Chytrá kmotra

Zdroj: fotolia

V její rezavé formě existuje taková škála barevných odstínů, že dvě stejně zbarvené lišky vlastně neexistují. Tahle krásná zvířata se u nás přemnožila, a je tudíž povoleno je zabíjet. To se líbí hlavně myslivcům (kvůli trofejím), movitým dámám (kvůli límcům), trampům (kteří si věší liščí ocas na klobouk a kytaru), hygienikům (lišky přenášejí nemoci) a chovatelům slepic. Ono je to ale trochu jinak.

Po zavedení orální vakcinace (kterou si představuju tak, že ji pan doktor nakape zvířátku na lžičku, a to ji poslušně polkne) byla u lišek zaznamenána vzteklina naposledy v roce 2002 a škody, které napáchají na zvěři, jsou přeceňované. Liška se totiž po většinu roku živí myšmi a hraboši, kterých pochytá na pět tisíc (proto ji myslivci vábí myším pískáním). Jen když jsou její nenažraní otesánkové ve vývinu, podstrojuje jim zajíčky na smetaně, husičky se zelím, kachny a slepice. Hladová mláďata se dokážou zvlášť v nočních hodinách rodičům hlasitě připomínat a vydávají opravdu zvláštní zvuky, od pištění a skučení až po štěkání. Podle stupně hladu a rozmazlenosti. Když jsou spokojená, vrní.

Liška je skvěle vybavena pro noční lov. Její oči jsou přizpůsobené tmě, navíc má vynikající sluch, jímž vnímá i nízkofrekvenční tóny. Bez problémů tedy zaslechne pod zemí žížalu, která o něco zakopla, a pod půlmetrovou vrstvou sněhu rozespalou myš či přemisťujícího se Pořady Večerníček
broučka. Jako přílohu si ráda dává ovoce, šípky a hloh. Užitečná je i tím, že čistí přírodu od zesnulých tvorů. Nikdy se nevrací s prázdnou.

Lišky se zásadně nevdávají a nežení a kaňkování (jak říkají stavu, kdy to na ně přijde) u nich probíhá v lednu a únoru. Lišák, který si zapomněl koupit aktuální kalendář, to pozná podle toho, že kdesi v dáli uslyší chraptivé a protáhlé kašlání (což ale může být i náruživý kuřák). V tu chvíli se okamžitě vydává za hlasem svého srdce. Na místě už většinou najde několik dalších zájemců. V tu chvíli vydá bojový ryk a pustí se s nimi do zápasu. Když neuspěje, nezbývá mu než to nějak rozchodit a zkusit zase za rok. Úspěšnější sok se pak se svou výhrou o sebe slastně tře, tulí se k ní a oba při tom posílají oháňkami do vzduchu voňavé „fialky“. Když usoudí, že už by to stačilo, zalezou se do nory pářit. Ještě před narozením liščat si liška vytrhává od břicha až ke krku chlupy, aby jimi změkčila pelíšek a uvolnila si struky. Nikdy nemá jedinou noru (co kdyby ji někdo objevil), občas se dokonce nastěhuje k jezevci, jehož tím ovšem otráví a přiměje k tomu, aby si vyhrabal jinou.

Mláďata se jí rodí slepá a masitou potravu přijímají, až když se jim zpevní mléčný chrup. S donáškou potravy do domu pomáhá zpočátku taťka (než ho to přestane bavit), s odchovem dětí pak sestra, která zrovna nerodila, či starší dcera. Lišky jsou obzvlášť náladová zvířata, takže se s vámi málokdy dají do řeči. Počítejte s tím. Pokud jste ovšem trpěliví, může se vám podařit je i ochočit. Jen chodit pro noviny je nenaučíte, protože je frustruje, že nedosáhnou v trafi cena pult.

Zajímavosti

Liška je české označení pro tři rody psovitých šelem vulpini, mezi něž patří i fenek.

Myslivci využívají pět způsobů lovu: norování (kdy lišku vypudí pes), hon, čekanou, šoulačku (stopování se psem) a přilákání vábničkou.

Známe řadu lidí nosících její jméno: Pavel Liška (herec + pěvec sovětských písní), Zdeněk Liška (hudební skladatel), Ondřej Liška (předseda Strany zelených). Liška bývá často i přezdívka: Zikmund Lucemburský – Liška ryšavá, maršál Rommel – Pouštní liška.

Liškou se nechali inspirovat mnozí autoři: Ezop (bajky), J. Lada (O chytré kmotře lišce), L. Feuchtwanger (Lišky na vinici), E. Kishon (Liška v kurníku), R. Těsnohlídek a L. Janáček (Liška Bystrouška), K. J. Erben (Pták Ohnivák a liška Ryška), poprvé se objevila liška (samozřejmě chytrá) v sumerském mýtu Enki a Ninchursanga.

V říši hub najdeme čtyři druhy lišek, nejznámější je obecná.

V ČR jsou dvě Liščí hory (jedna v Krkonoších, druhá kus od Dvora Králové) a vrch Liška (v pohoří Hřebeny).

Lištička je také souhvězdí, Zelená liška čtvrť v Praze, liška se dostala i do heraldiky.

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák