaná jsem nikdy nebyla, mně se naopak líbilo, že je někdo, kdo všechno zařídí, ví, kam zavolat, když je potřeba. O vše se staral Hašek.

Nevyzrával, rovnou skončil. Haškovou smrtí. Vyzrával v určité toleranci a v mém uklidnění, už jsem tolik nebojovala, stáhla jsem se do ulity, ale kdoví, jestli se tomu říká zrání. Kdybych byla hysterka, která si prosazuje svou, tak bychom se povraždili. Ustoupila jsem a žila si svůj život. Jestli se tomu říká zrání, tak tahle vyzrál. Když mi týden před smrtí řekl, že mě strašně miluje, že beze mě nemůže žít, znělo to skoro románově.

Určitě a je to nádherné. Nemusíte jíst ani spát. Člověk se vznáší, je plný očekávání, období krásné zamilovanosti je mi nesmírně příjemné. Je jedno, jestli je člověku dvacet, nebo šedesát, pořád je to stejně úžasný pocit. Pak buď přeroste ve vztah, nebo skončí. Jako v životě: narodíte se, žijete a umřete. Láska vykvete, nějakou dobu trvá a pak zahyne na úbytě. K stáru je to samozřejmě jiný druh lásky, jiné hodnoty. Dojímají mě dva staří lidé na procházce, když je vidět, že si mají co říct nebo spolu dokážou i mlčet. Ale takových je dnes málo. Většinou jdou spolu dvě nebo tři báby.

Někdy je mám radši než ženský, líbí se mi jejich přímočaré myšlení, jak mají kandelábry u uší. Ženský jsou mnohem složitější. Chlapi jsou řeka, která zurčí, jede a jede ve svém korytu, kdežto ženská má ty tůně… Dnes se muži pomalu mění v ženský, a ženy jsou naopak tak samostatné, že je za chvíli nebudou k ničemu potřebovat, kromě toho semínka, aby lidstvo nevyhynulo.

Asi to, že jsem vzteklá a při tom nadávám. Třeba když se nemůžu dostat do nějaké krabičky, například se sardinkami. Vezmu kleště, kladívko, nůž… Marně se do ní dobývám. Nejradši bych ji vyhodila z okna. Jednou jsem si olejovkami postříkala dokonce strop. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Pro přihlížejícího působím asi jako hysterka, přitom vůbec taková nejsem. Vybouřím se a jsem klidná. Je to jen ventil, jako když si pšoukne papiňák. Samozřejmě nadávám co nejsprostšími výrazy, protože to pomůže. Nebudu říkat kytička a kopretina, když jsou tak nádherná jadrná česká slova.

No, s blbcem ne. S tím bych těžko diskutovala. Je to ztráta času, ale jinak v podstatě vyjdu s každým. Nikomu se nevnucuju. Když vidím zeď, nenaléhám. Ale neberu se vážně. Co já vím, jaká vlastně jsem. Je fakt, že bývám smutná, těžce melancholická, že se lituju. Na to je nejlepší jít se projít, ale většinou čekám, až to přejde. Někdy si popláču. To pomáhá. Ale nejvíc a ode všeho mi pomáhají knížky. Ty miluju. Kamarádka mi říkala, že tím prý utíkám k jiným příběhům, místo abych zápasila s realitou. Jenže já už se nazápasila dost. Nechci zápasit, vědomě chci utíkat, vytvářet si iluze.

Dojímá mě, když někdo něco umí, zvlášť děti. Tak u toho i pláču. Vždycky mě dojímá krása.

Klidně. Kouřím, nebaví mě uklízet, nebaví mě fotbal a reality show. Jsem na sladké, občas se přejím a pak je mi špatně. Našlo by se toho víc.

Nevím, jestli jde přímo o adrenalin, každopádně je to velké vzrušení, když se někde ocitnete a jste skoro na hranici smrti a víte, že si musíte pomoct sama. V Rakousku jsem si vyšla s ruksáčkem a knížkou, že si někam vylezu a budu si číst. Místo toho jsem skončila v ledovci. Nemohla jsem ani tam, ani zpátky, ani dolů. Přede mnou šílený sráz. Pud sebezáchovy byl zřejmě tak silný, že jsem se po milimetrech sunula, až jsem se odtamtud nakonec dostala. Žiju. Ale stane se mi to i u nás, třeba na Šumavě, když najednou stojím uprostřed obrovského pole odkvetlé řepky, která pěkně píchá. A co teď? Musím dál.

Nevím, čím to je, že jdu dál. Není to touha po risku, nevyhledávám takové situace. To se tak přihodí, že se někde ocitnu a nechce se mi vracet. Ani si neuvědomím, že to může být nebezpečné. Jen vím, že to musím zvládnout. Zkrátka cesta vede dopředu. To platí i v životě.

V tandemu, a bylo to úžasné. Nádherný pocit z volného pádu. Jako když letíte do jiné dimenze.

Kdoví, co mě ještě může potkat. Co já vím, až pojedu do milované Austrálie, kam bych se chtěla podívat, co v džungli potkám.

Bylo by hezké, kdyby ještě přišla role, v níž bych mohla zhodnotit všechno, co umím, aby to byl silný příběh nabitý emocemi, který by zaujal diváky tak, že by jím žili a pamatovali si ho. Neříkám, že je to můj sen. Nic se nestane, když se to nesplní, ale bylo by to krásné.

Vizitka

Narodila se 11. listopadu 1945 v Praze

Vystudovala DAMU

Angažmá: dříve Městská divadla pražská,

V současné době hraje v divadlech ABC, Rokoko, Na Jezerce, Bez zábradlí, v Ungeltu a ve Viole

Film a TV: např. Poločas štěstí, Divoká srdce, Stříbrná vůně mrazu, Eden, Kriminálka Anděl, Poste restante, Ordinace v růžové zahradě, Dokonalý svět, Ulice, Poupata

Je vdova (manžel byl herec Vlastimil Hašek), má syny Jiřího a Daniela, vnučky Josefinu (18), Barboru (16) a vnuka Honzíka (5)

Týdeník Televize, autor: Jitka Kománková